Novela čínského zákona o mobilizaci národní obrany přichází ve chvíli dějinného zlomu: soupeření Číny se Spojenými státy přestává být odvětvovým soubojem armád, firem či technologií a nabývá mnohem hlubší podoby – stává se zápasem celých národních systémů. Ve hře už není jen souostroví, polovodič, raketa, námořní trasa nebo algoritmus. Jde o schopnost proměnit finance, energii, dopravu, data, umělou inteligenci, výrobu, obyvatelstvo i vědecké poznání v trvalou strategickou sílu. Peking to nyní zakotvuje v novém mobilizačním zákoně. Část amerických strategických kruhů odpovídá návrhy na kontrolu technologií, špionáž, sankce, rozmisťování vojsk a v krajních scénářích dokonce na fyzické zničení čínské výpočetní infrastruktury. Skutečná dělicí čára nové studené války – pokud to označení ještě platí – tak neleží až na bojišti: prochází továrnami, kabely, elektrárnami, logistickými sítěmi, laboratořemi a datovými centry.
Národní mobilizace jako nový rámec soupeření
Stálý výbor čínského parlamentu schválil novelu zákona o mobilizaci národní obrany 28. srpna 2026, v platnost vstoupí 1. října. Má čtrnáct kapitol a dvaaosmdesát článků a upravuje mimo jiné plánování mobilizace, personální zálohy, strategické zásoby, vojenský výzkum a výrobu, ochranu před válečnými škodami, služby pro obranu a využívání civilních zdrojů. Nejde o novinářské zveličování: přímo oficiální znění ukládá podnikům a organizacím pověřeným strategickými zásobami, dopravou, výrobou, údržbou či zabezpečením po vyhlášení mobilizace upřednostnit potřeby obrany. Počítá také s rekvírováním a využitím civilních zdrojů podle zákonných postupů a za náhradu.
Důležitější, než kterékoli jednotlivé ustanovení je ovšem celkový smysl zákona. Čína právní cestou zmenšuje propast mezi mírovým a válečným hospodářstvím. Národní mobilizace už neznamená jen povolat zálohy, rozmnožit pluky nebo zabavit nákladní auta. Znamená vědět ještě před vypuknutím krize, co dokáže vyrobit každá továrna, jaké zásoby má země k dispozici, které sítě je třeba chránit, jaké zboží lze přesměrovat, jak udržet v chodu vybavení i dodavatelské řetězce, kdo bude převážet materiál, kde leží technologické kapacity a jak spojit stát, trh a společnost, aby země pod tlakem nepřestala fungovat. Zvlášť výmluvné jsou pasáže o strategických zásobách a vojenské výrobě: podniky a organizace mají rozšiřovat fyzické, technologické i výrobní rezervy a průmyslové řetězce napojené na obranu se budou prověřovat z hlediska bezpečnosti a odolnosti. Národní mobilizace se tu jinými slovy jeví jako věda o tom, jak zajistit nepřerušený hmotný chod státu.
Bylo by přehnané dělat ze schválení zákona samo o sobě důkaz, že se Peking rozhodl rozpoutat válku. Mobilizační zákony slouží právě k přípravě na mimořádné situace a čínský text se oficiálně prezentuje jako modernizace obranného systému v souladu s hospodářským rozvojem a krizovým řízením. Stejně neprozíravé by ale bylo odbýt ho jako běžnou úřední reformu. Podle Yolandy Rodríguezové nový rámec zkracuje čas mezi objevením hrozby a mobilizací lidí, průmyslu a infrastruktury. Reforma navíc přichází v době, kdy tchajwanská otázka dál stojí v samém středu čínsko-amerického vojenského soupeření a Čína pokračuje v modernizaci Lidové osvobozenecké armády. Zákon sice nejmenuje žádnou konkrétní válku, zato buduje zázemí schopné ji utáhnout – dojde-li politické vedení k závěru, že se jí už nelze vyhnout.
Od továren k umělé inteligenci
Tím se dostáváme k první zásadní změně doby. Globalizační dogma po desítky let hlásalo, že mezinárodní specializace, rozvětvené dodavatelské řetězce, finanční optimalizace a vzájemná provázanost sníží ekonomickou cenu výrobní suverenity. Čínská národní mobilizace vychází z opačného předpokladu: v existenční krizi se hodnota ekonomiky neměří jen tím, co dokáže koupit, ale tím, co ještě dokáže vyrobit, převézt, opravit a čím uživí lidi, když normální poměry skončí. Elektrárna, logistická firma, výrobce strojů, telekomunikační síť nebo dodavatel softwaru pak přestávají být pouhými obchodními aktivy a stávají se funkčními orgány, na nichž závisí přežití státu. Co v míru oddělují podnikové rozvahy, spojí ve válce znovu holá fyzická nutnost.
