Prohlubující se zdravotní komplikace Jana Pavla II. dávaly tušit, že se ocitá na prahu své smrti. Jeho příkladné a důstojné umírání zůstane navždy svědectvím světu, který je v základních otázkách života a smrti zcela jiného smýšleni, než je smýšlení církve. Ačkoli bylo zřejmé, že se s velikou pravděpodobností již neuzdraví, papežova smrt každým věřícím hluboce otřásla. Jsme na konci třetího nejdelšího pontifikátu v dějinách církve. Papežův stolec je prázdný. Je sice velmi pravděpodobné, že ve chvíli, kdy toto číslo Mezinárodního reportu budete číst, bude papežský stolec již znovu obsazen. Žijeme však v natolik neobyčejné době, že je možný i jiný vývoj událostí. V tuto chvíli víme jediné, konkláve začíná 18. dubna v 10 hodin dopoledne.
Papežové 20. století byli zvoleni hned v několika prvních dnech volby, vzhledem ke změnám v hlasovacím mechanismu, které Jan Pavel II. v roce 1996 učinil, je však představitelné, že konkláve bude trvat déle než obvykle. Zatímco dříve bylo nutné získat pro kandidáta dvě třetiny všech hlasů, stávající pravidla umožňují, aby po 28 neúspěšných kolech byl papež zvolen pouhou prostou většinou. Tato změna dává prostor početnější skupině kardinálů volitelů k zablokování prvních volebních kol a vyčkání na okamžik, kdy bude možné prosadit méně konsensuálního kandidáta nadpoloviční většinou hlasů.
Považujeme za důležité zmínit se zde o dvou aspektech papežova skonu a volby jeho nástupce. Předně, nenechme se ovlivnit tím, jak o celé věci referují sdělovací prostředky. Jejich orientace i zájmy jsou s katolickými většinou jen obtížně slučitelné. Jejich příliš časté sledování nás navíc snadno uvrhne do polohy pouhých vnějších pozorovatelů, a tak hrozí, že si přestaneme uvědomovat, jak osobně se nás celá věc, jako údů Mystického těla Kristova, dotýká. Je daleko více na místě, abychom dobu do volby nového papeže trávili spíše na kolenou před svatostánkem a s růžencem v ruce než před televizní obrazovkou, přenášející obrazy a komentáře z Vatikánu.
Nelze přehlédnout, jak velkou pozornost papežově osobě, životu i smrti, věnovaly a dosud věnují sdělovací prostředky po celém světě. Zahraniční zpravodajské stanice v den skonu Jana Pavla II. o téměř ničem jiném nereferovaly. Ti, kdo si již zvykli na to, že mediální prezentace života církve a katolické víry byla dosud spíše negativní, byli nejspíš překvapeni tím, jak pozitivní obraz Jana Pavla II. sdělovací prostředky vytvořily. Jaké hodnoty a postoje na zesnulém papeži nejvíce oceňovaly?
Jeho lidskost, úsilí o mír, angažovanost na poli lidských práv, otevřenost k modernímu světu a jiným náboženstvím. CNN věnovala několik pořadů ohlasům z židovského prostředí, jehož představitelé zvláště oceňovali zásadní změny, kterých ve vztahu k soudobému judaismu bylo pod vedením Jana Pavla H. dosaženo. Na znamení úcty k zesnulému papeži byl v mnoha zemích světa, včetně naší vlasti, vyhlášen den státního smutku a vlajky byly svěšeny do půli žerdi. Díky těmto projevům náklonnosti k Janu Pavlu H. si možná značný počet lidí mohl poprvé uvědomit, co pro církev znamená papežský úřad a jaký význam může mít papež pro celý svět. Můžeme se tedy domnívat, že sekularismu dochází dech, že si svět více než dříve uvědomuje důležitost křesťanské víry? Buďme realističtí a zamysleme se nad tím, co svět na zesnulém papeži nejvíce oceňuje.
Pontifikát Jana Pavla II. je považován za v jistém smyslu revoluční, a to právě svým příklonem ke světu a otevřeností k jiným náboženstvím a světonázorům. Vyzdvihován je jeho vstřícný postoj k judaismu a současně i k islámu, jeho podíl na pádu komunismu a šíření demokratických hodnot. Tyto zásluhy však nemají nic společného s podstatou výkonu papežského úřadu. V této souvislosti si vzpomeňme na mediální hněv, kdykoli papež hlásal pravdy víry a křesťanskou morálku.
Jeho neochvějná obrana lidského života, odmítání antikoncepce, rozvodů, homosexuálního chování či svěcení žen nebo encyklika Dominus Jesus, hlásající katolickou víru jako Kristem zjevenou, to vše se setkávalo s posměchem světa a jeho liberálních souvěrců v lůně církve. V tu chvíli se projevil skutečný poměr mezi církví a světem nevěry, jak o něm smýšlí Ježíš Kristus. Sekulární média mají jasno: má-li budoucí papež získat sympatie světa, bude muset provést ještě zásadnější změny, než k jakým došlo v posledních desetiletích.
Modleme se za zesnulého papeže, navzdory tomu, že již je mnohými kanonizován. Bohužel mnohé církevní i laické osoby svými unáhlenými výroky vzbuzují dojem, že učení o očistci a církvi trpící je, vlivem dnes populárního bludu o univerzální spáse všech lidí, odsouzeno k zapomnění.
Modlitba za zesnulého není projevem solidarity s ním, jak jsme se mohli dozvědět z úst P. Hermanna, ale skutek duchovního milosrdenství, kterým můžeme duši zesnulého vysvobodit z muk očistcového ohně.
Modleme se však již nyní i za jeho nástupce. Bude před ním stát mnoho nelehkých úkolů. Bude třeba, aby pokračoval ve všem dobrém, čím se vyznačoval pontifikát Jana Pavla II. a zároveň usiloval o odstranění všeho, co přispělo k úpadku, vyvolaného demokratizačními a liberalizačními reformami” po Druhém vatikánském koncilu. Svěřme všechny tyto úvahy a starosti do Boží Prozřetelnosti, neboť Bůh je právě tím, kdo vše, co chce či i jen dopustí, koná ve prospěch naší věčné spásy.
A proto slovy, kterými pontifikát Jana Pavla začal, tak také skončeme: „Nebojte se!”
