Jsou umělci, kteří prožijí život v ateliéru, obklopeni známou krajinou a spolehlivým světlem. A pak jsou takoví, kteří se jednoho dne zvednou a vydají se k obzoru, protože tuší, že teprve tam najdou to, co hledají. Jaroslav Hněvkovský patřil k těm druhým.
Geometr s duší malíře
Jaroslav Hněvkovský se narodil 10. dubna 1884 v Žebráku, malém středočeském městečku. Nebyl prvním významným nositelem tohoto jména — mezi jeho předky patřil slavný obrozenecký básník Šebestián Hněvkovský.
Výtvarné nadání projevoval Jaroslav už odmala, otec však pro synovy umělecké sklony velké pochopení neměl. Namítal, že ho malování neuživí. Mladý muž tedy nepříliš ochotně nastoupil na pražskou techniku a po studiích vstoupil do státní služby jako zeměměřič v Bosně a Hercegovině. Zaměstnání to bylo solidní a bezpečné. Jenže Hněvkovského neopouštěla touha malovat. Geometr měl totiž duši malíře.
V roce 1907 odcestoval do Říma, kde začal studovat na tamní Akademii výtvarných umění — Istituto di belli arti. Byl to přelomový krok: opustit zeměměřičské přístroje a vzít do ruky štětec. A právě v Římě potkal člověka, který zásadně ovlivnil jeho další život.
Šachová partie, která změnila dva osudy
Setkání s o rok starším malířem Otakarem Nejedlým je historka téměř literární. Jaroslav si chtěl v kavárně zahrát šachy, a tak oslovil mladíka u vedlejšího stolu. Mluvili spolu lámanou italštinou — načež s úžasem zjistili, že jsou krajané. Nejedlý pocházel z Roudnice nad Labem, byl žákem Antonína Slavíčka a v té době už měl za sebou první umělecké úspěchy.
Rychle se spřátelili a společně začali snít sen, který jim změnil život: odjet daleko od Evropy a malovat v prostředí, které dosud žádný český umělec nezachytil.
Vzorem jim byl Paul Gauguin, který své nejslavnější obrazy stvořil na Tahiti, tisíce kilometrů od pařížských salonů. Hněvkovský a Nejedlý si vybrali cíl o něco bližší, ale přesto dostatečně exotický — Cejlon a Indii.
Do světa za štěstím
Jejich přípravy byly dojemně naivní. Vydali se do světa prakticky bez peněz, bez znalosti angličtiny a s velmi mlhavou představou o tom, co je čeká. Domnívali se, že je snad zaměstná některý z místních mahárádžů jako dvorní malíře, nebo že své obrazy prodají bohatým sběratelům.
Tři týdny po svém rozhodnutí už byli na Sicílii. Na lodní lístky z Terstu neměli dost peněz — cestovní kancelář Lloyd jim je nakonec poskytla výměnou za jejich obrazy. V září 1909 vypluli směrem k cejlonskému Kolombu.
V žáru tropů
Cejlon je okouzlil — a současně ničil. Přizpůsobili se, chodili naboso a místo evropských šatů nosili bederní roušky. Peníze však docházely, jídla bylo málo, nedokázali se domluvit. Do zdejší britské komunity nezapadli a žádný mecenáš se nenašel — a když bylo nejhůř, živil je oba Nejedlý hrou na housle.
Přesto nepřestávali pracovat. Na Cejlonu pobývali v Kolombu a v Kandy ve vnitrozemí. Později se přesunuli na horu Čimudží, kde se usadili v malém domku ve výšce kolem patnácti set metrů nad mořem. I tam stále malovali, ale žádní zájemci o umění za nimi nepřicházeli.
Když pochopili, že se na Cejlonu neuživí, odjeli do jižní Indie. Kérala byla nádherná — rybářské vesničky, moře, domorodí obyvatelé, slunce a barvy, pro malíře učiněný ráj. Ani tady se však představy o dvorních malířích u mahárádžů nesplnily.
Bydleli u domorodců z nejnižších společenských vrstev, nejprve v rybářských vesnicích, později v horách uprostřed džungle, kde se museli živit lovem. Podmínky byly tvrdé, ale oni přesto stále malovali.
Sám v cizině
Nejedlý, který útrapy tropického života snášel hůř, nakonec onemocněl malárií. Nechal si z domova poslat peníze a v létě 1911 se lodí vrátil do Prahy. Peníze na cestu by z domova poslali i Jaroslavovi — ten ale Indii opustit nechtěl. Zůstal ještě rok a půl.
V Madrásu krátce maloval s podporou jedné britské rodiny, jinak žil převážně mezi domorodci. Po odjezdu přítele prožíval velkou osamělost — víc a víc toužil pochopit a na plátně zachytit tu Indii, kterou nenáviděl a miloval zároveň. Nakonec se s podlomeným zdravím v polovině roku 1913 také vrátil do Čech.
