V následujícím textu předkládám několik poznámek na téma ústavy, které si ani v nejmenším nečiní nárok na to, že by byly napsány zasvěceným odborníkem. Nejsem právník ani se nezabývám filosofií práva. Můj odborný zájem se upírá na filosofické zkoumání dějin, zejména na střídání a vzájemné působení civilizací a s tím spojené změny způsobu myšlení. Důležitými aktéry dějin jsou státy a národy, jež jsou vždy součástí některého civilizačního útvaru.
Mou ctižádostí je povzbudit z tohoto hlediska právní odborníky, aby opustili vyjeté koleje svého uvažování a zkusili uvažovat o problémech státu neobvyklejším způsobem. Žijeme totiž v době, která volá po radikálním uchopení problémů, protože ony zmíněné vyjeté koleje jsou vyjeté až příliš hluboko. Změna způsobu myšlení je nezbytná, chceme-li se zbavit současných zlořádů.
Atlantická civilizace
Prvním krokem musí být charakteristika výchozí situace a popis povahy civilizace, v níž žijeme. Nemohu si dovolit rozsáhlejší výklad, neboť se musím věnovat zejména danému tématu. Spoléhám se trochu i na to, že mé pojetí naší civilizace je mnohým známo z minulosti. Budu proto postupovat rychle. Zásadně nepoužívám označení „západní“ civilizace, kterým je míněna civilizace zahrnující antiku, tzv. středověk a novou dobu, nazývanou dříve „novověk“, dnes častěji „modernita“.
Jde totiž o různé civilizační útvary s rozdílným, byť částečně se překrývajícím geografickým rozsahem. Místo o „středověku“ je lepší hovořit o „křesťanské evropské civilizaci“ a místo o „modernitě“ mluvím o atlantické civilizaci (nebo o „atlantismu“) bez onoho předsazeného „euro“, jež je matoucí. Ona totiž vznikla na samém okraji Evropy a její centrální oblast se nachází mimo evropský kontinent v Británii a na druhé straně Atlantiku.
A zejména původní evropskou civilizaci zničila a část jejího území pohltila. Dobývala od poloviny 18. století Evropu. Podunajská monarchie i komunistický blok do značné míry chránily český národ před jejím bezprostředním vlivem. Polistopadové rozčarování mnohých z nás pramení z toho, že jsme se stali periferií tohoto civilizačního útvaru se vším všudy, co ke statutu periferie patří. Vítězné tažení atlantismu navíc silně povzbudilo jeho ambice, které od poloviny 90. let 20. století směřují k pokusu o světovládu. Toto snažení je příčinou většiny ozbrojených konfliktů v dnešním světě.
Atlantické civilizaci se úspěšně vzpírají neatlantické světové velmoci – Rusko, Čína, Indie. Ekonomicky ujařmené národy třetího světa povstávají proti atlantickým utlačovatelům ve druhé vlně protikolonialistického boje. Muslimské národy dávají najevo svou morální převahu nad atlantickou civilizací pro nás způsobem sice nepříjemným, ale pochopitelným.
Vždyť tato nová Atlantida je zevnitř rozežrána různými chorobami a snaží se s nimi vyrovnat tím, že jimi chce doslova i v přeneseném smyslu infikovat celý svět. S touto situací se nesmířila ani velká část obyvatelstva zemí pod atlantickou nadvládou. V Evropě vládne Evropská unie, která je nástrojem globálních ambicí atlantismu. EU potlačuje poslední pozůstatky evropské křesťanské civilizace. A jde ještě dál: potlačuje i to pozitivní, co v rámci atlantické civilizace vzniklo.
Tím myslím zejména národní uvědomění a důstojnost práce. Proto je jedním ze způsobů, jak situaci čelit, volání po novém založení státnosti, které by vzalo v úvahu národní svébytnost a důstojné postavení lidí, kteří pracují pro svou vlast. Tento trend se proti vládnoucímu progresivismu často odvolává na tradici.
Tradice a tradicionalismus
Pojem tradice se vykládá různě. Progresivisté jej často interpretují jako naivní pokus o prostý návrat k minulosti. Něco takového ovšem nemám na mysli. Stručně vysvětlím své chápání tradice a tradicionalismu, abych podobným nedorozuměním předešel.
Jednotlivé civilizace jsou sice útvary relativně uzavřené, nikoliv však izolované. Jsou v kontaktu s jinými civilizacemi své doby a také s předcházejícími útvary ve své geografické oblasti. Podobá se to styku mezi národy, které také v jazyce a kultuře sdílejí určité prvky s jinými národy a navazují na své předchůdce. Tento přenos civilizačních prvků a motivů, to je tradice.
