Je tomu dnes přesně na den nepochopitelných 35 roků, kdy jsem na zlomu jedné bahnité a zahnívající epochy zvedl kotvy a do veřejného prostoru vyplul časopis Reflex. Stal se první plavidlem, jež v nové době vyrazilo k horizontu, jenž mně i posádce, kterou jsem k tomu dobrodružství shromáždil, připadal báječný, svobodný, plný nadějí na lepší svět.
Jenže to byla past. Na pohled vlídná. Brzy se však stále zřetelněji počaly vynořovat skutečné obrysy té zprvu přitažlivě nakašírované krajiny. A pak se náhle celý obzor zaplnil plavidly pirátů. Obsadili břehy a ze zástupů, které nám z nich - sdílejíce společné naděje - nadšeně mávaly, začali vyrábět nevolníky.
Vtrhli také na vor Reflexu, zabrali ho, a mě shodili přes palubu. Do vody, která už zdaleka nebyla tak křišťálově čistá, jakou se zdála, když jsme vyplouvali. Pochopil jsem, že i to byla iluze.
Pak celou zemi místo ostnatého drátu obehnali řetězy nejistoty a strachu - a pevně ji přikovali k již tehdy zapáchajícímu Velkému Doku nové nesvobody - daleko horší, než byla ta, z níž jsme tak důvěřivě vypluli, naivně opustivše chátrající citadelu, která přesto byla útočištěm a domovem.
(Ne)podvolení
Co s tím? Jen bezmocně pozorovat, jak se vyděšení nevolníci mlčky podvolují a přizpůsobují Novému řádu zotročení? Jak cynici a bezcharakterní lumpové pochlebují pirátské moci, připisují si za to na konta třicet stříbrných a podle pokynů z Velkého Doku vyrábějí zástupy budoucích otroků z nicnetušících dětí a mládeže přisáté k všudypřítomným obrazovkám Velkého bratra?
Je to o pár týdnů víc než dvanáct let, kdy proti opětovně se valícímu bahnitému toku zahnívajícího kolaborantského hlavního mediálního proudu polopravd, lží a manipulací vyrazil vor v Protiproudu.
Zprvu ho komanda pirátských přisluhovačů a kolaborantů nebrala vážně. Když se však k němu stále více připoutávaly prámy a bárky nepodvolených, s nimiž Protiproud sílil, začali po něm pálit. Jednou nás málem potopili. V tu chvíli však mezi nepodvolenými zaznělo známé Všichni k pumpám! Ne na povel. Dobrovolně.
Především díky těm, kteří pomohli a stále nezištně pomáhají se vor nejen udržel nad hladinou, ale začal se opevňovat. Na rozšiřující ploše jsme postupně společně vytvořili základy obranných valů Nové citadely. Prostor pro všechny, kteří to nevzdali. Kteří nerezignovali. Kteří uprostřed temných přeludů a běsnění pirátských hord toužících po válce, si udrželi zdravý lidský rozum a otevřená srdce. A víru.
Akademie - aneb Ztráty a nálezy
Kdo si pustil ty dvě minutky rozhovoru s mým pradávným dědečkem (o to skutečnějším, že jsem ho nikdy nepoznal - řízením Prozřetelnosti opustil svět ještě před válkou), už ví, o co jde.
Právě jsme uvnitř citadely dobudovali další samostatný prostor. A právě v této chvíli otevíráme jeho bránu. Jde vlastně o zbrojnici. Avšak dosti jinou než je ta krvavá, kterou kolem nás právě vytvářejí šiky pirátských band modlících se k Velkému Doku. Zbrojnici v protiproudu. Zbrojnici paměti a ducha.
Národ, který si nechá z hlav a srdcí vymazat paměť, je odsouzen k zániku. I jeho stát, byť jej ti “dědečkové a babičky” před námi udrželi po tisíc roků. To je ta pravá citadela, Chrám i tvrz naší paměti obtisknutý v neopakovatelně úchvatné mateřštině. Nezničitelná, protože “nehmotná” neviditelná tvrz - a přesto (či právě proto) nekonečně reálnější než přeludy virtuálních elektronických kouzel “faraonových” čarodějů opice Boží.Další Noční hlídka: Co dělat v případě krize?
Račte vstoupit!
Stačí kliknout na tlačítko AKADEMIE, jež se od dnešního dne objevilo v záhlaví hlavní stránky. Až se tam rozhlédnete, zjistíte, že zbrojnici teprve začínáme plnit. Jednotlivé kóje (rubriky) REFLEX, MY, TVORBA a HVĚZDA jsou proto zatím prázdné. Ne nadlouho. Zato v hlavní místnosti je vám k dispozici vše. A není toho málo.
Zjistíte například, že na konci mnoha článků narazíte na “rozcestníky” s tlačítkem OTEVŘÍT BRÁNU VĚDĚNÍ umožňující vydat se na další cestu, kterou můžete své “zbraně” podstatně vylepšit a zostřit.
A pokud se budete chtít vrátit na “hlavní palubu”, stačí kliknout na červené tlačítko Protiproud (nalevo od nápisu ZTRÁTY a NÁLEZY).
Brzy se tu budete pohybovat jako doma. A každý den můžete pozorovat “přísun dalších zbraní” - podle toho, jak naše chabé síly budou stačit. Počítáme však s tím, že zbrojnici budeme budovat spolu - podobně jako tomu bylo u měsíčníku MY.
Ostatně člun MY je sice po covidových lockdownových náletech hodně poškozen, ale nikoli potopen. Jen musíme počkat, až na jeho opravu a provoz seženeme prostředky. Víme, že chápete, že k tomu patří i reklamy a naše spolupráce s některými vybranými skvělými českými firmami. Ale v první řadě vaše příspěvky - v mnoha případech velmi štědré. Především díky nim otevíráme AKADEMII.
ADVERT
Jak spolupracovat? Prostě nám pište na protiproudní adresu tipy a názory. Anebo i své články. Objeví se zde i mnohé vaše často pozoruhodné dopisy-analýzy.
Národní Akademie - čili Ztráty a nálezy - je na samém počátku. Budeme se snažit postupně k ní připojit i některé podobné projekty, které víme, že vznikají. Nejsme sami na toto nezbytné dílo. Bude právě tak naše společné, jako byla a je jeho “matka” Protiproud.
“Jde o to, aby o něco šlo,” řekl na zlomu jedné jiné epochy - v omylu a pasti domněle “zlatých šedesátých” let minulého století - geniální český typograf Oldřich Hlavsa (také se k němu v Akademii samozřejmě vrátíme). Vepsali jsme si tu větu do záhlaví, protože dnes už víme, že “o něco může jít” pouze tehdy, neztratíme-li náš starodávný stát a historické “národy Koruny české”. Naše dědictví. Naši paměť.
Další obranný val proti loupeživým pirátským hordám a otrokářům z Velkého Doku dáváme k dispozici. S vírou, že někde v dáli je pořád ten horizont svobody a naděje, k němuž lze plout nezkalenými vodami.
Reflex obsazený fašizujícími piráty je mrtev. Národní lidová Akademie ožívá.
Račte vstoupit!
S modlitbou za požehnání Páně právě vyplouváme.
