Mnozí vydávají naši civilizaci za pokračovatelku antického Říma – a myslí to obdivně. Jeden Němec ve třicátých letech minulého století dokonce ohlásil další tisícileté trvání Říše. Zbyla z toho sotva jedna setina. Jiní mají naopak dnešní Ameriku za skutečné pokračování Říma. A myslí to pochvalně.
Asi neberou v úvahu nepěkný konec oné napohled nezničitelné říše, která ve své vrcholné fázi ovládala svět. Jenže nic lidského netrvá věčně, zvlášť když stát ztratí smysl své existence. Následuje eroze a rozpad.
Jednou z fází rozpadu antického impéria bylo vyplenění Říma, ke kterému došlo v roce 455. Vandalové vedení králem Geiserichem drancovali někdejší hlavní město říše pouhé dva týdny – a byl konec. Navzdory tomu, že ho kupodivu do základů nevyvrátili.
Brány otevřel atentát
Poté, co Vandalové dobyli Kartágo, západořímský císař Valentinianus III. uzavřel s jejich králem Geiserichem roku 442 mírovou smlouvu, v níž fakticky uznal nadvládu Vandalů nad Afrikou. Geiserich musel na císařský dvůr poslat jako rukojmí svého nejstaršího syna Hunericha, jenž byl v zájmu zajištění míru zasnouben s císařovou dcerou Eudokií.
Dne 16. března 455 Valentinianus ovšem padl za oběť atentátu. Vlády se chopil senátor Petronius Maximus, který hodlal dosáhnout legitimity navázáním dynastického svazku s příslušníky dosud panujícího theodosiovského rodu. Přinutil proto ke svatbě Valentinianovu vdovu Licinii Eudoxii a svého syna Palladia oženil s Eudokií.
Maximovo krvavé získání trůnu, a porušení mírové smlouvy zrušením Hunerichova zasnoubení se pro Geisericha stalo záminkou k zahájení námořní výpravy proti Římu. Některé prameny uvádějí, že Licinia Eudoxia, podezřívajíc svého nového chotě ze zosnování Valentinianovy vraždy, údajně vybídla vandalského krále, aby zasáhl proti Maximovi. Když se Vandalové vylodili v Portu, Maximus se v panice pokusil uprchnout z Říma, přičemž byl, zřejmě i se svým synem Palladiem, zabit rozvášněným davem.
14 dní pustošení věčného města
O dva dny později se brány Věčného města bez boje otevřely Geiserichovi a jeho mužům. Pustošili Řím následujících čtrnáct dnů. Podle Prospera z Akvitánil papež Lev I. požádal krále, aby se Vandalové zdrželi ničení města a násilí vůči jeho obyvatelům. A zabralo to. Barbaři uloupili ohromné množství pokladů zanechaných zde Vizigóty a poškodili i významné kulturní objekty, jako byl chrám Jova Kapitolského, jejž zbavili poloviny pozlacené střechy.
Vyplenili rovněž císařský palác, kostely připravili o jejich cennosti, odcizili četné sochy a zmocnili se i pozůstatků jeruzalémského chrámového pokladu. Nezměrnou kořist poté naložili na své lodě a dopravili do severní Afriky.
Vydrancování Říma v roce 455 se všeobecně považuje za ničivější ve srovnání s Alarichovým vpádem na počátku 5. století, neboť Vandalové se ve městě zdrželi podstatně delší dobu než Vizigóti. Rozsah destrukce přesto zůstává předmětem diskuzí. Dobyvatelé totiž skutečně nevypálili jedinou budovu a neuchýlili se k systematické devastaci města, jež ho postihla v 6. století.
Křivdí historie Vandalům?
Novodobý termín vandalismus, odvozený ze jména Vandalů kvůli jejich počínání v Římě, lze tedy považovat za historicky hodně zavádějící. Victor z Vity uvádí, že do Afriky připlulo z Říma obrovské množství zajatců určených k prodeji do otroctví. Mezi nimi se nacházel i značný počet vážených a ctihodných Římanů.
Vandalové se vrátili do Afriky i s císařovnou Licinií Eudoxií a jejími dcerami Eudokií a Placidií, s nimiž zacházeli s veškerými poctami. Eudokie se o několik let později provdala za Hunericha. Někteří z pozdně antických historiků spatřovali ve zpustošení Říma Vandaly definitivní zánik tehdejšího Západu. Někdy má historie důvod k opakování. Lodě ze severní Afriky již opět připlouvají.
Pokud vás historické okolnosti této dávné “inspirativní” historie zajímají, stačí otevřít Bránu poznání.