Tradice na jedné straně uchovává významy a motivy současné civilizace, která jim poskytuje kontext, v jehož rámci mají svůj aktuální smysl; na druhé straně zprostředkovává dědictví minulých civilizací. Tradice je kulturní pokladnicí, je prostorem dějin a umožňuje tím, že přesahuje jednotlivé civilizační, národní a státní útvary, uchopovat dějiny jako celek. Problémem tradovaných prvků cizích a předešlých civilizací a národů je to, že jim již nejsme s to plně porozumět a dát jim původní smysl. Proto je v dějinách nemožný dokonalý návrat do minulosti.
Struktura civilizace i jejích dílčích útvarů se z převážné většiny skládá z prvků předávaných tradicí, ale její celek má jakýsi specifický charakter, jenž jim všem teprve dává skutečný život. Je to oživující duch, který z neživých prvků dělá živý organismus. Organismus je zdravý, dokud se pohybuje v rámci řádu, který je mu dán. Dokonce i nové prvky se do něho jsou schopny začlenit. Jestliže se z řádu vymkne, onemocní, jako se to stalo s atlantickou civilizací.
Pak je namístě provést diagnózu. Příčinou nemoci může být infekce, to znamená absorpce civilizačních a kulturních prvků, které jsou celkovému duchu cizí. To asi postihlo evropskou křesťanskou civilizaci. V případě atlantické civilizace jde o něco jiného. Hlodá v ní choroba, kterou si v sobě nese od počátku. Po svém rodiči, osvícenství, zdědila závažné postižení, jímž je autonomie. Jde o fundamentální postoj, který pohrdá tradicí a vede k přesvědčení, že vše je možno racionálně konstruovat od samého počátku.
Na rozdíl od osvícenců si tradicionalisté váží díla svých předků. Uvědomují si, že příchod něčeho nového je zároveň ztrátou něčeho starého. To, co je nové, nemusí být nutně lepší než to staré. Na druhé straně nelze vše nové odmítnout. Než se tradicionalista odhodlá k výměně nového za staré, uváží všechna pro a proti.
Automatický pokrok neexistuje, nicméně ve světě se odehrávají změny, na něž je třeba reagovat. Jednou možnou reakcí je nahlédnout do pokladnice jménem tradice a zkusit v ní nalézt něco zdravého, na co se už zapomnělo, ale co by šlo v novém kontextu po určitém přizpůsobení znovu využít, a zjistit, zda se to osvědčí. Je také možno postupovat tak trochu opačně: vzít některý prvek nezdravé struktury a dát mu jiný smysl, který jej vřadí do žádoucí řádné struktury.
Psaná ústava
Před podobnou možností se ocitáme při úvaze o začlenění tradičních prvků do základního zákonodárství českého státu. Při vyslovení slova „ústava“ si dnes každý vybaví psaný a vytištěný základní zákon státu, který je obdařen kvalitou jisté nedotknutelnosti. Právníci vědí, že to není jediná možná forma založení státu, ale stejně je zřejmě nenapadne uvažovat o jiné formě. I já zde nebudu navrhovat alternativní řešení. Bude však nutno objasnit, za jakých okolností takovéto pojetí ústavy vzniklo, a na základě toho se oprostit od osvícenských předsudků, jež tento vznik doprovázely.
Musíme si uvědomit, že sepsání ústavy neboli konstituce bylo plodem teorie společenské smlouvy. Ta zase byla důsledkem myšlenky autonomie. Teorie společenské smlouvy by si žádala rozsáhlejší kritiky; uvedu jen některé argumenty proti této neblahé teorii. Její autor Thomas Hobbes vyšel z představy války všech autonomních individuí proti všem ostatním. Tento smyšlený stav byl nazván stavem přirozeným. Aby se z něho lidé vymanili, uzavřeli všeobecnou smlouvu, jíž nad sebou vytvořili nutného, leč nepříjemného dozorce, státní obludu.
Inspiraci k této fikci čerpali Hobbes, Locke a další pravděpodobně ze dvou zdrojů. V té době se začal rozmáhat obchod a finance a v atlantické oblasti se rozpoutala nesmiřitelná ekonomická válka. Nutnost uzavírat a sepisovat obchodní smlouvy byla naléhavá a vytlačovala do té doby platné čestné osobní závazky. U finančníků navíc hrál velkou úlohu Starý zákon, rovněž chápaný jako víceméně písemná smlouva. Vše se nyní náhle začalo chápat jako čistě lidské dílo.
