Před 160 roky (9. dubna 1865) skončila mimořádně brutální válka na americkém kontinentě. Začala čtyři roky předtím (12. dubna 1861) a se 650 000 mrtvých se drží na předních příčkách mezi nejkrvavějšími metodami vytvoření jednotného státu v moderních dějinách.
Porovnání skutečného a oficiálně tvrzeného příběhu o jeho vzniku vypovídá něco podstatného o dnešních Spojených státech amerických. Ale nejen o nich. Současná situace na evropském kontinentě zraje k tomu si tento “úspěšný model” zopakovat vytvořením Spojených států evropských – což je od počátku tajená myšlenka otců zakladatelů Evropské unie (respektive všech jejích předstupňů naroubovaných zpočátku jen na západní Evropu brzy po skončení 2. světové války).
Pokud se tak – nedej Pán Bůh – stane, pak naše děti a děti našich dětí už budou znát jenom pohádku, která se jim bude vtloukat od dětství do hlav, aby nikdo už nevěděl, proč se vzniku tohoto nepřirozeného státního útvaru svobodymilovní Evropané historických států a národů tak bránili. Proč, pravděpodobně i se zbraní v ruce a za krvavých obětí chtěli zabránit zkáze. Právě takový lživý pohádkový příběh se vypráví o vzniku americké unie.
O otroctví samozřejmě nešlo
Oficiální verze událostí o „válce mezi státy“ (jak jí stále tvrdošíjně nazývají zbývající hrdí potomci poražených demokratů na americkém Jihu), vtloukaná nám do hlav od základní školy, zní jasně: Zlí Jižané zotročili hodné Afričany a hodní Yankeeové ze Severu se na to už nemohli dívat, tak zakročili.
Kdyby tehdy existovala letadla, určitě by válce předcházelo označení Jižanů za teroristy a nějaké to pěkné „humanitární bombardování“ silami NATO. Protože však letadla nebyla a Jižané se zuby nehty bránili, trvalo vypálení a vyrabování Jihu o něco déle. Rukopis této brutální mocenské operace je přesto dodnes stejný.
Jen málo lidí snes zná otevřené “doznání” prezidenta Abrahama Lincolna z dopisu Horaci Greeleymu v roce 1862 (to už válka byla v plném běhu):
„Mým jediným cílem v této válce je zachránit Unii, ne zachránit či zničit otrokářský systém. Kdybych Unii zachránil bez propuštění jediného otroka, udělám to, a kdybych ji mohl zachránit propuštěním všech, udělám to rovněž. A kdyby nejlépe Unii prospělo propuštění jen některých otroků, propustil bych jen některé.“
Skutečné spory, vedoucí k válce, se točily především kolem míry autonomie Jihu – toho, zda má existovat jednotná „federální“ centrální banka, sjednocení cel, či to, jakou míru suverenity si jednotlivé státy vůči federaci „smějí“ uchovat. Že nám to něco nápadně připomíná? Jistě. Současní evropští “Jižané” ve všech porobených státech jsou na tom ve svém boji o nezávislost na “yankeejovském” Bruselu v podstatě úplně stejně.
Že jsou u nás věci jinak, protože jsme konglomerát samostatných národů? Tím je celé to násilí pouze patrnější. Ale Američané také nebyli ani omylem jako jednotným národem. Nebyli Američany. V ty je přetavilo až krvavé zničení a skutečné „zotročení“ tradicionalistického Jihu “progresivistickým” Severem.
V přehledné zkratce to dobře vysvětluje Claude Pollin, emeritní profesor pařížské Sorbonny. Objasňuje filosofické (náboženské) i praktické příčiny hluboké propasti, která zela mezi oběma polovinami Ameriky od jejích začátků – a vysvětluje, proč výsledek války v konečném důsledku nevyhnutelně vedl k Americe, jak ji známe nyní: Imperiální velmoci, již mnozí pokládají za “druhý Řím” předpovězený v Apokalypse (zjevení sv. Jana) jako první krok ke konci časů.
