Nejtvrdší kritici tzv. Západu už dávno používají pro bruselské struktury a povšechně pro západní vládnoucí elity pojem „mafie". To by se mohlo zdát upřílišené – cožpak bruselští byrokraté někoho vraždí nebo unášejí?
Jenže vraždění a únosy nejsou podstatou mafie, ty patří „jen" k jejím metodám. Mafie je především dokonale proorganizovanou strukturou, jejímž hlavním smyslem je dosáhnout moci a vlivu a za každou cenu si ji udržet, protože z ní plynou pro její členy lukrativní posty, vysoké příjmy a často i skvělé společenské postavení.
Mafiánské struktury
V tomto smyslu byly de facto mafiánskými strukturami vládnoucí strany v někdejších totalitních státech. V témže smyslu zdegenerovaly v de facto mafii takzvané liberální západní elity, které se od šedesátých let na vlně kulturní revoluce postupně dostávaly k moci.
Přibližně od přelomu století ovládly společnost ve všech oblastech – kulturních, uměleckých, mediálních, politických a posléze i hospodářských, a to do větší hloubky, než se to podařilo komunistům v sovětském bloku. Od nich se „liberální" mafie liší mimo jiné tím, že mnohem úspěšněji předstírá reálnou starost o blaho obyvatelstva, což jí umožňuje mimořádně produktivní tržní systém.
Je známo, že podstata a odolnost jedince i jakékoli společenské struktury (národa, politické strany či politického systému) vyjde nejlépe najevo v době krize.
Dokud se Západ těšil nezpochybnitelnému hospodářskému blahobytu a nic ani nikdo bezprostředně neohrožoval životní úroveň jeho obyvatel, dokázaly vládnoucí mafiánské struktury – dokonale zamaskované pod firmou dědiců liberálních a rovnostářských tradic – s pomocí politické korektnosti, řízené masové migrace a domnělého zápasu za zachování životního prostředí krůček za krůčkem, tak říkajíc „nepozorovaně", realizovat svůj hlavní cíl: ničit svobodu a lidskou přirozenost.
Stovky každodenních atentátů na zdravý rozum, vedených nejčastěji pod rouškou práv menšin a péče o bezpečnost a zdraví obyvatel, rozkládaly po desítky let společnost zevnitř. K tomu se připojoval vnější tlak v podobě masové migrace z Orientu a Afriky.
Do migrační krize v letech 2015–2016 probíhal dalekosáhlý projekt (sebe)likvidace Západu jakožto svobodné bílé civilizace zdařile. Od té doby se ale soukolí kulturní revoluce začalo zadrhávat a v poslední době se západní neomarxistické elity dostaly v mnoha zemích do těžké krize, v níž se jejich moc otřásá a mafiánská podstata jejich politiky vychází najevo zřetelněji než kdykoli předtím.
Vlna migrantů valící se stále na Německo
V současnosti lze tento proces patrně nejlépe studovat na příkladu Spolkové republiky Německo. Tamní hospodářská a následně politická krize je tak hluboká kvůli typicky německé houževnatosti, s níž vlády SRN od prvního kabinetu Merkelové sveřepě trvaly a trvají na antiuhlíkové ideologii a politice otevřených dveří pro mimoevropské migranty. Platí to beze změny i pro dnešní vládu Friedricha Merze.
Zatímco jiné evropské vlády se snaží v rámci smrtícího bruselského svěráku jménem „zelený úděl" vyjednat aspoň nějaké výjimky a úlevy pro svoje hospodářství, zfanatizovaní němečtí bojovníci za spásu planety příslušné regulace naopak ještě přitvrzují. Výsledkem jsou nejvyšší ceny energie na světě a vpravdě satanské ničení země větrnými elektrárnami, na jejichž provoz je nutno doplácet.
Zatímco i v ultrapromigrantské Skandinávii vládnoucí progresivistické strany pod tlakem pravicové opozice v posledních letech příliv nových přistěhovalců radikálně zredukovaly, v SRN se až na pár kosmetických změn nic podstatného nezměnilo. Do země se stále každoročně přivalí kolem 200 000 nových migrantů.
V poslední době se však ukazuje, že ani na německém voliči nelze donekonečna štípat dříví. Kvůli zničujícím cenám energií a obřím výdajům na migrantskou agendu se robustní německé hospodářství dostalo do neřešitelné situace.
Všechny automobilky, jakož i chemický a další průmysl, začaly masově propouštět. Německé obce tíží gigantický dluh, infrastruktura země je místy v kritickém stavu a důchodový a zdravotní systém se dostaly na pokraj platební neschopnosti.
Nemocný muž Evropy před kolapsem
Jestliže se na konci minulého století začalo mluvit o Německu jako o nemocném muži Evropy, dnešní choroba je daleko vážnější. Ze země kvapem prchá nejen kapitál, ale – a to je daleko závažnější – vlastní obyvatelé.
V roce 2025 emigrovalo skoro tři sta tisíc Němců. To znamená dramatické urychlení progresivistického projektu výměny bílého obyvatelstva – údajně nevyléčitelně zatíženého hříchy nacismu a rasismu – za černochy a muslimy.
Už poněkolikáté v moderních evropských dějinách se tak dnes Německo stává katalyzátorem změn, které mohou fatálně ovlivnit celou Evropu. Téměř obludně mohutná dynamika německého hospodářského růstu od poslední třetiny 19. století zapříčinila destabilizaci starého kontinentu, jež vyústila v první světovou válku. O německém podílu na druhé světové válce není třeba se rozepisovat.
Po roce 1949 to byla opět neskutečná německá pracovitost a výkonnost, provázená snahou utopit v pracovním rauši a konzumu hrůzné vzpomínky na válku a holokaust. Právě to umožnilo založit a udržovat v chodu gigantické dotační a přerozdělovací monstrum jménem Evropská unie.
Konečně to byl bezbřehý ideologický fanatismus německých Zelených, který vnutil Evropě šílenosti zeleného údělu a otevřel stavidla zhoubné masové migraci. A nyní opět – kde jinde než v Německu – dozrává politická krize, která by mohla zlomit vaz kontinentálnímu spiknutí progresivistických mafií proti vlastním národům.
Podpora AfD neustále stoupá
Ze zkušenosti víme, že takzvané „populistické" či „krajně pravicové" strany v ostatních velkých evropských zemích se zpravidla postupem času posouvají k politickému středu a zmírňují svůj odpor vůči Evropské unii. Typickým příkladem je francouzské Rassemblement national, následnická strana někdejší ostře pravicové Národní fronty Jean-Marie Le Pena.
V případě Alternativy pro Německo zatím tento proces nenastal. AfD prosazuje tržní hospodářství bez dotací a regulací, razantně odmítá zelenou ideologii a požaduje návrat k jádru i likvidaci větrníků. Hodlá zastavit migrační záplavu, v jejímž důsledku se v zemi drasticky zvýšil počet násilných trestných činů. Ve sféře školství, kultury a rodiny chce rehabilitovat zdravý rozum.
Oproti většině ostatních západních stran, jež jsou jí politicky blízké, klade AfD také důraz na obnovu racionálních vztahů k Rusku. Tento program – pravý opak katastrofální protinárodní politiky vládnoucí německé mafie – jí vynesl prudký nárůst popularity především ve všech východoněmeckých zemích (s dílčí výjimkou Berlína). Podpora AfD na celoněmecké úrovni se blíží 30 %, zatímco obliba CDU/CSU klesá ke 20 %.
Nejsilnější je AfD v Sasku-Anhaltsku, kde se za několik dní uskuteční zemské volby, v nichž má Alternativa vysokou šanci dosáhnout absolutní většiny. K datu těchto voleb (6. září) je upřena pozornost celého Německa.
Zatímco stoupenci AfD očekávají první průlom do mocenského monopolu progresivistů, z hlediska jejich odpůrců se jedná o děsivou noční můru. V zoufalé snaze odvrátit mocenský nástup AfD odhazují tito poslední zábrany, přičemž za drolící se fasádou německé demokracie se šklebí diktatura a totalita.
Lži o AfD už nezabírají
Od svého vzniku před třinácti lety je AfD vystavena špinavé kampani svých odpůrců. Musí čelit jak fyzickému násilí ze strany levičáckých bojůvek Antify, tak zneužívání práva, dvojímu metru a nestoudnému lhaní ze strany svých politických soupeřů a zideologizovaných státních struktur – Spolkovou centrálou pro politické vzdělávání počínaje, přes soudy a prokuraturu až po spolkové a zemské úřady na ochranu ústavy.
Neustálé posilování AfD a reálná perspektiva, že v Sasku-Anhaltsku a popřípadě i dalších východoněmeckých zemích převezme moc, vystupňovalo nervozitu a hysterii progresivistických elit do dosud nepředstavitelných výšin.
Kancléř Merz se nechal opakovaně veřejně slyšet, že AfD hodlá navázat na politické dědictví nacionálního socialismu! Neznamená to nic jiného, než že vrcholný německý politik podsouvá Němcům představu, že AfD hodlá vyhlazovat Židy, fyzicky likvidovat své odpůrce a zahájit válku.
Tato do nebe volající, ničemná a nehorázná lež, kterou jeho předchůdci ve funkci spolkového kancléře přenechávali radikálně levicovým médiím, je zároveň plivnutím do tváře všem obětem hitlerismu. Údajným obráncům německé demokracie je to samozřejmě absolutně lhostejné.
Do tažení proti AfD se ovšem zapojila celá CDU, jež před nedávnem vydala brožuru s názvem „Úpadek Německa – žádná alternativa". V ní se mimo jiné opakuje lež o účasti členů AfD na schůzce tzv. krajně pravicových subjektů, kde se měly kout pikle proti nebohým migrantům. AfD se výjimečně podařilo docílit, že soud ji z toho nařčení, šířeného levičáckou neziskovkou Correctiv, očistil a zakázal jeho další publikování.
CDU ho ovšem ve své brožuře bezostyšně šíří dál, neboť si je jista, že v údajně právním státě s názvem SRN jí absolutně nic nehrozí – žádný soud se neodváží vládní stranu hnát k odpovědnosti. Analogie s poměry v někdejších totalitních státech je evidentní.
Zpolitizované soudy a úřady proti AfD
V politických analýzách takzvaných nových médií se stále spekuluje o údajných opozičních proudech uvnitř CDU a hrozícím rozpadu této strany – zejména ve východních spolkových zemích, kde se Merzova strana stále více přiklání ke spolupráci se stranou Levice, dědičkou bývalé komunistické strany v NDR. Zatím si však CDU udržuje vysoký stupeň jednoty.
Důvod je prostý: jedná se o dokonale, vpravdě německy proorganizovanou organizaci, jejíž vnitřní poměry připomínají tzv. demokratický centralismus v bývalých vládnoucích stranách sovětského bloku.
Všichni poslanci CDU jsou si dobře vědomi, že jakákoli neposlušnost by je mohla připravit o nejrůznější výhody a kandidaturu do příštích voleb. Dokonalá kontrola partajních mechanismů se přitom vztahuje na veškeré členstvo.
Výmluvným dokladem panujících poměrů jsou stranické sjezdy CDU, kde jsou vedoucí funkcionáři adorováni způsobem velmi podobným tomu, co se odehrávalo například na sjezdech KSČ. Proto se Merzovo vedení nemusí obávat, že by i ty největší lži a podlosti narazily ve straně na odpor. Proti skandální brožuře o AfD se veřejně ozvala jediná poslankyně z dvou set zástupců lidu, zvolených na kandidátce CDU.
Kritici Západu již dávno poukazují na fatální selhávání soudů v roli strážců právního státu a pravidel parlamentní demokracie. Nadnárodní i národní soudní struktury jsou ve velké většině obsazeny stoupenci progresivistické ideologie, která je neobyčejně účinným nástrojem likvidace soudcovské nezávislosti.
Svou služebnost přesvědčivě prokazují také správní soudy v Dolním Sasku, kde jsou na září naplánovány komunální volby. Volební výbory z nich vyřazují kandidáty AfD jak na běžícím páse, opírajíce se o „dobrozdání" totálně zpolitizovaného zemského úřadu pro ochranu ústavy, resp. zemského ministerstva vnitra ovládaného SPD.
Obrana demokracie za pomoci teroru Antify
V těchto řízeních se opakuje ničím nepodložené tvrzení o tzv. nebezpečí pravicového extremismu v podobě AfD. Z pasivní účasti na volbách byl vyřazen mimo jiné poslanec spolkového sněmu Martin Sichert.
Iniciátory vylučování jsou ve volebních výborech zpravidla členové SPD a Zelených. K těm se nakonec vždy přidá i zástupce CDU, jehož případné morální pochybnosti o „správnosti" tohoto skandálního postupu – který by dokonale zapadal do politických poměrů v Bělorusku nebo někde v Africe – vždy spolehlivě přehlasuje železná logika mafiánského spiknutí proti demokratické opozici. Sichert i další vyřazení se obrátili na soudy. Ty jejich námitky s odkazem na formální záležitosti bryskně smetly ze stolu.
V Dolním Sasku tedy vládnoucí politický kartel v obavách před hlasem lidu vyřazuje soupeře z voleb, čímž likviduje jedno z klíčových pravidel parlamentní demokracie. Takto jedná politická mafie, která se rozhodla v zoufalém zápasu o uchování své absolutní moci překročit Rubikon. Z uvedených faktů lze vyvodit jediný možný závěr: Spolková republika Německo přestává být demokratickým a právním státem a mění se v diktaturu progresivistické mafie.
