Ladislav Mňačko, který zpracoval tragédii osady Ploština ve svém románu „Smrt si říká Engelchen“ nebyl první, kdo bestiální zločin nacistů zpracoval, a vzdal hold zdejším obětem německé zvůle. V zájmu dějinné spravedlnosti je třeba připomenout jméno skromného a obětavého katolického kněze P. Vladimíra Růčky, faráře v nedalekém Újezdě, pod jehož duchovní správu Ploština náležela.
P. Růčka spolupracoval s partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova, která operovala ve Vizovických vrších. Poskytoval obětavě – přestože tím riskoval, že bude sám popraven – úkryt a ošetření raněným partyzánům. Na počátku roku 1945 se u něho na faře pět týdnů léčil raněný partyzánský velitel Saša Kotljarov, důstojník Rudé armády. Ležel v ložnici v prvním patře, zatímco v kuchyni v téže době spával uprchlík ze zákopů František Zvončák. Na újezdské faře se rovněž celé dva měsíce schovával bývalý úředník Vladimír Syneček z Uherského Brodu, na něhož gestapo vydalo zatykač pro jeho spojení s partyzány.
Kotljarova na Růčkově faře každou noc navštěvovali partyzáni, aby od něj přijímali rozkazy. Nikdo se nic nedozvěděl, nic se neprozradilo. P. Růčka organizoval i zajištění potravin pro bojovníky ukryté v lesích a udržoval spojení s vizovickým lékařem MUDr. Františkem Lapešem, který raněné obětavě a s nasazením vlastního života ošetřoval.
P. Růčka se často stýkal i s ploštinskými pasekáři, s nimiž spolupracoval při pomoci partyzánům. Zároveň jim poskytoval službu i jako kněz, neboť všichni obyvatelé Ploštiny byli praktikujícími katolíky, každou neděli navštěvovali bohoslužby. Šlo především o zpověď, neboť nebezpečí smrti bylo v případě vyzrazení spojení s partyzány velmi aktuální.
V roce 1947 vydal jako první – vlastním nákladem – publikaci o této hrůzostrašné tragédii pod názvem Ploština žaluje. Vděku se ale nedočkal, ani za své statečné nasazení pro odboj za protektorátu. Komunistická moc jej v roce 1950 zatkla a odsoudila ve vykonstruovaném procesu na 10 let za „nepřátelskou činnost vůči lidově demokratickému zřízení“. P. Růčka však byl po dvou letech jako těžce nemocný na základě amnestie propuštěn. Nesměl se ale vrátit ke kněžské službě. Žil v Blatnici u sv. Antoníčka, kde vykonával různá civilní zaměstnání. Do duchovní správy v Hradčovicích se mohl vrátit až v šedesátých letech, ze zdravotních důvodů ale odešel jako invalidní důchodce zpět do Blatnice, kde v roce 1968 ve věku 59 let zemřel.
Mňačko a Růčka byli za komunistické éry „na indexu“, P. Růčka hned po únorovém převratu, Mňačko od roku 1969, a proto se o Ploštině po celá 70. a 80. léta mlčelo.
V roce 2003 uvedla Česká televize hraný dokument spisovatele Jaroslava Pospíšila Ploština – krvavá paseka. Vyvolal ostré kontroverze, protože se vyjadřuval značně kriticky o roli partyzánů. Tím se dostal do rozporu nejen s Mňačkovým románem, ale i s dokumentární publikací P. Růčky. Podle Pospíšila byli partyzáni schováni v okolních lesích a nezasáhli na obranu pasekářů vražděných esesáky, přestože to mohli udělat. Zda Pospíšil má nebo nemá pravdu, přenechme soudu historiků. Nám zde jde o pietní vzpomínku na oběti tohoto krvavého zločinu ozbrojených složek hnědé totality a rekapitulaci, „jak se to vlastně sběhlo“.
V lesích Vizovických vrchů operovali partyzáni brigády Jana Žižky z Trocnova. Velitelé byli většinou důstojníci Rudé armády, tajně za tím účelem do kraje vysazení. Nejčastěji skloňovanými jmény byli v této souvislosti Kotljarov, Kostin a Murzin. Hlavním úkolem brigády byly výzvědná a zpravodajská služba, spojení s domácím odbojem a drobné záškodnické operace.
Na počátku roku 1945 se válka již nezvratně chýlila ke konci v neprospěch hitlerovského Německa. Jednotky Wehrmachtu a SS ustupovaly před blížící se Rudou armádou. Nejsnadnější to bylo po železnici. Partyzáni brigády Jana Žižky z Trocnova však vyhodili do povětří železniční most mezi obcemi Horní Lideč a Střelná, což byl hlavní strategický tah ve směru na Slovensko.
