Po selhání snah o dohodu s hierarchií Katolické církve a podřízení církve jako poslušného nástroje církevní politiky KSČ, rozhodlo předsednictvo Ústředního výboru v dubnu 1949 o prosazení svých záměrů v církevní politice mocenským způsobem. V říjnu 1949 byly přijaty dva církevní zákony č. 217 a 218/1949, o podřízení církve administrativně, mocensky a hospodářsky státu zřízením Státního úřadu církevního (SÚC) a o hospodářském zabezpečení církví.
V sebeuspokojení událostí od roku 1948 se komunistické státní orgány rozhodly použít totalitní násilí vůči klášterům, které představovaly, na rozdíl od malých místních farností, samostatné hospodářské jednotky spravující velký majetek movitý, kulturní a umělecký. Tím představovaly i velký duchovní vliv na velké procento obyvatel Československé republiky. Trnem v oku bylo i církevní školství a výuka náboženství.
Ve vztahu k dnešku víme, že existují různé firmy nabízející lidem v různých životních situacích za úplatu vyklízení různých prostor. V kontrastu s tím si předsednictvo ÚV KSČ nemuselo nikoho najímat, protože mělo k dispozici státem placené represivní složky Státní bezpečnost (StB) a Sbor národní bezpečnosti (SNB). Je tady však podstatný rozdíl, nešlo o vyklizení, ale o velmi podrobně připravené rozkradení movitého majetku klášterů na území Čech, Moravy a Slovenska.
Proces s představenými klášterů
Připravovaná operace měla krycí název Akce „K“. Aby měla ve společnosti zajištěno obecné přijetí a zdůvodnění, bylo třeba naaranžovat podmínky pro politický proces s představenými klášterů. Proces nazvaný „Machalka a spol.“ probíhal od 31. do 4. dubna 1950.
Žalováni byli premonstráti Augustin Antonín Machalka, Vít Bohumil Tajovský, Stanislav Ludolf Barták, jezuiti František Šilhan, Adolf Kajpr, František Mikulášek, redemptoristi Ján Ivan Mastiliak, řeckokatolík, J. Blesík, dominikán Josef Silvestr Braito a františkán Josef Jan Urban pro zločiny proti republice, nenávisti k režimu, z přípravy protistátního spiknutí a ze špionáže ve prospěch Vatikánu.
Tehdy ještě neexistovaly pojmy, jako dezinformace, konspirace ve prospěch cizí mocnosti, ale podobnost s dneškem není čistě náhodná. Zájem veřejnosti o Akci „K“ se po roce 1989 ztratil. Prokurátor požadoval dokonce pro čtyři obžalované trest smrti. Ján Mastiliak byl vybrán jako nejnebezpečnější zločinec a byl odsouzen na doživotí, ke konfiskaci majetku a k peněžitému trestu 50 tisíc korun.
Ostatní tresty: Augustin Machalka 25 let, Vít Tajovský 20 let, František Šilhan 25 let, Josef Silvestr Braito 15 let, Adolf Knajpr 12 let, František Mikulášek 9 let, Jan Blesík 10 let, Josef Urban 14 let a Stanislav Barták 2 roky.
O průběhu procesu byl denně informován Alexej Čepička, a prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků byla tímto procesem psychologicky formována veřejnost na dlouhodobě připravovanou Akci „K“. O ohlasy veřejnosti se pravidelně zajímal též sekretariát ÚV KSČ.
Akce K
První etapa v režii Státního úřadu církevního začala přepadem klášterů v noci ze 13. na 14. dubna příslušníky StB a SNB. Akce byla zahájena ve 23:00 a dopracována do nejmenších detailů. Celá akce byla provedena podle předem připraveného plánu a provedena ve spolupráci StB a NB a činiteli SÚC. Pokus se chcete dozvědět o Akci K více, otevřete Bránu poznání.