Dalším překročením Rubikonu je nedávná výzva vlajkové lodi ultralevičáckého mediálního provozu v SRN, jímž je on-line deník taz. Ten před nadcházejícími volbami v Sasku-Anhaltsku vyzval levici, aby uplatnila všechny prostředky na obranu tzv. demokracie, a to včetně násilí!
Je pravda, že německá Antifa a další levičácké struktury už desítky let terorizují své politické odpůrce. Avšak zde se jedná o první veřejnou a nezastřenou výzvu k násilí.
Hysterická média proti AfD
V právním státě by státní žalobce okamžitě zahájil trestní stíhání proti původci tohoto neslýchaného útoku proti ústavě a demokratickým principům vládnutí. Vládní představitelé by se předháněli v pranýřování taz. V Německu se však nic z toho samozřejmě nestalo a nestane – protože nad zákonem a ústavou stojí něco mnohem důležitějšího: nepsaná mafiánská solidarita.
Taz je sice nekorunovaným králem levicového tisku v Německu, ale v tažení proti AfD mu zdatně sekundují veškerá veřejnoprávní média – celostátní televize ZDF a ARD i regionální rozhlasové stanice.
Politici Alternativy si už dávno zvykli na pozici otloukánků v televizních debatách. V míře agresivity zašel zatím zřejmě nejdál zhysterizovaný redaktor ZDF při posledním rozhovoru s předsedkyní AfD Alicí Weidelovou, kterou během dvacetiminutového rozhovoru nenechal dokončit téměř ani jednu větu. Podle očekávání „nezklamaly" ani nejčtenější týdeníky der Spiegel a die Zeit.
Spiegel přinesl rozsáhlou reportáž o dnes zdaleka nejpopulárnější německé straně v duchu článků Rudého práva o disidentech a Chartě 77. Fotografii Ulricha Sigmunda, kandidáta AfD na ministerského předsedu Sasko-Anhaltska, opatřil na obálce titulkem „Nejnebezpečnější muž Německa". Výtvarně ji přitom stylizoval tak, že pamětníkům připomněla fotografie teroristů RAF, na které v sedmdesátých a osmdesátých letech pořádala hon policie po celé zemi.
Die Zeit přispěl do německé politické diskuse vskutku originálním vysvětlením, proč je nutné AfD diskriminovat, tedy proč je nutné činit všechny ony protiprávní a protiústavní kroky: protože AfD se údajně chystá utlačovat národnostní menšiny, tělesně postižené a homosexuály.
Politické otřesy
Podle die Zeit se tedy strana, v jejímž čele stojí otevřeně homosexuální žena, chystá zahájit tažení proti homosexuálům. Absurdní a zločinná lež o chystaném útlaku tělesně postižených (!!!) má zjevně v Němcích vyvolat asociaci hitlerismu, jenž tyto osoby fyzicky likvidoval.
Je zjevné, že německá levice překročila poslední hranice elementární slušnosti a soudnosti a sahá ke gangsterským metodám politického zápasu. Za této situace je jen otázkou času, kdy se mezi německými neomarxisty zrodí návrh, aby byla do ústavy vložena klauzule: žádná politická strana napravo od CDU/CSU se nikdy nesmí dostat k moci a každé organizaci i každému občanu je dovoleno bojovat proti pravici beztrestně jakýmikoli prostředky.
Bylo by možno vyplnit ještě mnoho stran líčením protiprávních postupů a metod, které německá progresivistická mafie využívá k zabetonování svého vládnutí na všechny časy a nikdy jinak.
A mnoho dalších stran by zabralo líčení lží, které politici a média – jisti si svou absolutní beztrestností – vrhají do tváře německých občanů. Exemplárním případem je zpovykaná spolupředsedkyně SPD B. Basová, která nedávno prohlásila, že nikdo nemigruje do německého sociálního systému – ačkoli každý ví, že pravý opak je pravdou.
Před zemskými volbami v Sasku-Anhaltsku tak nezbývá než si položit otázku: odhodlá se vládnoucí politický kartel zfalšovat výsledky voleb i za cenu rizika vypuknutí občanské války na východě SRN?
Anebo sáhne po 6. září k takovým krokům, jež případné jednobarevné vládě AfD fakticky znemožní výkon moci? Ústavní institut tzv. Bundeszwang, umožňující spolkové vládě zavést proti konkrétní zemi rozličná donucovací opatření, poskytuje k něčemu takovému značný prostor.
V každém případě se zdá jisté, že 6. září dojde v politickém systému našich západních sousedů k zemětřesení, jehož otřesy daleko překročí hranice Německa.
