Odpoledne ho znepokojená rodina začala hledat, leč marně. Teprve když po dvou dnech s pomocí sousedů pročesali celé okolí, našli ho v lese zvaném Štěrbina nad obcí Voltuš s proříznutým hrdlem. Vedle něho leželo jeho oblíbený Senekův spis De tranqiuilitate animi.
Na první pohled jasná sebevražda. Moderní výzkumy však říkají něco jiného. Délka rány na hrdle sebevraždě neodpovídala. A ani dopis na rozloučenou podle moderních badatelů nebyl psán jeho písmem. Vadil snad někomu skromný skladatel rozsáhlého díla, jehož Česká mše vánoční se stala až dlouho po jeho odchodu téměř nezbytnou kulisou vánočních svátků v celé jeho vlasti?
Jako na houpačce…
Jakub Šimon Ryba (tak byl pokřtěn, jméno Jan dostal při biřmování) se narodil roku 1765 v Přešticích jako druhorozený syn v chudé rodině tamního učitele. Vychovávali ho prarodiče, nejvíc ho patrně ovlivnil dědeček, absolvent pražské Filosofické fakulty.
Jakub projevoval od dětství velké nadání pro studium, a především pro hudbu. V pěti letech se však musel od milovaného dědečka odloučit, protože rodiče se přestěhovali do Nepomuku, kde jeho otec dostal místo podučitele a také varhaníka. Do školy chodil nerad. Nejen proto, že ta nepomucká byla v hrozném stavu, ale hlavně místní učitel Strejček, nadřízený jeho otce, nevzdělaný hrubián, nenáviděl Rybova otce i nadaného chlapce – a všemožně jim ztrpčoval život.
Útěchou jim byla hudba. Jakub Jan uměl již v osmi letech hrát na klavichord, otec ho učil na housle a na klavír, v kostele na kůru dostal základy hry na varhany. V devíti letech zpíval na kůru druhý alt, v deseti již první. Přes všechna protivenství se tak jeho životní dráha se začínala slibně rýsovat.
A štěstí je na něj usmálo ještě jednou: Strýc ho finančně podpořil, aby mohl studovat v Praze na piaristickém gymnasiu. Nadaný chlapec byl v intelektuálně stimulujícím prostředí konečně opravdu šťastný. Jeho budoucnost se zdála zářivě jasná: Bude hudebním skladatelem. Vždyť již v té době komponoval!
Pak přišla katastrofa. Otec onemocněl a vyzval syna, aby se vrátil domů a zastoupil ho v práci. Syn poslechl. Ani nedokončil studium na gymnasiu. Otec ho pak přiměl, aby požádal o místo učitele v Nepomuku. Jakub Jan absolvoval učitelský kurs („preparandii“), ale slíbené místo přesto nedostal. Působil pak krátce jako podučitel v Mníšku, a nakonec ho osud zavál do Rožmitálu, kde učiteloval od roku 1788 až do své podivné smrti v roce 1815.
Těžký život poctivce
Přestože učitelem být nechtěl, bral své povolání velmi vážně, zodpovědně a vykonával ho skvěle. Jako stoupencem reforem Marie Terezie se poctivě snažil uplatňovat zásady osvícenství. Ale především měl děti rád a byl na ně hodný. Několikrát dostal od krajského úřadu pochvalu za vynikající výuku. O jeho kvalitách vypovídá i fakt, že za jeho působení se počet dětí ve škole zvýšil téměř čtyřnásobně – školní docházka byla sice povinná, ale místní sedláci potřebovali děti jako pracovní sílu, a tak je do školy posílat nechtěli (ostatně především proto zavedla císařovna dva měsíce letních prázdnin – které zůstaly až dodnes).
Ryba byl nejen velmi vzdělaný (kromě latiny a řečtiny uměl i tři evropské jazyky), ale především byl člověk pevných morálních zásad, od nichž nikdy neuhnul. Dostával se proto často do konfliktů – s nadřízenými, s rodiči dětí, kteří považovali školu za zbytečnost, s bohatými a nadutými lidmi i s polovzdělaným farářem. Převyšoval své okolí intelektuálně i morálně – a to mnozí neodpouštěli i tehdy.
Za těžiště své práce ale vždy považoval především hudbu. V Rožmitále byl současně regenschorim (ředitelem kůru). Složil patrně několik tisíc skladeb, drobných i větších. Jen pastorel přibližně patnáct set, i když se jich dochovaly „jen“ asi čtyři stovky, velkých mší zkomponoval na třicet.
Jako první začal také skládat písně s českým textem (Ty má zlatá, boubelatá, Rozmilý slavíčku, Z růže vykvetla lilie), a komponoval také komorní skladby. Jeho dílo je vyvrcholením tradice „českých kantorů“, nad nimiž jednoznačně čněl. Větší část jeho díla je bohužel ztracena, i když se jeho skladby ještě i dnes nacházejí na kostelních kůrech, na farách nebo v archivech.
Je to vlastně ironie osudu, že z díla tohoto potenciálně velkého skladatele se nejvíce proslavila drobnost – Česká mše vánoční (i když to vlastně není mše, ale pastorela). Vrah neznámý, Jakub Ryba s námi přesto žije…
Život Jakuba Jana Ryby byl namáhavý a strastiplný. Po rakouském státním bankrotu (po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce), kdy se hodnot peněz propadla na pouhých dvacet procent, živořila rodina ve skutečně bídě. Jaký div, že tento skromný a statečný poctivec kromě hudby nacházel útěchu ve stoické filosofii. Jeho oblíbeným autorem byl Lucius Annaeus Seneca, jehož spis se také našel u Rybova těla.
To byla také patrně jedna z věcí, které utvrdily veřejnost v domnění, že šlo o sebevraždu. Ale byla to opravdu sebevražda? Vše nasvědčuje opaku. Také to, že ač v té době byl již postoj k sebevrahům tolerantnější a obvykle bývali pochováni v posvěcené půdě, třebas jen u hřbitovní zdi, Jakubu Janu Rybovi bylo i toto poslední dobrodiní odepřeno. Jeho tělo – bez obřadu! - zahrabali na zrušeném morovém hřbitově. Kdo asi nenáviděl rožmitálského kantora až za hrob? To se patrně už nikdy nedozvíme.
Teprve po čtyřiceti letech jeho syn Josef Arnošt, v té době již slavný pražský oční lékař, nechal otcovy ostatky vyzvednout a řádně pohřbít na rožmitálském hřbitově.
Je příznačné, že ani podoba slavného skladatele nám není známa: Nedochoval se žádný jeho portrét. Jen neznámí lesní dělníci postavili na místě jeho nevysvětlené smrti kamenný křížek. A v roce 1933 k němu navršili mohylu, která tam stojí dodnes.
Dnes pečuje o jeho odkaz Společnost Jakuba Jana Ryby. My všichni vzpomínáme na Jakuba Jana Rybu každé Vánoce. Jeho drobná skladbička se pro nás stala symbolem českých Vánoc.
O to víc stojí za to dozvědět se o našem “současníku” Rybovi víc. A také si poslechnout některá jeho díla – včetně mimořádných provedení toho nejslavnějšího. Obojí je vám k dispozici, pokud vstoupíte do Brány poznání:
