Nynější nestabilní postavení České republiky a její pokračující úpadek s nadšením řízený vládní garniturou nás pochopitelně přivádějí k úvahám nad samotnými základy státní existence. Koncem minulého roku publikovala Společnost pro svatováclavská studia další ze svých sborníků, tentokrát na téma „Ústavní pořádek“.
Napsal jsem do něho příspěvek, v němž se snažím zpochybnit některá samozřejmá východiska současných politiků a právníků, zejména teorii společenské smlouvy, nutnost psané ústavy, dělení státní moci (na zákonodárnou, výkonnou a soudní) a postulát suverenity lidu.
Tato východiska můžeme konstatovat již u prvních tří československých ústav (z let 1918, 1920, 1948). 11. července 1960 byla přijat ústava, kterou byla vyhlášena Československá socialistická republika. Její zvláštností byl článek 4. a 6. článek, které zakotvovaly ideologický charakter republiky.
Proslulý článek 4 zaručoval vedoucí úlohu Komunistické strany Československa a článek 6 vtěsnal politickou strukturu do Národní fronty jakožto organizace sdružující všechny politické organizace v ČSSR.
Málokdo si uvědomuje, že naše současná ústava (platná od 1. ledna 1993) podivuhodným způsobem navazuje na tato totalitní ustanovení.
Článek 9 totiž obsahuje ustanovení o tzv. materiálním jádru ústavy. Jeho 2. odstavec zní: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ O tom, co je to za náležitosti, se mlčí, a tím se otevírá možnost libovolné interpretace. Zatímco v Socialistické ústavě se alespoň otevřeně píše o KSČ a Národní frontě, zde je ideologičnost státního zřízení formulována rafinovaněji. Výklad „demokratických náležitostí“ je přenechán nikým nevolenému ústavnímu soudu.
