Narodil se 27. února 1770 v Praze. Otec Šimon Rejcha, pouliční hudebník, v necelém roce Antonínova života zemřel. Zanechal mu však v genech vztah k hudbě – průvodkyní na opravdu klikaté životní cestě.
Ve svých 11 letech utekl z domova k dědečkovi do Klatov, když se jeho matka znovu provdala a příliš o něj nepečovala. V průběhu dospívání zvládal výuku na několik nástrojů. Převládala příčná flétna, s ní klavír, hoboj i zpěv. A přišlo další rozcestí. V 15 letech si nadějného flétnisty všiml jeho strýc Josef Rejcha, který působil jako violoncellista ve Švábsku u knížete Wallersteina. Antonín musel zvládat němčinu a od strýcovy francouzské manželky se učil francouzštinu. Strýc mu ještě přidal housle.
Bonn
Další rozcestník vedl do Bonnu, kde si kolínský kurfiřt Maxmilian Franz vybral strýce k vybudování dvorní kapely. V na svou dobu moderním orchestru se začínají objevovat velká jména. Antonín Rejcha hrál flétnu, u violového pultu seděl mladý Ludwig van Beethoven. Členem orchestru byl i Christian Gottlob Neefe, který byl jejich společným učitelem skladby a jako ctitel Johanna Sebastiana Bacha oba s jeho dílem a kompozicí seznamoval.
Přihlásili se na místní univerzitu v Bonnu, kde navštěvovali přednášky obvyklých předmětů, filosofie, etiky, řecké literatury, ale Rejchu zaujala matematika, asi vnitřním řádem, který má v sobě i hudba. Antonín se vzdělával samostatně v hudební teorii. Komponovat začal nejprve jako samouk, a později pod vedením strýce Josefa a Neefa. Kromě menších skladeb napsal už i symfonie, které tamní orchestr provedl.
Hamburg – Paříž - Vídeň
Když francouzská vojska obsadila v roce 1794 Bonn, vedl další rozcestník do Hamburgu, kam odešel na přání strýce a působil tam do roku 1800 už jako učitel hudby. Učil harmonii, skladbu a hru na klavír. Věnoval se také intenzivněji skladbě. Symfonie, které zde napsal, slavily úspěch až později v Paříži. Instrumentace byla už tehdy ovlivněna Haydnem, dramatičností užití tympánů a klarin ale i Rejchovou českou melodičností v prostředních větách. Tato vzpomínka na Antonína Rejchu se jeho díla dotýká pouze v některých bodech, připomenutých později.
Nabídka Josepha Haydna, ještě v Bonnu a opětovně v Hamburgu, ke studiu ve Vídni, vedla přes rozcestník dvouletého pobytu v Paříži 1800 – 1802. Napoleonská Paříž nebyla pro hudbu zrovna přívětivé místo. Rejcha bydlel vedle Paříže, ale v Paříži slavil úspěch se svou instrumentální tvorbou například se zaměřením na formu fugy. Operní snaha však vyšla tehdy naprázdno.
Přesun do Vídně v roce 1802 ke studiu u Josepha Haydna byl pro Rejchu zásadní. Jak pro kompozici, ale také pro postupné uznání jeho schopností hudebního teoretika a pedagoga. Vypracoval řadu výukových skladeb a postupů, které později použil ve svých teoretických spisech.
Nabídku ke studiu u Josepha Haydna dostal i Beethoven, a tak se s přítelem Rejchou ve Vídni opět setkali. U Rejchy se Beethovenův vliv projevil ve skladbách klavírních a komorních. Setkání v hudební Vídni však bylo mnohem víc. V té době se tam objevovali: Antonio Salieri, Johann Georg Albrechtsberger, Luigi Cherubini a další.
Získal si přízeň habsburského dvora a na pozvání císařovny Marie Terezie se zúčastnil několika koncertů na císařském dvoře. Napsal pro ni operu Argène, regina di Granata, v níž zpívala hlavní koloraturní roli.
