Dne 14. dubna 1865 ve večerních hodinách vnikl do lóže amerického prezidenta John Wilkes Booth, slavný a vážený potomek staré marylandské herecké rodiny. Lincolna střelil zezadu do hlavy, načež seskočil z lóže do orchestřiště, a ačkoli si přitom zlomil nohu, podařilo se mu uniknout. Většina diváků si myslela, že jde pouze o nějakou scénickou novinku a ani nepostřehla, že už se nehraje. Ostatně, možná měli pravdu. Řeklo by se, že se slavný tragéd a sympatizant Jihu rozhodl skončit svou kariéru rolí vskutku klasickou – tou, v níž smrtelně zasažený Caesar volá – „I ty, Brute!?“
O dva týdny později byli mrtvi jak Booth tak Lincoln. Nedočkali se 26. května a definitivního konce zřejmě nejkrvavější občanské války 19. století. Generace dětí se pak ve školních škamnách učily, že Booth byl osamělý střelec, šílenec. Jenže – jak to tak bývá – všechno bylo trochu jinak. A analogie s divadelním představením nekončí na jevišti Fordova divadla.
Dnes už se to, co bylo sto padesát let považováno za „konspirační teorii“ dočteme i na Wikipedii: totiž, že Booth nebyl ani trochu šílený. A že pozoruhodná shoda okolností, která způsobila, že další „šílenec“ té noci napadl ministra zahraničí Williama H. Sewarda, vůbec shodou okolností nebyla. Seward přežil jen šťastnou náhodou (či snad zásahem shůry?). Ještě před dvaceti třiceti lety by si však nad tím ve slušné společnosti ťukali na čelo.
Ostatně, ťukali by si i dnes. To kdybychom jim naznačili, že oficiální verze ani dnes nemusí představovat celou pravdu. Jaká je „dnešní pravda“? Zní, že za vraždou hlavy státu stálo spiknutí sympatizantů prohrávající Konfederace. Že doufali, že přece jen zvrátí již v podstatě dobojovanou válku (generál Lee se Unii vzdal čtyři dny předtím). A že původně chtěli Lincolna jen unést – jenže se to nějak zvrtlo.
Atentátníka takzvanou shodou nešťastných okolností přes opačné rozkazy zastřelili, z jeho údajných spoluspiklenců čtyři popravili. V extrémně rychlém vojenském procesu. V němž, mimochodem, rozhodli oběsit i „konspirátorku“ Mary Surratovou, majitelku penzionu, pro niž samotní členové poroty žádali milost u nového prezidenta – který tvrdil, že se o žádosti nikdy nedozvěděl. Lživě. Mary Surattová zemřela – první žena v dějinách USA. Proč bylo nutné popravit hluboce věřící katoličku, jejíž vztah k věci byl přinejhorším nepřímý?
Zasloužilo by si to samostatné zkoumaní. Nikdo už se však nedozví, jak to doopravdy bylo. Co jen tenhle „model“ připomíná? Drama jménem Zastřelený střelec (samozřejmě vždy “psychicky nemocný”) si měly zopakovat mnohokrát nejen USA, ale i jiné západní země. Včetně nás.
Za Branou poznání naleznete několik střípků o kauze Lincoln: například odkaz na ne zcela nezajímavý film Roberta Redforda Konspirátor, který stojí za zhlédnutí, i kdyby jen proto, že ve své době byl stále ještě „konspirační“ a tak trochu na hraně (rozdíl mezi konspirační teorií a realitou je v tomto případě patnáct let). Komerčně to byl propadák. Drama Po atentátu (u nás bylo na Apple Tv) už na tom bylo lépe – ačkoli i ono bylo ještě před dvěma lety označováno místy za konspiraci (ne všichni si nejspíš všimli, že se změnil narativ…).
Kromě toho vám za Branou algoritmus takzvané umělé inteligence přehledně shrnul to, kdo mohl mít na smrti Abrahama Lincolna zájem. Jakož i dějiny následných atentátů na prezidenty, z nichž se v USA stal během následného více než jeden a půl století taková „místní tradice“.
Mimochodem, toto shrnutí představuje výborný příklad toho, že kulisy se mění, ale podstata představení zůstává stejná. Když jsem se robota dotázala, proč vynechal ze zadání atentát na prezidentského kandidáta Donalda Trumpa, který loni zatřásl světem, statečně zatloukal a tvrdil, že se vůbec žádný atentát nestal. Až když byl přímo konfrontován s fakty, otočil.
Záhada? Možná ani ne, ačkoli ani tady nikdy nezjistíme, jak to bylo doopravdy. Člověku se málem chce zvolat – i ty, Elone…?! Ve skutečnosti je však (v obou zde zmíněných případech atentátů) důležitá spíše otázka: v čí prospěch?
Přesvědčte se sami.
