Osmdesáté výročí konce druhé světové války v Evropě, který se v české historické paměti kryje s Pražským povstáním a se závěrečnými bojovými operacemi vítězů, potvrdilo neblahou tendenci, kterou v posledních deseti letech nelze přehlédnout. Pro významnou část politiků a tvůrců veřejného mínění je takové výročí stále méně morálním imperativem k projevům úcty osvoboditelům a k šíření historické osvěty mezi mladou generací, a stále více se stává příležitostí nahradit poctivé poznání a výklad dějin morálním kýčem, který slouží k aktuálnímu ideologickému boji s oponenty.
Mnozí názoroví oponenti pak přijímají tuto hru a reagují podobně černobílými a hloupými „narativy“, jak se dnes nepěkně říká, jen v zrcadlově převrácené kompozici.
Připomeňme si, jak s událostmi května 1945 pracovala propaganda před rokem 1989. Historické atlasy a učebnice v zásadě zrcadlily historická fakta pravdivě, jen s použitím záměrně hodnotícího a návodného slovníku. Většina území republiky byla „osvobozena“ sovětskou armádou, ale část západních a jižních Čech byla „obsazena“ americkou armádou. Veřejně se však mluvilo pouze o osvobození sovětskou armádou, přičemž o Američanech, Rumunech a vlasovcích se mlčelo.
V poslední době se dostáváme do situace, kdy současní propagandisté nepokrytě a beze zbytku kopírují metody svých komunistických předchůdců, jen v obráceném gardu. Europoslankyně Danuše Nerudová tvrdí, že nás osvobodili pouze Američané, neboť ze sovětské strany se jednalo o imperiální zábor, vládní propagandista Foltýn, kterého si platíme ze svých daní, pak otevřeně lže, že sovětská vojska nás „okupovala“, protože po válce „zapomněla odejít“.
Je přitom dobře známým historickým faktem, že jsme byli jednou z mála zemí střední a jihovýchodní Evropy, odkud armády osvoboditelů do konce roku 1945 beze zbytku odešly. Už jen smutným koloritem je, že veřejná a dobře placená Foltýnova lež pranic nevadí ani profesoru politologie a premiérovi Fialovi, ani ministru vnitra a učiteli dějepisu Rakušanovi.
Jak do toho zapadají, takzvaní vlasovci, tedy Ruská osvobozenecká armáda? Její vznik, vývoj, složení i činnost nelze hodnotit jednoznačně, jsou totiž plné morálních otazníků a jsou lemovány řadou složitých rozhodnutí v mezních, často bezvýchodných situacích, které si lidé žijící od narození v míru vůbec nedokáží představit. Nepopiratelným historickým faktem však zůstává, že zásah Buňačenkovy první pěší divize ROA zachránil Pražské povstání před porážkou v jeho nejzranitelnější fázi.
S jejich památkou se však stalo to nejhorší, co se stát mohlo. Propagandisté, kterým se hodí každá příležitost, jak relativizovat zásluhy sovětské armády, z nich učinili hrdiny bez poskvrny, načež druhá strana oprášila komunistickou antitezi o zrádcích, hrdlořezech a zločincích.
Profesionální provokatér a komunální politik nevalné pověsti Pavel Novotný (aktuálně odsouzený do vězení) nechal v Řeporyjích vztyčit pomník Ruské osvobozenecké armádě, který ztvárnil jiný profesionální provokatér a sběratel prominentních veřejných zakázek na umělecká díla David Černý. Příznačné je, že pomníku dominuje německá přílba kryjící tank sovětské výroby, a nikoliv svatoondřejský kříž či jiné tradiční ruské symboly.
Předpokládám, že nás není málo, kdo máme až po krk všudypřítomné, primitivní a agresivní propagandy, která zná jen černou a bílou. Řeka života se totiž valí mezi nimi a její vlny došplouchnou na jeden či druhý pól jen velmi zřídka. Otevřme, proto Bránu poznání a pojďme se začíst do tragického příběhu generála Vlasova a jeho mužů, kteří si nezaslouží, aby se jejich dějinná stopa redukovala na ideologický klacek v rukou těch, kdo pohrdají pravdou.