V roce 1806 navštívil Lipsko k provedení své kantáty Lenore. Něco nám připomíná, že Bürgerova balada neprošla cenzurou. Přiblížila se ale francouzská armáda a Rejcha zůstal v Lipsku zablokován a utratil všechny své úspory. Cestou zpět do Vídně se zastavil v Praze a poprvé po 25 letech od útěku se setkal s matkou. Z Rejchova působení ve Vídni je mezi jeho vrcholná díla řazeno Requiem a Symfonie č. 1 G Dur.
Paříž
Rozcestník směr Paříž v roce 1808 způsobila příprava Rakouska na válku s Francií a úpadek zájmu o hudební pedagogickou práci. Rejcha měl z vídeňského pobytu několik přátel, kteří ho do Paříže pozvali. Luigi Cherubini, který do programu Konzervatoře zařadil Rejchovu Symfonii č. 3 F Dur a Pierre François Baillot, primárius divadla Feydeau, prosadil provedení opery Cagliostro ou Les Illuminés s premiérou 27. 11. 1810.
Rejcha se zdokonalil ve francouzštině, získal místo profesora Konzervatoře a oženil se s Francouzskou Virginií Enaustovou. Starší ze dvou dcer, Antoinettu Virginii, Rejcha vzdělával v hudební teorii. Uchovala otcův vlastní životopis a opsala některé články a několik otcových skladeb.
Protože komponování nepřinášelo finanční zajištění, musel učit. Svoji netradiční pedagogickou metodu přenesl do učebnic. Jako didaktické pomůcky výkladu psal etudy, ale téměř výhradně používal příklady z děl skladatelů.
Po úspěšném konkurzu 1. 1. 1818 a po souhlasu krále Ludvíka XVIII. nastoupil na pařížskou Konzervatoř jako profesor kontrapunktu a fugy v kompozičním oddělení. Byl náročný, ale jeho styl výuky měl velký ohlas u studentů. A aby ze začátku slova o významných jménech byla naplněna, přidáme jména jeho významných žáků: Hector Berlioz, Charles Gounod, Adolphe Charles Adam, soukromě César Franck, Ferenc Liszt a další.
Z teoretických prací se jich většina dočkala více vydání i v překladech z francouzštiny do italštiny a němčiny. Uznání došlo Pojednání o melodii, ale profesor Rejcha provedl radikální zásah do stavby fugy v Nauce o kontrapunktu. Prakticky to doložil svými 36 fugami pro klavír.
Oblíbené jsou Rejchovy menší komorní skladby pro dechy v už připomínaných různých nástrojových kombinacích. Přehled jeho díla je k dispozici v Českém hudebním slovníku. Jeho teoretická pojednání znal a studoval i Bedřich Smetana.
Pocta
Antonín Rejcha se stal v Paříží váženou osobností. V roce 1829 mu král Karel X. udělil francouzské občanství, v roce 1831 obdržel Řád čestné legie a v roce 1835 byl přijat, jako jeden z mála cizinců, za člena hudební sekce Akademie krásných umění. Tento post do té doby získávali výhradně operní skladatelé. Antonín Rejcha vynikal v hudbě instrumentální, v hudební teorii a pedagogice.
Rejcha experimentoval s různými nástrojovými a hlasovými kombinacemi. V následujícím odkazu na Overturu in D pro velký orchestr (c. 1823) je možné si poslechnout úžasnou skladbu v 5/8 taktu. Skladba trvající téměř dest minut je sama o sobě poctou.
Asi nejvyšší pocty se u nás Antonínu Rejchovi dostalo, když po příletu papeže Jana Pavla II. v roce 1990 při televizním přenosu znělo Rejchovo Te Deum laudamus od okamžiku, kdy se Papamobil na Ruzyňském letišti s Janem Pavlem II. rozjel směrem ku Praze.
V 66 letech podlehl 28. 5. 1836 zápalu plic. Smuteční obřad se konal v kostele sv. Rocha.
Rejchovo tělo je uloženo na hřbitově Père – Lachaise.
