Právě včera (2. dubna) uplynulo rovných tři sta let od narození Giacoma Casanovy. Syn chudých herců procestoval křížem krážem Evropu, rozprávěl se státníky včetně Kateřiny Veliké. Stal se živoucí mapou Evropy své doby v politice, vědě a filosofii.
Současnou českou vládu by mohlo inspirovat, že třeba navrhl financování vojenských programů pomocí loterie. Většinou si ho však připomínáme proto, že ve svých Pamětech celkem bez obalu popsal svá „skandální“ milostná dobrodružství. Je ostatně také jistou výpovědí o naší době, že dnes asi málokoho z běžného spektra čtenářů jeho nemravné líčení skutečně pohorší.
Casanovovy paměti si však zaslouží číst z úplně jiného důvodu. Nebo spíš hned z několika. Jsou extrémně zajímavou sondou do politiky a společnosti druhé poloviny 18. století, kdy se „starý řád” definitivně měnil na nový - jehož vrcholnou epizodu rozkladu právě prožíváme.
Nejhlubší sondou však zřejmě představuje psychologie samotného autora a to, jak o sobě a svém životě (ne)přemýšlí.
Materialistova bezradnost
Pro nás je vše o to zajímavější, že většinu svých Pamětí sepsal Casanova v Čechách - na zámku v Duchcově. Tady dožil svůj život jako knihovník hraběte Karla Emanuela z Valdštejna.
Zapšklý starý muž, který viděl a zažil skutečně mnoho, ale jako by si z toho neuměl vzít ani poučení, ani nadhled. Génius a polyhistor, který se třeba trápí tím, že k snídani byly jahody, a na něj už nezbylo. Nebo že už mu tak nechutná, což pro jeho materiálně zaměřenou existenci bylo zdrcující. Nebo že jeho kdysi módní způsoby vyvolávají už jen všeobecný posměch. V depresi napsal:
„Život je mi břemenem. Kdo je tím metafyzickým bytím, které mi brání vzít si život? Je to Příroda. A kdo je tím druhým, kdo mi ukládá, abych nesl břemeno tohoto života, který mi přináší jen slabé radosti a těžké utrpení? Rozum.
Příroda je zbabělec, který si žádá jen přežití, a proto mi přikazuje obětovat vše její existenci. Rozum je bytost, která mi dává podobnost s Bohem, která šlape po instinktu a učí mě volit nejlepší cestu poté, co jsem ji důkladně zvážil. Rozum mi ukazuje, že jsem člověk, když nutí Přírodu k mlčení, protože se staví proti tomu jedinému činu, který by mohl ukončit všechna má trápení.
Rozum mě přesvědčuje, že moc vzít si život je výsadou, kterou mi dal Bůh, a díky níž si uvědomuji, že jsem nadřazen všem ostatním tvorům na světě. Žádné zvíře totiž nemůže vzít si svůj vlastní život, ani o tom přemýšlet – s výjimkou štíra, který se otráví jedem, ale pouze tehdy, když ho obklopí plameny a pochopí, že před ohněm už není úniku. Tento tvor si vezme život ne proto, že by chtěl zemřít, ale proto, že se více bojí ohně než smrti.
Rozum mi nekompromisně říká, že mám právo vzít si život (a cituje božský výrok Cenův): Qui non potest vivere bene non vivat male. (Kdo nemůže žít dobře, ať nežije špatně.) Tato osmislovná věta má takovou sílu, že je nemožné, aby člověk, pro něhož je život břemenem, neudělal ihned, jakmile ji uslyší, jediné možné rozhodnutí.“
V těchto několika odstavcích jako by se zrcadlila celá tragédie Casanovy - a vlastně i následujících tří století až dodnes. Muž, který viděl, zažil a ochutnal doslova vše, co mu materiální svět nabízel (a ještě víc si toho pak vybájil), trpí, protože tu “zatracenou Přirozenost“ prostě nelze potlačit. Jeho celoživotní románek s Rozumem ho dovedl až na kraj propasti. A ještě i v doteku s ní míří tvrdohlavě špatným směrem.
Románek s čarodějnicí
Divit se mu však nelze: Byla to nejspíš jediná opravdová milostná aféra, kterou zažil. To, s čím si tento přítel Voltairův jen neopatrně zahrával, však mezitím převzali jiní. A dovedli to k dokonalosti, která z něj činí směšnou postavičku. Kdepak Faust! Tohle je Faust naruby. (Goethe, mimochodem, Casanovovi strašně „pil krev“ – jeho rivalem však nebyl. On ho prostě nahradil. O rivalitě nemohlo být řeči…)
„Přirozenost“ (nebo snad zbabělost) však nakonec u slavného muže vyhrála. Žil ještě léta a vydechl naposled celkem pokojně - a jak jinak než zaopatřen posledním pomazáním a s onou shora zmíněnou docela slavnou větou na rtech. Řekl ji jen na efekt, ze zbabělosti („co když opravdu je peklo“), nebo snad už byl jednou nohou někde jinde?
Nikdy už se také nedozvíme, jak je tomu s podivným “románkem”, který prý určil jeho dětství. Casanova si z něj totiž prý nepamatuje nic. Absolutně nic do chvíle, kdy ho babička vzala v osmi letech k „čarodejnici“. Do té doby prý byl ”idiotem”, který se nenaučil ani číst a psát, téměř nemluvil a pravidelně krvácel z nosu tak, že se lékaři divili, jak ještě může mít v těle vůbec nějakou krev.
Pak se náhle vynořuje jako zdravý génius, všeuměl a – svůdce. Prostředníkem proměny je záhadná, krásná dáma, která se k němu snese v noci komínem - přesně jak mu čarodějnice avizovala. Casanova ve své racionalistické mysli událost o mnoho let později hodnotí jako působení psychosomatiky…
Že by největší omyl jeho života? Nebo jen další skandální smyšlenka?
V každém případě jeho Paměti stojí minimálně za nahlédnutí. V Akademii tuto možnost nabízíme:
