V článku „1865: The True American Revolution“ (Views, duben) Claude Polin tvrdí, že kalvinismus nějakým způsobem vedl k rozdělení mezi Severem a Jihem. Takové tvrzení však nelze podpořit. Hlavní chyba spočívá v jeho definici kalvinismu jako založeného na sebevědomí, které vede lidi „spoléhat výhradně na sebe při řízení svého života.“ Klíčovým principem reformované teologie, která je často spojována s Kalvínem, je svrchovanost Boha. Je teocentrická spíše než antropocentrická. To, spolu s učením, že prvotní hřích korumpuje naši celou přirozenost, vyvolává postoj pokory spíše než sebevědomí.
Na základě své chybné definice Polin dále tvrdí, že „bylo přirozené pro kalvinistického člověka zacházet s přírodou tak, jak uzná za vhodné.“ To podle něj vede k industrialismu a centralizované vládě. Polin by si měl přečíst Kalvínův komentář k Genesis: „Nechť ten, kdo vlastní pole, tak užívá jeho každoroční plody, aby půda neutrpěla jeho nedbalostí; ale nechť se snaží předat ji potomkům tak, jak ji obdržel, nebo dokonce lépe obdělávanou. Nechť tak užívá jejích plodů, aby ji ani nerozmařil luxusem, ani nezpůsobil její zkázu nebo zničení zanedbáním.“ Kalvín a reformátoři měli vysoké mínění o Božím stvoření a naší povinnosti jako nositelů obrazu být dobrými správci. Polin se jednoduše mýlí, když tvrdí, že zakořenění v půdě vyvolává „opozici vůči puritánské mentalitě.“
Polin ignoruje skutečnost, že kalvinismus na Jihu nebyl okrajovou náboženskou tradicí, ale tradicí, která si získala věrnost značného počtu Jižanů. Velkou část Jihu obývali Skotové-Irové presbyteriáni—tj. kalvinisté. Stonewall Jackson byl pravděpodobně nejznámější presbyterián v armádě Konfederace, ale byl jen jedním z mnoha, kteří přijali reformované učení obsažené v dokumentech jako Westminster Confession of Faith—ten krásný výtvor anglických puritánských bohoslovců.
Nakonec by si Polin měl uvědomit, že oprávněnost vzpoury proti zkorumpovaným režimům (jako byla Lincolnova Unie) byla schvalována mnoha Kalvínovými žáky. Theodore Beza a John Knox například učili, že křesťané nejenže mohou odporovat tyranskému režimu, ale v některých případech jsou k tomu povinni. Ačkoli Jefferson byl deista, jeho osobní motto „Vzpoura proti tyranům je poslušnost vůči Bohu“ je dobrým shrnutím kalvinistického učení o této záležitosti.
William J. Watkins Jr. Columbia, SC
Profesor Polin odpovídá:
Očekával jsem tuto námitku, kterou bych si před několika lety osvojil sám, než jsem si uvědomil, že něco není v pořádku.
Bezpochyby Kalvín odsuzoval lidi jako posedlé touhou po slávě a moci, bohatství—zapomínající na to, že jsou naprosto nehodnými bytostmi „chromými, zkaženými, porušitelnými, krátkověkými a odsouzenými k rozkladu“ (Institutio, kapitola 17). Ale bezpochyby guvernér Winthrop také prohlašoval oči světa za upřené na něj a jeho společníky, nové vyvolené chystající se postavit město na kopci. A bezpochyby Madison popisoval americkou společnost 18. století bez kritiky faktu jako složenou z legitimních zájmů: pozemkových, výrobních, obchodních, finančních a mnoha dalších menších (Federalist 10). Takže zde očividně existuje dilema, které připouští pouze dvě řešení. Buď nikdy neexistoval žádný pravý kalvinista kromě Kalvína samotného, nebo Kalvín vytvořil postoj, který nebyl jeho vlastní, ale logicky vyplýval z jeho spisů.
Na jedné straně bylo zřejmé, že v tomto světě—zbaveném jakéhokoli pochopení Boha a natolik navštíveném hříchem, že podle praktických měřítek neexistovaly žádné orientační body pro lidi k navigaci a tak málo božských přikázání—museli lidé vytvořit vlastní standardy. Na druhé straně to vyžadovalo výjimečné lidi věřit v Boha, důvěřovat Jeho spravedlnosti a poslouchat Jeho příkazy, i když nemohli předstírat jejich pochopení. Bylo tedy logické vidět sebe sama jak jako vzory chování tak jako architekty zcela nového města—umělého města ve kterém každý byl ostrovem (tedy obchodní společností) a všichni byli naplněni duchem inovace (tedy průmyslovou společností), duchem protikladným vrozenému konzervatismu agrární společnosti. Co se týče významného počtu Jižanů jako kalvinistů či Jacksona jako presbyteriána: očividným faktem je to že stáli na straně lidí kteří rozhodně nebyli kalvinisty: To může znamenat pouze to že nesouhlasili se severním způsobem života což zbývá ukázat jako neinspirované dědici Kalvína. Nakonec hodnocení Severu jako tyranského pouze potvrzuje co jsem řekl o kalvinistickém dobrém svědomí.