Předzvěstí ploštinského masakru byla událost z 22. února 1945 v nedaleké obci Lipice. 26 partyzánů ukrytých v lesích se mělo podle plánu přesunout do domu Ovesných, protože podmínky v lesních zemljankách byly v tuto roční dobu nesnesitelné. Jenže občanů toho jména bylo ve vesnici víc, takže si spletli adresu a zamířili nejprve k jinému Ovesnému. Ten je sice nasměroval správně, ale současně je okamžitě udal gestapu. Esesmani obklíčili dům, kde se partyzáni ukrývali, došlo k přestřelce, jeden partyzán byl zabit, tři včetně velitele Kotljarova zraněni, ostatním se podařilo uprchnout. Majitel domu Ovesný byl esesáky zastřelen.
Tři ranění ruští partyzáni nalezli nový úkryt v Leskovci u Vsetína u mlynáře Jana Juříčka. Spolu s nimi tam pobývali ještě dva Češi a jeden Rus, celkem tedy šest osob. Někdo ale opět všechno udal – dodnes není známo kdo. 3. dubna, na Velikonoční svátky, k Juříčkovu mlýnu dorazily oddíly SS a vypálily na dům z pancéřové pěsti. Poté esesáci vše polili benzínem a zapálili. Velitel Kotljarov spolu s dalším ruským partyzánem zahynuli, zbývající dva Rusové se ukryli v ledové vodě pod mlýnským kolem a přežili, dva čeští partyzáni, Oldřich Bláha a Oldřich Kaniok, nalezli ochranu před požárem v koňském žlabu, odkud se jim nepozorovaně podařilo vylézt do nedalekého mlází.
Snad nejhorší osud postihl rodinu mlynáře Juříčka. Esesáci ho krutě mučili ve snaze dostat z něj informace o úkrytu dalších partyzánů. Když neuspěli, zbili ho do bezvědomí a hodili do ohně. Totéž udělali i s jeho synem. Manželku Františku a dvě dcery ve věku 16 a 14 let zastřelili a jejich těla pak rovněž hodili do plamenů.
Do partyzánské brigády byli v té době dosazeni dva konfidenti gestapa, Oldřich Baťa a František Machů. Právě od nich získali Němci informace o propojení ploštinských pasekářů s partyzány a o tom, jak jim pomáhají dodávkami potravin a sháněním úkrytu. 18. dubna oba muži náhle z oddílu zmizeli. Velitelství jednotek SS se sídlem ve Vizovicích se na základě informací od Bati a Machů rozhodlo Ploštinu zlikvidovat. Ústní příkaz k vyvraždění osady údajně vydal SS Obersturmbannführer Otto Skorzeny, jenž v té době pobýval v Kroměříži. Tento uctívaný „hrdina“ SS proslul svým vysvobozením italského fašistického diktátora Mussoliniho z vězení, když ho italská generalita svrhla. Přímé důkazy o Skorzenyho podílu na vyvraždění Ploštiny však chybějí.
Velitelem zvláštního Jagdkomanda SS s názvem „Josef“, pověřeného provedením celé zločinné akce, byl Sturmbannführer Kurt Tutter. Když František Raška, partyzánský velitel, bydlící na pasece Ryliska, jel ráno na kole do Vizovic k lékaři, potkal pět aut a jeden autobus, všechny plně obsazené uniformovanými příslušníky SS. Ihned pochopil, oč jde, vrátil se, aby pasekáře varoval, jenže už bylo pozdě. Přijel až po masakru a nalezl již jen spáleniště.
Kolona SS jela přes Újezd. Tam na kraji obce měl svou maringotku kočovný brusič nožů Ladislav Rangel. Bydlel v ní s manželkou Vlastou a dvěma dětmi, jedním dvouletým a druhým tříměsíčním, a se švagrem Rudolfem Pflegrem. Esesáci vyvlekli Rangela a Pflegra ven a chtěli informace, kde jsou partyzáni. Když jim to oba muži odmítli sdělit, na místě je zastřelili. Manželka Vlasta uslyšela výstřel a s tříměsíčním dítětem v náručí otevřela dveře. Jeden z esesáků do ní ihned napálil dávku z kulometu. Žena klesla mrtvá, dítě však zázrakem přežilo. Sousedé později našli živého i dvouletého chlapce schouleného pod lavicí.
O něco později toho dopoledne vtrhlo Jagdkomando na Ploštinu. Esesmani se okamžitě vrhli na všechny dřevěné domy, vyvedli z nich muže a bitím, kopanci a mučením z nich vynucovali informace o partyzánech a jejich úkrytu. V samotné osadě Ploština se toho dne žádný partyzán neukrýval. Vrahové polili dřevěnice pasekářů benzínem a zapálili je, zbité a zmučené muže pak naházeli do plamenů. 25letého Františka Belhu rovnou upálili na volném prostranství. V ohni zahynulo celkem 24 lidí, 4 další byli zastřeleni. Mezi oběťmi byly i děti. Přežilo jen 5 osob. Anděle Zítkové se podařilo s tříměsíčním dítětem nepozorovaně uprchnout do lesa, život si zachránili i František Šašina a Božena Húšťová, kterým se podařilo před požárem nepozorovaně utéct. Jan Machů se ve svém hořícím příbytku schoval pod hromadu brambor, odkud pak neviděn vylezl na násep za chalupou.
