Asi největší spor Václava Havla s Milanem Kunderou o Český úděl rezonoval v dramatické době. Pražské jaro 1968 bylo již několik měsíců poraženo invazí vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Dubček v čele Národního shromáždění schválil „pendrekový zákon“. V závětří se již připravovala normalizace. Veřejnost si to ale ve všech důsledcích ještě příliš neuvědomovala. Zato neutichaly vzrušené diskuse katastrofální parodie na intelektuály (převážně komunistů), kteří především za „obrodným procesem stály“.
V této situaci uveřejnil Milan Kundera ve vánočním čísle týdeníku Listy (1968) článek Český úděl. O dva měsíce později (v č. 2/1969 v měsíčníku Tvář) mu Havel odpověděl článkem se stejným titulem – jen s výmluvným otazníkem (Český úděl?). Abychom si uvědomili atmosféru té odpovědi, připomeňme také, že právě v té době (19 ledna 1969) se ještě ke všemu upálil Jan Palach. Prostě řečeno – ovzduší bylo spory a interpretacemi ještě ostřeji nabito.
Kunderův text a Havlova odpověď zapůsobily v „okupací“ (jsem přesvědčen, že o okupaci nešlo, jen o policejní akt ve vzbouřené provincii, ale to je teď vedlejší – proto i zde uvozovky) stále ještě ohromeném politicko-mediálním světě jako další granát. Vyjadřoval se k němu kdekdo: Jaroslav Střítecký, Milan Uhde a Lubomír Nový, Karel Kosík, Emanuel Mandler – a také Havlův „duchovní guru“ Jan Patočka (kterého asi Havel svým postojem moc nepotěšil) – a mnozí další.
Otázka se tu dál vznáší
Většina diskutujících – včetně obou hlavních prominentů sporu – je dnes na Pravdě Boží. Dilema, které s takovou vášnivostí probírali, s nimi však z tohoto světa neodešlo. Nebo je už opravdu pasé? Jeho kulisy určitě ne:
Milan Kundera byl po válce nejprve nadšeným mladým (sekernickým) komunistou – právě tak jako třeba Pavel Kohout. Pro ně bylo Pražské jaro 1968 jistou šancí na „rehabilitaci“ při pokusu o návrat do normálního světa, který pomáhali po únoru 1948 pohřbít. Proto když ve svém článku vidí český úděl jako cosi naprosto výjimečného, patří to právě k tomu:
Pražské jaro vidí jako „pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu“ Ale nejen to. Šlo prý také o to „ukázat, jaké nesmírné možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu, a ukázat, že tyto možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa. Tato československá výzva stále platí, bez ní by dvacáté století nebylo dvacátým stoletím.“
Václav Havel byl k tomu třeštění skeptický:
„Budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným, než samolibými šmoky… Svoboda a zákonnost jsou prvními předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu, a pakliže se nějaký stát pokouší po letech absence je obnovit, nedělá nic historicky nedozírného, ale snaží se prostě odstranit své vlastní nenormálnosti…
A prohlašuje-li se určitý systém za socialistický, pak to přece útlak člověka a rozklad společnosti v tomto systému neomlouvá, ale spíš naopak usvědčuje, a jeho pokus odstranit nějaké bezpráví nemůže být tedy ničím jiným než pokusem tohoto systému odstranit nesmysly, které předtím sám pracně navršil. Zdá se mi, že za nutnost dělat tuhle očistu bychom se měli spíš stydět než se tím chlubit jako svým dalekosáhlým vkladem do dějin.“
Můstek k budoucnosti?
To je mimochodem pozoruhodné – zvláště ve vztahu k Havlovi pozdějšímu, v podstatě od vzniku Charty 77. Tam totiž všechnu „normálnost“ pohřbil, „socialismus lidskou tváří“ (společně se všemi bývalými komunisty vyloučenými ze Strany) odevzdaně adoroval, což mu vydrželo až do převratu 1989. Ale to by byla jiná kapitola – pro osudy našeho zkoušeného národa stejně závažná.
Tento spor se ještě čas od času vynořil. Naposledy jistou polemikou mezi Zdeňkem Doležalem a Jiřím Pehem před skoro deseti roky. Jinak úplně zapadl a zmizel. A přece je otázka, zda se tak nestalo spíše v zájmu těch, kteří dnes chtějí vymazat náš stát z mapy (ve prospěch superstátu EU) a národ rozpustit v imigrantské invazi z východu i západu.
Určitě stojí zato jej opět připomenout právě v této chvíli, kdy se události roku 1968 – a všechny následující – zdají nicotné proti hrůze, jíž aktuálně čelíme. Tedy – pokud jí vůbec čelíme.
Nejprve uvádíme text Kunderův, po něm Havlův a pak i několik polemických článků. Jsme totiž přesvědčeni, že k současné diskusi na téma stát a národ – která se ve skutečnosti nekoná – je nezbytným úvodem. I my brzy zmizíme z tohoto světa. A snad můstek, který tímto nabízíme příštím, může být pro jejich přemýšlení (i boj) něčím cenným.