Bylo tedy nasnadě pojmout i stát jako pouhou obchodní smlouvu mezi lidskými subjekty, která se uzavírá zničehonic, jako by předtím nic nepředcházelo – žádný život, žádná historie, žádná tradice. Na druhé straně bylo třeba zjednat takové smlouvě vyšší sankci (posvěcení). Poněvadž pro autonomní lidské subjekty již nepřicházelo v úvahu sankcionování Boží autoritou, musela být božskost přiřčena samotnému dokumentu. Zde se zřejmě projevil motiv pocházející z protestantismu. Evangelická víra byla vázána na zásadu „sola scriptura“, vylučující z tvorby dogmatu tradici. Anglosasy dodnes oblévá posvátná bázeň před zákony, jež jsou pro ně náhražkou božské autority. Říkají tomu pokrytecky „právní stát“.
Suverenita lidu
Vezmeme-li toto v úvahu, pak můžeme chápat psanou ústavu jako zavedený zvyk a brát ji jako možný instrument realizace národní svébytnosti a státní nezávislosti. Může vás překvapit, že v této souvislosti neužívám slovo „suverenita“. Doufám, že mi právní vědci a historici dají zapravdu. Dnes se rozmohlo nesprávné používání tohoto výrazu pro „nezávislost“. Původ problému suverenity je ovšem zcela jiný. Jde totiž o to, kdo je ve státě suverénem.
V době křesťanské civilizace to nepředstavovalo problém. Suverénem byl panovník, kterého na trůn dosadil sám Bůh a zavázal ho dodržovat ústavu, to znamená právní zvyklosti příslušné země. Atlantismus ze sebe Boží autoritu setřásl, a tak pro něj právní vědci museli najít jiný ústavní základ. Našli jej v suverenitě lidu, z něhož prý vychází veškerá moc.
Lid je ovšem vratkým základem státní moci. To je dnes jasné. Skutečným suverénem v původním smyslu je v atlantické civilizaci vládnoucí globální plutokracie. Když se jí nějaký politik nelíbí, dostane nálepku „populisty“. A co jiného to vlastně znamená než to, že se chce opřít o „populus“, což je v překladu „lid“?
Zkusme si nastínit, jaký je význam slova „lid“. V současných stručných slovnících jazyka českého se dozvíme, že jde o „nejširší vrstvy obyvatelstva“. Ve starších ještě najdeme „lid“ jako protiklad vůči „vládnoucí třídě“. Oba výklady správně akcentují politický smysl tohoto výrazu. Dá se tedy říci, že „lid“ je něco jako „občanstvo“. Důležité je, že jde o hromadné jméno, které nemá množné číslo. Je to něco odlišného od „lidí“.
Pěkně to vystihoval vtip z doby komunistického režimu, v němž se praví, že významový rozdíl mezi oběma výrazy spočívá v tom, že „zatímco lid je spokojen, lidi jsou naštvaný.“ Lid tedy definujeme jako souhrn občanů daného státu v dané chvíli. Stačí se nad tím chvíli zamyslet a uvědomíme si onu výše zmíněnou vratkost takového suveréna.
A jak se náš dojem ještě více pokazí, když vidíme, jak se z lidu může v mžiku stát pouhý dav! Kdybychom chtěli spočítat dějinné okamžiky, v nichž se lid projevil jako onen lid, který podle ideální Rousseauovy představy jedná veden jednotnou všeobecnou vůlí ke svému vlastnímu blahu, asi by nám stačily prsty na obou rukou.
Možná je pro někoho překvapující, že nepoužívám slovo „společnost“, které je v této souvislosti běžné. Považuji je za termín natolik významově přetížený a zatížený, že se mu důsledně vyhýbám, nemám-li možnost celou věc vysvětlit.
Autorita a moc
Je evidentní, že lid sám o sobě nemůže garantovat stabilitu ústavního zřízení. Tu musí zaručit nějaká pádnější autorita. Není náhodné, že rozvratná progresivistická ideologie od svých osvícenských počátků podvrací veškeré autority. U některých jejích současných představitelů se to projevuje mimo jiné tím, že jejich oblíbeným slovem je latinský výraz „subverze“. Ta je pro ně něčím vždy pozitivním. Je podle nich třeba neustále podvracet autority.
Již Bakunin považoval za největší zlo dvě autority - Boha a stát. Od 50. let 20. století rozbíjí vše tradiční, co se dosud udrželo v povědomí lidí, další vlna progresivismu, která se nesprávně nazývá neomarxismem. Pod hesly „emancipace“ a „subverze“ však více než Marx vykukuje Freud, jehož teorii progresivisté interpretují ve smyslu antiautoritativismu. Nyní jde o to, která autorita může legitimizovat ústavní pořádek, který by respektoval neautonomní řád.
