Lidice, Ležáky… O těchto zločinech německých nacistů se právem neustále mluví. Jsou však i další v našich zemích – stejně, hrůzné. O nich se dlouhá léta buď mlčelo, nebo hovořilo pouze okrajově. Nejmarkantnějším příkladem je Ploština, osada na východomoravském Valašsku, jež byla celá vypálena a její obyvatelé povražděni německými nacisty.
Osadu Ploština tvořilo pouhých 8 dřevěných domků uprostřed hlubokých lesů Vizovických vrchů. Jejich obyvatelé, v počtu něco přes 30 osob (spolu s okolními pasekami šlo asi o 50 duší), neoplývající žádným bohatstvím, se živili většinou tvrdou a namáhavou prací v lese.
Těsně před koncem války, 19. dubna 1945, tam z nedalekých Vizovic vtrhla zvláštní jednotka SS „Josef“, která proměnila celý prostor v krvavá jatka a ve spáleniště. A to vše jen kvůli materiální podpoře, již poskytovali osadníci partyzánům, kteří, ukryti v tamních hlubokých hvozdech, vedli záškodnickou válku proti německým okupantům. Spočívala především ve vyhazování železničních mostů, v krádeži zbraní a v přepadání vojenských objektů Wehrmachtu.
V roce 1959 tento masakr literárně zpracoval spisovatel Ladislav Mňačko, sám účastník partyzánského odboje, v románu Smrt si říká Engelchen. O pár let později byl podle jeho knihy natočen i film. Mňačko, původně komunista, se stal v 60. letech autorem knih, které upozornily na zločinnou podstatu komunistického režimu: Opožděné reportáže a Jak chutná moc.
Protože po srpnové invazi vojsk Varšavského paktu v roce 1968 emigroval, nesměly se jeho knihy až do roku 1989 vydávat, rovněž tak nebylo dovoleno promítat filmové zpracování románu. Téma „Ploština“ upadlo v zapomnění.
Co se skutečně odehrálo a proč došlo v Ploštině k tak hrůznému masakru, o tom se dozvíte po otevření brány poznání.
