Životní příběh Ladislava Adamce patří k těm, na nichž lze nejlépe ukázat složitost československého přechodu od komunistického režimu k demokracii. Adamec nebyl disidentem ani reformátorem pražského jara. Naopak patřil k vysokým funkcionářům KSČ, kteří svou kariéru spojili s obdobím normalizace.
Od nomralizace k Havlovi
Současně se však na samém konci roku 1989 stal jedním z prvních představitelů režimu, kteří začali s opozicí skutečně vyjednávat. Jeho cesta od normalizačního aparátu přes jednání s Václavem Havlem a iniciativou Most až k demisi a doporučení Mariána Čalfy na jeho místo je jedním z paradoxů sametového převratu.
Narodil se 10. září 1926 ve Frenštátě pod Radhoštěm v hornické rodině. Po válce vstoupil do KSČ a postupně prošel řadou hospodářských i stranických funkcí. Od počátku šedesátých let působil v aparátu ÚV KSČ, kde vedl mimo jiné národohospodářské oddělení.
Po roce 1968 jeho kariéra pokračovala, přestože se nacházel v prostředí, které se po porážce Pražského jara zásadně proměnilo. V roce 1969 se stal místopředsedou české vlády a tuto funkci zastával téměř dvě desetiletí. V roce 1987 stanul v čele české vlády a v březnu 1987 rovněž členem předsednictva ÚV KSČ. V říjnu 1988 vystřídal Lubomíra Štrougala v čele federální vlády.
Pragmatik normalizace
Adamcovo postavení v komunistické hierarchii je důležité. Byl součástí systému, nikoli jeho vnějším pozorovatelem. Z dostupných pramenů vyplývá, že patřil v československém vedení k umírněně reformnímu proudu. Gorbačovovu přestavbu v zásadě podporoval, ale chápal ji především jako prostředek k modernizaci a zefektivnění socialismu, nikoli jako cestu k pluralitní demokracii nebo k opuštění vedoucí úlohy KSČ.
Jeho pozdější politiku lze charakterizovat jako „umírněně reformní kurs, zejména v hospodářské oblasti“. V druhé polovině osmdesátých let sice podporoval omezené ekonomické reformy, jeho „reformnost“ však zůstávala uvnitř rámce stávajícího systému. V jeho programovém prohlášení se například objevil ambiciózní záměr urychlit zavedení nového hospodářského mechanismu už od 1. ledna 1990, tedy o rok dříve, než se původně počítalo.
Cílem bylo přejít od administrativního způsobu řízení k systému, v němž by podniky měly větší odpovědnost a ekonomické rozhodování by se více opíralo o efektivitu. Vláda, kterou vedl, se pokoušela reagovat na hospodářské potíže přestavbou ekonomického mechanismu, nikoli odstraněním politického monopolu KSČ.
Právě zde spočívá základní rozpor Adamcova příběhu. Na jedné straně byl představitelem režimu, který po dvě desetiletí držel společnost v neměnné politické situaci. Na straně druhé se v roce 1989 ukázal jako politik schopný připustit, že dosavadní způsob vládnutí už není udržitelný. Historici proto jeho úlohu v listopadových událostech hodnotí spíše jako pragmatickou než jako ideologický přerod.
Most: první most mezi režimem a opozicí
Svoji roli v této proměně sehrála iniciativa Most spojená především s Michaelem Kocábem a Michalem Horáčkem. Její smysl byl od počátku praktický: vytvořit komunikační kanál mezi mocí a nově vznikající občanskou opozicí a zabránit tomu, aby politická krize vyústila v násilný střet.
Kocáb s Horáčkem se s Adamcem poprvé setkali 19. listopadu 1989 v jeho bytě. Přinesli mu dokumenty iniciativy Most a pokoušeli se otevřít prostor pro dialog. Adamec tehdy stále odmítal představu rychlého pádu režimu, zároveň však hovořil o potřebě změn a o frustraci z toho, že i jeho vlastní projevy podléhají stranické cenzuře. Kocáb a Horáček tak získali něco, co bylo v prvních dnech převratu nesmírně cenné: přímý kontakt s člověkem stojícím na vrcholu státní moci.
Most se tak stal jedním z neformálních kanálů, který umožnil, aby se dva světy — dosavadní státní moc a ta nastupující — vůbec začaly dorozumívat.
Těší mě
Důležitý okamžik přišel 26. listopadu 1989 v Obecním domě v Praze. Právě zde se Adamec poprvé osobně setkal s Václavem Havlem. Setkání mělo téměř symbolický charakter: proti sobě stanuli předseda komunistické federální vlády a muž, který se během několika dnů stal hlavní tváří revoluce.
Havel se premiérovi představil slovy: „Tak my se spolu ještě neznáme. Já jsem Havel.“ Adamec odpověděl: „Já jsem Adamec. Těší mě.“ Za zdánlivě banálním představením se skrývala zásadní změna. Člověk, kterého režim po desetiletí držel mimo oficiální politiku, nyní seděl u jednoho stolu s předsedou federální vlády jako představitel vítězící opozice.
Adamec se snažil zabránit generální stávce a varoval před možným kolapsem dopravy a energetiky. Havel naopak předložil požadavky Občanského fóra — mimo jiné vyšetření zásahu na Národní třídě, propuštění politických vězňů a personální změny ve vedení státu.