Na tomto místě musím udělat malou odbočku. Silně působícím osvícenským předsudkem, který je oblíben hlavně mezi právníky a tzv. politology, je teorie o dělení mocí ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Vynořila se v dějinné chvíli, v níž lidé dostali ze státní moci strach. Do té doby byla idea státu nesena jinou trojicí mocí, jež zajišťovaly občanům aristotelské EU ZÉN, česky přibližně „dobré žití“, to znamená důstojný život, tedy takový život, který by bez existence obce, tj. státu nebylo možné lidem zajistit.
Tuto trojici tvoří moc zjednávající občanům spravedlnost uvnitř státu, moc chránící občany státu proti vnějšímu nepříteli a konečně nejdůležitější moc, jež celou obec spojuje, moc náboženská, lépe řečeno religiózní. Ta, jak věřili naši předkové, chrání stát navenek a zejména představuje autoritu, o niž se opírají veškeré zákony a která nutí lidi jednat poctivě a čestně. Celé soudní řízení bylo na ní založeno a na ni odkázáno. Jakmile ji osvícenství zavrhlo, nezbylo než ze strachu před anarchií hledat všemožné „pojistky“, z nichž se nejvíce uplatnilo rozřezávání státní moci na kousky. Pro ctižádostivou sílu je pak jednoduché v příhodné chvíli ty kousky posbírat a scelit je v jedinou všemoc. Takový celek se latinsky jmenuje „totalita“.
Význam náboženství
Lidé jsou jen lidé, a proto i náboženská moc měla své instituce, které ji udržovaly a vykonávaly. Tak jako vnitřní spravedlnost byla zjednávána pomocí soudů a správních orgánů a tak jako obranu státu zajišťovalo vojsko, tak i náboženská moc dohlížela na celek (včetně obou předchozích mocí) prostřednictvím svých institucí. Ty se dokonce řídly vlastním, kanonickým právem. Evropská křesťanská civilizace udivuje rovnováhou světské a duchovní moci.
Jakmile osvícenství duchovní moc fakticky vyřadilo z veřejného života, potřebovalo za ni náhradu, přesněji řečeno náhražku. Křesťanství nahradilo „lidskými právy“ a někdo musí na jejich dodržování dohlížet. Nejdůležitějším nástrojem této „duchovní“ kontroly je instituce ústavního soudu. Když si uvědomíte popsané souvislosti, pochopíte, proč ústavní soud nazývám kněžským kolegiem. Tváří se jako součást soudní moci a jeho členy jsou právníci, ale žádný soudní dvůr to není. Potvrzuje to existence a činnost Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Jsou tu i další nástroje. U nás je například funkce presidenta spojena se zvláštní prestiží, již nelze vyložit jinak než tím, že president je jakýsi český pontifex maximus, velekněz. Doufám, že posledně zvolený president definitivně tento předsudek pomůže vymýtit.
Zdá se, že v dnešní době není možný jednoduchý návrat k předosvícenskému stavu. Můžeme jen doufat, že v budoucnu se situace změní a náboženská autorita znovu nabude své vážnosti. Jak by to bylo žádoucí, pozorujeme u islámské civilizace, jíž můžeme jen závidět. Snad je po předchozím výkladu zřejmé, proč jsem v úvodu řekl, že muslimové mají nad atlantickou civilizací morální převahu.
Pokud jde o křesťanství, vrátilo se do postavení skutečné, nikoliv jen formální, religie jen v několika málo evropských státech. U nás se prozatím budeme muset spokojit s obnovením vazby křesťanského náboženství na stát a státní moc. Před několika lety byl u nás přijat zákon o církevních restitucích, který vyvolal opačnou bouři, než kterou vyvolat měl.
Všichni byli pohlceni hrdlením o majetek, zatímco si měli všimnout skutečně neblahého důsledku zákona. Došlo (teprve až nyní!) k odluce církve a státu. Náboženský život byl teprve tímto zákonem oficiálně vyhoštěn z veřejného života. Křesťanství bylo postaveno na roveň třeba právě islámu. Náboženskou neutralitu „sekulárního“ státu bude nutno odstranit. Křesťanství se nemusí stát oficiálním náboženstvím, ale vzhledem k tradici by mělo být pod ochranou státu a stát pod ochranou svatého Václava. Nevidím důvod, proč by to mělo nevěřícím vadit.