Z celé Ploštiny zbylo pouze jedno veliké spáleniště s ohořelými těly obětí. Jagdkomando odjelo oslavovat „úspěch“ akce. Již při samotném vraždění se Němci vydatně posilovali alkoholem a poté se zpili do němoty. Dlouho se ale neradovali, neboť fronta se blížila. Již za pár dní museli utíkat dál na západ.
Váhavá spravedlnost
Dočkaly se oběti ploštinského masakru spravedlivého potrestání viníků? Ani omylem. Hlavní velitel a organizátor celého hrůzného divadla Kurt Tutter uprchl do Německa, odkud byl tamními okupačními úřady vydán československým orgánům a zde postaven před soud. Proces se konal v Bratislavě roku 1948 (měl na svědomí i některé zločiny na Slovensku). Dostal však pouhých 6 let vězení, což nelze charakterizovat jinak než jako výsměch spravedlnosti. V roce 1952 byl z vězení předčasně propuštěn a vyhoštěn do Spolkové republiky Německo. Jak později ukázaly archivní materiály, zpřístupněné po roce 1989, tato blahosklonnost komunistických orgánů nebyla zadarmo. Masový vrah Tutter podepsal spolupráci s StB a v Německu pracoval jako její špeh.
Nebyl to rozhodně ojedinělý případ. Jeden z hlavních esesáckých vrahů z Lidic Max Rostock, původně odsouzený k smrti, dostal náhle od prezidenta Antonína Zápotockého milost a byl odsunut do Spolkové republiky. I on podepsal spolupráci s StB, působil v Německu jako její agent a dodával cenné informace. Totéž praktikovaly i západní výzvědné služby, jimž se hodily „zkušenosti“ a „odbornost“ nacistických vrahů, a proto se postaraly o směšně nízké výměry trestů.
Konfident František Machů, jenž esesáky na Ploštinu upozornil, po válce zmizel, jako by se po něm slehla zem, a nikdy nebyl vypátrán. Další konfident Oldřich Baťa se snažil ukrýt na Balkáně. Když se mu to nepovedlo, sám se vydal do rukou československých orgánů. Byl odsouzen k smrti a oběšen. Pouze v jednom případě tedy nepřišla spravedlnost zkrátka. Zato s ploštinskými obětmi, které přežily, zacházela nová moc zcela jinak. Již jsme zmínili kněze P. Vladimíra Růčka, jehož bolševický režim uvěznil a znemožnil mu výkon kněžské funkce.
Jan Machů, který jenom zázrakem přežil požár, byl v roce 1948 zatčen, vězněn a mučen v pověstné estébácké věznici v Uherském Hradišti, a to bez soudu. Sebrali mu i partyzánský důchod. To vše jen proto, že vznesl kritickou připomínku na adresu těch partyzánů, kteří, schováni v lesích okolo Ploštiny, se nepokusili se zbraní v ruce zasáhnout proti esesmanům na obranu pasekářů a jejich rodin. Režim to kvalifikoval jako nepřátelský akt proti Sovětskému svazu, neboť většina velitelů partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova pocházela právě ze Sovětského svazu. Zemřel v roce 1988.
Přesto se po válce v letech 1945-8 ještě stačilo leccos k uctění památky ploštinských obětí učinit. Z iniciativy P. Růčky byla postavena nová osada pod názvem Nová Ploština podle původní podoby, jen některé dřevěnice nahradily zděné domky. Obyvatelé obce Drnovice a okolí vybudovali pod vedením P. Růčky kapli, kde stojí psáno: „Připomeňte vždy dětem svým, že padli jsme za svobodu drahé vlasti.“ Na průčelí svatyně je umístěn reliéf sepjatých rukou v plamenech.
Ploštinská tragédie se tak dostává opět do povědomí české veřejnosti. Je příběhem ryzího vlastenectví prostých lidí, valašských pasekářů, kteří se nesklonili před nacistickou diktaturou. Motivací jim byla láska k rodné zemi a k rodnému jazyku, umocněná jejich zděděnou náboženskou vírou.
Dnes je módou lehkovážně tvrdit, že český národ převážně kolaboroval s německými okupanty, aby přežil válku bez větší újmy. Hrdinství prostých chudých lidí z Ploštiny při obraně tradičních národních hodnot jejich ušlechtilý patriotismus usvědčuje tyto teze z jednostrannosti. Jistěže existovali – tak jako u všech jiných národů pod jhem nacistické okupace – kolaboranti a udavači. Jenže případů hrdinství podobných tomu z Ploštiny bylo mnohonásobně víc.