Adamec na Letné
Ještě tentýž den se odehrála scéna, která patří k nejvýraznějším obrazům listopadu 1989. Havel pozval Adamce na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni. Premiér pozvání přijal a vystoupil před statisícovým davem.
Jeho přítomnost měla být demonstrací toho, že režim je připraven naslouchat a jednat. Výsledek byl ale zcela jiný. Adamce dav vypískal. Pro člověka, který ještě krátce předtím představoval jednu z nejvyšších autorit státu, byl tento okamžik mimořádně silným střetem s realitou.
Na Letné se zároveň ukázalo, jak rychle se poměr sil změnil. Adamec už nebyl mužem, který mohl rozhodovat o směru událostí pouze uvnitř stranického aparátu. Musel jednat s veřejností, jejíž podpora stávajícímu režimu se během několika dnů prakticky rozpadla.
Přesto se pokoušel o kompromis. Nechtěl násilné potlačení demonstrací. Byl ochoten jednat s Občanským fórem, současně však usiloval o zachování významného podílu komunistů na moci. Jeho vláda rekonstruovaná 3. prosince 1989 měla poměr 15 komunistů ku 5 nekomunistům. Ve společnosti, která už očekávala zásadní politickou změnu, se ovšem tento návrh ukázal jako neudržitelný.
Od pokusu o kompromis k demisi
Adamec se v posledních dnech své premiérské kariéry ocitl mezi dvěma světy. KSČ už nebyla schopna obnovit svou autoritu, ale on sám stále nebyl připraven na úplné předání moci. Paradoxní je, že se v jednu chvíli uvažovalo dokonce o Adamcovi jako o možném prezidentovi. Při jednání 5. prosince zazněl návrh, aby se stal hlavou státu, a hledal se proto jeho případný nástupce v čele vlády.
Tato varianta však padla. Adamec 7. prosince 1989 podal prezidentu Gustávu Husákovi demisi. A právě zde se jeho příběh překvapivě propojuje s příběhem muže, který měl sehrát v následujících týdnech ještě významnější roli.
Adamec doporučil, aby sestavením nové federální vlády byl pověřen jeho první místopředseda Marián Čalfa. Podle dostupných svědectví a historických rekonstrukcí navrhl Čalfu jako svého nástupce už během jednání 5. prosince a 7. prosince toto doporučení formálně předal prezidentovi.
Volba nebyla náhodná. Čalfa byl právník a zkušený legislativní odborník, který se účastnil jednání s opozicí už od 26. listopadu. Pro Adamce představoval člověka schopného pokračovat v jednáních a zároveň zajistit kontinuitu státní správy. O několik dní později se ukázalo, že právě Čalfa dokáže vyjednávat s Občanským fórem mnohem pružněji, než se podařilo jeho předchůdci.
Čalfa a začátek nové etapy
Čalfa se 7. prosince stal pověřeným předsedou vlády a 10. prosince stanul v čele vlády národního porozumění. Tentokrát už byli komunisté ve vládě v menšině. Ještě v prosinci se Čalfa významně podílel na šokujícím rychlém zvolení Václava Havla prezidentem republiky.
Z dnešního pohledu tak lze Adamcovo doporučení Čalfy chápat jako poslední významný politický krok jeho premiérské kariéry. Adamec sám nedokázal překročit hranici mezi reformou systému a jeho faktickým koncem. Čalfa tuto hranici během několika dnů překročil.
Po demisi se Adamec nestal součástí nového demokratického establishmentu. V prosinci 1989 sice stanul v čele KSČ, respektive jejího nového vedení, a do prvních polistopadových voleb zůstal poslancem Federálního shromáždění, ale postupně z veřejného života odešel. V roce 2007 zemřel v Praze ve věku osmdesáti let.
Co po listopadu zůstalo?
Jeho odkaz proto nelze jednoduše zařadit ani mezi „hrdiny revoluce“, ani mezi její pouhé poražené. Byl vysokým představitelem normalizačního režimu a jeho politická kariéra by bez tohoto režimu nemohla dosáhnout takového vrcholu. Zároveň však v rozhodujících dnech listopadu a prosince 1989 odmítl cestu otevřené represe a přistoupil na jednání s opozicí.
Jeho příběh je především příběhem limitu reformovatelnosti komunistického režimu. Adamec pochopil, že společnost se změnila a že násilím už nelze starý systém udržet. Nedokázal však sám dokončit politický přechod, který pomáhal otevřít. Jeho místo nakonec převzal Čalfa — člověk, kterého Adamec doporučil a který se vzápětí stal jedním z klíčových aktérů přechodu k demokracii.
Sto let od Adamcova narození je proto možné jeho roli připomenout bez černobílého hodnocení. Byl produktem normalizace, ale zároveň se stal jedním z těch, kteří v jejím posledním dějství otevřeli dveře, aby se odehrála jedna z nejrychlejších proměn československé politiky.
A právě v tomto paradoxu spočívá historický význam Ladislava Adamce: jeho reformismus byl skutečný, ale byl reformismem člověka, který chtěl stávající systém zachránit, nikoli člověka, který už před listopadem směřoval k jeho odstranění. Nebyl mužem, který tehdejší režim svrhl, ale člověkem, který pochopil, že jeho dosavadní podoba skončila.
V posledních týdnech jeho existence pomohl vytvořit prostor, v němž se moc mohla začít předávat bez násilí. Takzvaně sametově.