Národní stát
Co by mělo vadit všem Čechům, je to, že současná ústava nerespektuje českou národní svébytnost, jako ostatně žádná osvícenská ústava. Již v roce 1796 napsal politický myslitel a diplomat Joseph de Maistre důkladnou kritiku francouzské revoluce a revolučních ústav (bylo jich několik v rychlém sledu) pod názvem „Úvahy o Francii“. (Nikoliv „Úvahy o francouzské revoluci“, jak mylně uvádí česká Wikipedie.)
Okamžitě rozpoznal základní nedostatek, kterému se dnes říká „občanský princip“. Na něm ustavený stát je jen neživou formalitou, protože – cituji de Maistra – ústava „je určena pro člověka. Ale na Zemi se žádný člověk jako takový nenachází. Ve svém životě jsem viděl Francouze, Italy, Rusy atd. Prohlašuji však, že nějakého ´člověka´ jsem v životě neviděl; musel tam být, aniž jsem o něm věděl.“ Po tomto sžíravě sarkastickém výroku, který patří mezi moje nejoblíbenější, přidává zcela vážné vysvětlení: „Co je ústava? Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo, mravy, víra, zeměpisná poloha, způsob života, dobré i špatné vlastnosti určitého národa jsou dané, jde jen o to najít přiměřené zákony.“
Mezi „lidem“ a „národem“, o němž mluví de Maistre, je rozdíl. Abychom si jej přiblížili, zběžně prozkoumáme po řádu a autoritě třetí klíčový pojem. Každý člověk je příslušníkem několika pospolitostí a tyto příslušnosti tvoří jeho sociální identitu. Základní pospolitostí je rodina nebo spíše rod. Zejména na venkově najdeme sousedskou pospolitost. Další je církevní obec: farnost nebo sbor. Známe také přátelské pospolitosti, přátelské kroužky včetně hospodských a sportovních. Pospolitost se vytváří i pracovními vztahy; v minulosti měly velký význam cechy. Pospolitosti mají schopnost vytvořit mnohovrstevnou síť vztahů. Jestliže ta síť nevznikne, objeví se její ubohá náhražka, tzv. občanská společnost.
Pospolitostí, která v sobě zahrnuje všechny ostatní, je národ. Národ je společenstvím předků, současníků a potomků. Úkolem současníků je předávat (latinsky „tradovat“) dědictví po předcích svým potomkům. Tradice zavazuje k odpovědnosti. Průřez národem v určitém historickém okamžiku, to jest souhrn současníků, je lid.
Národ je tedy mnohem víc než lid, natož občanstvo. Jak jsem výše podotkl, „lid“ může představovat buď všechny sociální vrstvy, anebo jen ty, které nejsou vládnoucí. Národ do sebe pojímá také předky a potomky, což každého jeho příslušníka zavazuje. Ten, kdo má rodinu, to dobře chápe. Mimo jiné, v tom asi hledejme důvod, proč bezdětným politikům schází odpovědnost za národ (vzpomeňme si na Václava Havla). Toto pojetí národa je pozitivně vymezující a obejde se bez negativního vymezování vůči národů jiným. Nevylučuje ani možnost, aby se nějaký jednotlivec připojil k národu, jestliže je ochoten vychovávat své potomky v jeho tradicích, zejména v domácím jazyce.
Národ jakožto pospolitost pospolitostí má důležitou vlastnost, a sice oplývá silnou autoritou, kterou lid mít nemůže, jak z dosavadního výkladu vysvítá. Proto může být autoritou, na níž se zakládá stát. Suverénem ve státě je národ. Ústavu máme proto, aby zajistila správnou reprezentaci národa. To je pravá náplň pojmu „národní stát“.
Shrnutí
Shrňme si to. Ve svém snažení navzdory atlantické civilizaci nově konstituovat český stát pod ochranou svatého Václava je třeba změnit ústavu. Jejím základem nemůže být myšlenka autonomie, tedy čiré libovůle, která nebere v úvahu národní tradice. Místo tvoření umělých konstrukcí, jako je ústavní soud, bude respektovat daný řád a spoléhat se na přirozené autority. Bude podporovat žité pospolitosti, především rodinu.
Poslechněme si, co Joseph de Maistre vytyčil jako první ústavní zásadu: „Žádná ústava nevznikne pouhým přijetím usnesení. Národ nemá svá práva nikdy sepsaná; paragrafy psané ústavy jsou vždy nanejvýš jen prostým vysvětlením práv již předtím existujících, o nichž nelze říci nic víc než to, že tu jsou, protože tu jsou.“
