Odhlédněme nyní od druhého jmenovaného, jehož pontifikát uzavřela nečekaná a dodnes plně nevyjasněná abdikace a věnujme se Janu Pavlu II. Včera tomu totiž bylo právě rovných dvacet let (2. 4. 2005), kdy práh věčnosti překročil první polský – a po více jak 450 letech první neitalský – nástupce sv. Petra.
Papež Jan Pavel II., na rozdíl od Benedikta XVI., zůstal v čele katolické církve až do svého posledního výdechu. Posledních pět let v úřadu nejvyššího pastýře si doslova protrpěl kvůli Parkinsonově chorobě, která jej stále více omezovala v chůzi i mluvení.
Mnohým z té doby utkvěl obraz papeže s trvale svěšenou hlavou, který jen stěží vyslovuje, co měl na srdci. Jaký to protiklad k jeho předchozí dechberoucí vitalitě, díky které, i vzhledem ke svým divadelním vlohám, přitahoval pozornost nejen věřících, ale celého světa. Důstojnost, s jakou přijal svoji nemoc a s ní i proměnu své osoby, byla příkladná.
S příkladností řady jeho názorů a postojů to už je poněkud jiné. K jejich posouzení nestačí povrchní hodnocení liberálních médií, které z Jana Pavla II., zvláště v otázkách sexuální etiky, činily předpotopní příšeru, ani popularita, vysloužená politickými aktivitami v éře sbližování tzv. liberálního Západu se sovětským systémem řízení, mystifikačně nazývané pád komunismu.
Karol Wojtyla byl ve všech myslitelných ohledech ztělesněním revolučních změn, iniciovaných Druhým vatikánským koncilem (1962-65). Nejvýrazněji se to projevovalo v ekumenismu a tzv. mezináboženského dialogu, jehož nejpamátnějším a zřejmě i nejskandálnějším projevem, vedle políbení Koránu, byla společná modlitba za mír v roce 1986 v Assisi. Zde, na papežovo pozvání, byly na roveň s katolickou vírou povýšeny všechny falešné kulty, od těch monoteistických až po ty polyteistické a pohanské.
Jan Pavel II. otevřeně koketoval s hypotézou všeobecné spásy, liboval si v inkulturací prošpikované liturgii, při nichž se, mimo jiné, aktivně uplatnily i Afričanky „nahoře bez“. Nebránil modernistickým tendencím a otevřel dveře dokořán mnoha liturgickým nešvarům, od přijímání na ruku, zavádění mimořádných udělovatelů Eucharistie až po ministrantky.
Stavět tedy papeže Františka, který se, dvacet let po smrti svého předchůdce, může na prahu Věčnosti také brzy ocitnout, proti Janu Pavlu II, je proto věcně chybné. Liší se jen v akcidentech, nikoli v tom podstatném.
O pontifikátu Jana Pavla II. jsem v minulosti psal vícekrát. Dva z mých textů vyšly v časopise Mezinárodní report (původně Mezinárodně katolický report, jehož titul se po zásahu kardinála Miloslava Vlka o jedno slovo krátil), vydávaném konzervativním katolickým laikem Davidem Rejlem. S odstupem oněch dvaceti let bych některé věty formuloval jinak, některé ostřeji, jiné jemněji.
Přesto není na škodu si je připomenout. Přinejmenším jako svědectví potemnělé doby.
