V moderním světě se angličtina tváří jako jazyk pokroku, svobody a globálního propojení. Mnozí ji vnímají jako „neutrální“ prostředek dorozumění, most mezi národy. Jenže tato představa je iluze – a možná i velmi nebezpečná. Angličtina už dávno není neutrální nástroj. Je to jazyk moci. A často i nástroj útlaku.
Historie angličtiny je pevně spjatá s kolonialismem, otroctvím a ekonomickým vykořisťováním. Britské impérium ji šířilo jako součást své nadvlády, a kde nepomohlo „osvícené“ školství, pomohl bič.
Lidé v Africe, Indii, Karibiku i na dalších kontinentech byli nuceni opustit své vlastní jazyky, protože angličtina znamenala „civilizaci“, zatímco jejich rodné jazyky byly označeny za primitivní a neužitečné. Kolonizace jazyka šla ruku v ruce s kolonizací mysli. A tohle dědictví nezmizelo. Jen se proměnilo v moderní, uhlazenější formy.
Dnes už se o nadvládě nemluví nahlas – místo toho se mluví o „konkurenceschopnosti“, „flexibilitě“, „mezinárodních standardech“. Angličtina je vnímána jako „nezbytný předpoklad“ pro úspěch. Ale co to ve skutečnosti znamená? Že člověk, který ji dokonale neovládá, má automaticky méně šancí. Hůře získává práci, přístup k informacím, respekt. A právě v tom spočívá jádro problému: v systému, který tvrdí, že je rovný, ale jeho pravidla jsou nastavena v jazyce, který není tvůj.
Čím víc angličtiny, tím méně demokracie. Zní to jako paradox, ale není. Skutečná demokracie předpokládá rovnost přístupu. Každý člověk má mít možnost být slyšen, rozumět a rozhodovat – bez toho, aby musel nejprve složit jazykovou zkoušku.
Ale realita je jiná: rozhodnutí, která ovlivňují miliony lidí, jsou psána anglicky. Mezinárodní smlouvy, pravidla obchodu, vědecké výzkumy, softwarové podmínky… vše je v jednom jediném jazyce. Ti, kdo mu nerozumí, jsou automaticky odstaveni. Ne proto, že by byli hloupí, ale protože nebyli naprogramováni správným způsobem.
A to je právě ono: Jazyk dnes není jen komunikační nástroj, ale forma „programování“. Vede nás k určitým způsobům myšlení, strukturám, hodnotám. Angličtina nese s sebou nejen slova, ale i způsob, jak svět chápat – často v duchu západního individualismu, výkonu a soutěže.
To ale nemusí být univerzální pravda. A rozhodně to není neutrální. Kdo se tomuto „programu“ nepřizpůsobí, je „nefunkční“. Nepřijatelný. Nezaměstnatelný.
Je zvláštní, že i v menších národech – jako je ten náš – začínáme opouštět vlastní jazyk, vlastní výrazivo, dokonce i vlastní jména. Dítě se najednou jmenuje Anthony, a ne Antonín. Najednou jsou tu Jessika, Chloe, Emily …. A proč? Protože to „zní světově“. Jenže ve chvíli, kdy musíme měnit vlastní jméno, abychom byli přijatelní, jsme už překročili hranici přizpůsobení – a vstoupili do oblasti podřízenosti.
Nechci mluvit jazykem, který mi nebyl dán, jen proto, abych zapadl do systému, který mě ani nevidí. Můj jazyk není méněcenný. Moje kultura není méně hodnotná. A moje řeč – mateřská řeč – je mým právem, ne handicapem.
Jazyk nikdy nemůže za to, jak je používán. Ale jakmile je jeden jazyk postaven nad všechny ostatní, přestává být prostředkem porozumění a stává se nástrojem nadvlády. Jazykem novodobého otroctví. Ne takového, kde cinkají řetězy – ale takového, kde lidé tiše přijímají, že aby měli šanci, musí mluvit cizí řečí, myslet cizím způsobem, a zapomenout na to, odkud jsou.
Je třeba se tomu postavit. Bez omluv, bez sklopených očí, bez překladu. Nejde o jazyk – jde o moc. O systém, který z tebe udělá tichého pasažéra jen proto, že tvoje slova nezní „dost světově“.
Takový jazyk není prostředek porozumění, ale náhubek. Přijímat ho jako jediný platný znamená přijímat, že tvoje myšlenky musí projít cizím filtrem, než je vůbec někdo vyslechne. Znamená to přijmout, že tvoje identita je chyba, kterou musíš opravit, než budeš způsobilý.
A to je otroctví – sice bez řetězů, ale s instrukcemi, jak se stát někým jiným.