Nedlouho po návratu se oženil, jeho vyvolenou byla dávná láska Anuška, kterou znal už ze studentských let.
Malíř žhavého světla
Co bylo na Hněvkovského obrazech tak zvláštní? Především světlo. Zatímco většina českých krajinářů té doby pracovala s tlumenou paletou středoevropského nebe, Hněvkovský se naučil zachycovat intenzivní tropické slunce, ostré stíny palmových hájů, hlubokou zeleň džungle i teplé tóny lidské kůže.
Pracoval převážně olejem na plátně i kartonu a jeho rukopis byl osobitý — spojoval prvky pozdního impresionismu s expresivním citem pro barvu a kompozici. Ostré, nasycené tóny, jaké se v české malbě běžně nevyskytovaly, jsou jeho poznávacím znamením. Na plátnech se objevují rozsáhlé krajiny Cejlonu a jižní Indie, kokosové háje, rybářské vesnice, a především portréty místních lidí — dívek a žen zachycených s úctou a vnitřním porozuměním.
Na obraze „Adam a Eva“ z druhého indického pobytu zasadil biblický výjev do tropické scenérie — Eva podává Adamovi jablko ze Stromu poznání uprostřed indické přírody. I v dalších dílech propojoval evropskou tradici s atmosférou východu.
V roce 1921 uspořádal v Londýně výstavu nazvanou „Obrazy z džungle“, která vzbudila velký ohlas. Kritika ho lichotivě nazvala „slovanským Gauguinem“. Ale něco na tom bylo – Hněvkovský skutečně sdílel Gauguinovo přesvědčení, že umělec musí opustit pohodlí civilizace, aby se dotkl pravdivějšího světa.
Výstava zapůsobila i na bengálského básníka a nositele Nobelovy ceny Rabíndranátha Thákura, který Hněvkovského pozval, aby vyučoval malbu na jeho škole v Šántinikétanu v Západním Bengálsku.
Podruhé v Indii
V únoru 1922 Hněvkovský připlul do Bombaje a vlakem přejel celý indický poloostrov do Thákurova „Sídla míru“. Tentokrát jel s úmyslem zůstat natrvalo. Chtěl založit malířskou školu, předávat své zkušenosti, splynout s komunitou.
Spoře oděný, s turbanem na hlavě vyučoval v plenéru evropské malbě. Na dveřích jeho ateliéru visela na připínáčcích mapa Evropy s Prahou označenou železným hřebíkem. Aby nezapomněl.
Zklamání a návrat
Vystřízlivění přišlo brzy. Zjistil, že za krásnými hesly o humanitě se skrývají lidské slabosti — sobectví a žárlivost. A nepřekonatelná propast mezi Východem a Západem.
Výuka se mu zdála příliš svazující, neshody s ostatními profesory se prohlubovaly. Rozčarován odešel z Šántinikétanu do Madrásu, kde se ještě jednou setkal s Thákurem a namaloval jeho portrét, ale do Bengálska se už nevrátil.
Na jaře 1923 se definitivně vrátil domů. Indii už nikdy nenavštívil.
Zapomenutý exot
V Praze se Hněvkovský zapojil do uměleckého života. Stal se členem Spolku výtvarných umělců Mánes, uspořádal výstavu v Alšově síni Umělecké besedy a vydal dvoudílnou knihu Malířovy listy z Indie, sestavenou z dopisů, které po léta posílal z cest své matce, doplněnou reprodukcemi vlastních obrazů. Je to text plný živých postřehů, vnitřních zápasů a malířského hledání.
Postupně začal malovat české krajiny a motivy, ale jeho srdce zůstávalo v tropech. Za druhé světové války a v poválečných letech žil téměř zapomenut, střídavě v Hořovicích a v Praze. Roku 1949 ho postihla těžká nemoc, která mu znemožnila malovat. Zemřel 9. června 1956 v Praze, zapomenutý a sám.
Druhý život
V roce 1970 uspořádalo Náprstkovo muzeum výstavu jeho děl. Do Prahy dokonce přijela ředitelka kalkatské výtvarné akademie Rání Mukherdží — někdejší Jaroslavova studentka ze Šántinikétanu. Po desetiletích vzpomínala na někdejšího učitele a jeho netradiční hodiny malby pod indickým nebem.
Hněvkovského obrazy ale žijí dodnes. Objevují se na českých i zahraničních aukcích — v Galerii Platýz, Galerii Národní 25, v Arthouse Hejtmánek, a dokonce i v londýnské Grosvenor Gallery.
A v malém muzeu v Žebráku si můžeme prohlédnout stálou expozici. Tam si lze připomenout, že i z nevelkého českého městečka je možné vykročit až na konec světa – za svým snem.
