V časných ranních hodinách 15. dubna 1912 klesl RMS Titanik několik kilometrů ke dnu při své první plavbě – a s ním nalezlo v ledové vodě smrt přes dva tisíce lidí. Senzace, která nevyprchala. Skandál, který vyvolal další skandály – a spoustu otázek.
Ta základní – jak je možné, že se plavidlo označované za „nepotopitelné“ potopí hned při první plavbě – napadne asi každého. Skoro každý také zná průběh událostí, jak je ve svém epochálním filmu vylíčil režisér James Cameron. Titanik byl ale něčím víc, než pouhou námořní katastrofou: jako by Božím prstem, namířeným na pyšnou lidskou technologii, demonstrující, že i titáni jsou před Stvořitelem – či „osudem“ – koneckonců docela malí. A že „pýcha předchází pád“ může být zákon téměř fyzikální. Ale je to vše?
Konec Titaniku byl totiž současně koncem jedné epochy – a to doslova. Rok po jeho potopení vznikla za podivných okolností americká centrální banka (FED). Ani ne rok nato vypukla první světová válka. „Věk nevinnosti“ byl u konce. Symbolicky – a naprosto prakticky. Protože hluboko na mořském dně skončil také výkvět americké obchodnické elity. Tedy – ta jeho část, která na loď nastoupila.
Jejím úhelným kamenem byl John Jacob Astor IV., konzervativní magnát, který by možná nechtěl, aby „banka bank“, FED, vznikla v podstatě pučem, který americké státní finance převedl do soukromých rukou nejvýznamnějších bankéřských rodin. Jeho těhotná žena katastrofu přežila, ale Astora do člunu nepustili. Na Titaniku totiž byl člunů „náhodou“ nedostatek, a tak přednost měli ženy, děti a bezmocní starci (alespoň ve většině případů).
Astor se kupodivu do žádného člunu neprotlačil silou své osobnosti nebo majetku. Prostě zůstal, kde byl. Stejně jako jeho kolegové – magnáti Benjamin Guggenheim (bratr zakladatele slavného muzea) a Isidor Strauss (založil neméně slavný obchodní dům Macy’s).
Byla to celé jen shoda nešťastných okolností? Možná. A možná ne. To je asi vše, co můžeme s odstupem času říci. Kolem první (a poslední) plavby Titaniku se totiž vyskytla řada nepochopitelných událostí, které mohly být stejně dobře dílem shody okolností jako záměru.
Vedly například k tomu, že Astorův ideový i praktický konkurent J. P. Morgan na loď nenastoupil pro „nemoc“. Ano, tentýž J. P. Morgan, který o rok později s dalšími protlačil vznik FEDu a předtím dvakrát téměř „koupil“ Spojené státy v době potíží.
Nemocného Morgana totiž o den později viděli, jak v dobrém zdraví a rozmaru popíjí v lázních Aix-le-bains ve společnosti své milenky. Je fakt, že Morgan měl špatné srdce a často měnil plány na poslední chvíli, do hlavy mu nikdo nevidí, leč…
Krom toho, cestu na poslední chvíli zrušil i M. C. Frick, blízký Morganův spolupracovník. Jeho žena si prý vymkla kotník. Dalším absentérem byl George W. Vanderbilt, kterého rodina přemluvila, ať se plaví jinou lodí, údajně na základě něčí „předtuchy“.
Kolem slavné tragédie se vynořila řada teorií, více či méně plausibilních. Jedna říká, že šlo o pojišťovací podvod (například proto, že Titaniku hořelo na palubě uhlí a byl tudíž odsouzen k zániku tak jako tak). Další (ne příliš pravděpodobná) dokonce tvrdí, že byl zaměněn se svou sesterskou lodí Olympic, která byla předtím nenávratně poškozená. Pak tu máme teorii, že si Morgan vyřizoval (z různých důvodů, včetně vzniku FEDu) účty s konkurencí. A pak divočárny typu „kletby egyptské mumie“, kterou si zjevně vymyslel jeden dobový magazín.
Že Morgan věděl o lodi více než ostatní, je jisté. “Shodou okolností” totiž kromě železnic, elektrických podniků a dalších významných aktiv totiž skrze společnost International Mercantile Marine vlastnil i – Titanik.
To samo o sobě samozřejmě vůbec nic nedokazuje. Je to jen, řekněme, mimořádně zvláštní. Třešinkou na dortu je pak vztah obou průmyslových „titánů“ k dalšímu záhadnému velikánovi vědy: Oba totiž financovali Nicolu Teslu a jeho výzkum volné energie na Wardenclyffe Tower.
Oba se s ním rozhádali, každý z jiného důvodu. J. P. Morgan při tom pronesl apokryfní, ale patrně dosti přesnou větu: „Pokud nemohu ten signál měřit nebo zpoplatnit, k čemu mi je?“ Teslovi poté zatrhl další financování. Pět let na to šel ke dnu s Titanikem Astor a s ním i teoretická šance na oživení Wardenclyffe. Zařízení bylo nakonec rozmontováno a rozprodáno během 1. světové války – kdy už měli všichni jiné starosti.
Potopení Titaniku otřáslo důvěrou veřejnosti v elity: Nejenže se ukázalo, že „velikáni“ nejsou nesmrtelní, ale také bylo hlasitě propíráno i v tehdejších novinách, kdo a proč na loď nastoupil či ne. A jak v potopené lodi našli „poklad“ hlavně advokáti (jeden takový příběh si, spolu s bezvadným shrnutím „kauzy Titanik“ z pera jedné chytré mladé dámy, můžete přečíst, vstoupíte-li Branou poznání).
V každém případě s lodí definitivně skončila i jedna teoretická budoucnost. Ta, v níž byl dostatek energie a pitné vody pro celý svět. Ostatně ve dvacátých letech byla všude elektroauta a mobily a Amerika byla stále zemím neomezených obchodních možností.
Je proto logické, že se dodnes spekuluje, že mohla vypadat její budoucnost „bez FEDu a s Nikolou Teslou“ – pokud samozřejmě byly jeho vynálezy v jeho době proveditelné. Pár podrobností jsme k tomu opět shrnuli za Branou poznání. Vstupte!