Umělá inteligence tuto logiku ještě rozšiřuje. Čína v ní nevidí jen souboj základních modelů po vzoru Silicon Valley – důraz klade na její pronikání do průmyslu: do výroby, inteligentních agentů, telekomunikací, robotiky a automatizace. Dokládají to oficiální iniciativy, například program „AI + výroba“. Chce hlouběji propojit umělou inteligenci s průmyslovou výrobou a stanoví cíle pro specializované modely, průmyslové agenty, datové soubory i výpočetní kapacitu. Čínský systém si zároveň ponechává mnohem zásahovější regulaci než americký: platí povinná registrace, pravidla pro správu dat, požadavky na bezpečnost algoritmů i posuzování služeb schopných ovlivnit bezpečnost nebo zmobilizovat společnost.
To mění strategický význam datového centra. Uhlí poháněl první industrializaci, ropa zmechanizovala válku 20. století, polovodiče umožnily elektronickou revoluci – a soustředěný výpočetní výkon se dnes začíná brát jako suverénní infrastruktura 21. století. Odtud mimořádný význam zprávy Jacoba Stokese, kterou 27. srpna 2026 vydalo výzkumné středisko CNAS. Stokes vychází z hypotézy, ne z předpovědi: představuje si různé fáze, v nichž by se Spojené státy nebo Čína mohly přiblížit obecné umělé inteligenci, tedy systému schopnému dosahovat lidské úrovně v široké škále úkolů. Sama zpráva upozorňuje, že prvenství v obecné umělé inteligenci by automaticky nepřineslo geopolitickou převahu: technologii by bylo nutné přetavit v produktivitu, bohatství, vojenskou sílu, informační vliv a politickou moc. Právě proto, že autor považuje dosah takového přetavení za potenciálně obrovský, rozebírá dokument mimořádně choulostivé scénáře soupeření.
Stokes mimo jiné doporučuje uspořádat simulační cvičení, která by ukázala, kdy a jak by Spojené státy mohly zasáhnout, a zabránit tak Číně získat obecnou umělou inteligenci jako první. Washington by se měl rovněž připravit na zpětné inženýrství či přivlastnění této technologie pro případ, že by Peking získal rozhodující náskok. Hongkongský South China Morning Post zašel ve článku Vincenta Chowa ze 4. září ještě dál: citoval Stokesova slova z online akce, podle nichž by americké úřady měly začít zvažovat diplomatické, špionážní, kybernetické a v krajním případě i vojenské možnosti – včetně útoků na čínská datová centra. Jedno upřesnění je ovšem nezbytné: jde o scénáře, o nichž mluví analytik jednoho výzkumného střediska, nikoli o rozhodnutí americké vlády. Vydávat plánovací cvičení za oficiální politiku by bylo stejně zavádějící jako přehlížet, co prozrazuje už sama ochota něco takového zkoumat – totiž jak daleko technologické soupeření přešlo do bezpečnostní roviny.
Tato hranice znepokojuje, protože z civilní infrastruktury dvojího užití dělá potenciální cíl. Datové centrum může současně sloužit vědeckému výzkumu, obchodní logistice, finančním službám, jazykovým modelům, zdravotnictví i vojenským aplikacím. Jakmile se výpočetní kapacita začne klást na roveň strategickým objektům typu jaderného zařízení nebo raketové základny, klasický rozdíl mezi hospodářstvím a obranou se čím dál víc stírá. Právě na toto nebezpečí upozorňují kritici: preventivní úder, který nemíří na to, co zařízení dělá, ale na to, co by mohlo umožnit zítra, otevírá mezi jadernými mocnostmi mimořádně vážný problém – zpravodajský, problém přiměřenosti i eskalace.
Americká odpověď: mobilizace celé národní síly
Nejde přitom jen o CNAS. Travis A. Karnes 18. září zveřejnil na webu RealClearDefense esej s jasnou výzvou: Washington má brát Komunistickou stranu Číny v čele se Si Ťin-pchingem jako hlavního strategického protivníka americké republiky a podle toho uspořádat všechny nástroje státní moci. Karnes líčí hrozbu napříč všemi oblastmi války – od protidružicových zbraní přes elektronický boj a zbraně využívající elektromagnetický puls až po možné vojenské využití ovlivňování počasí. Z toho vyvozuje, že je třeba navýšit zásoby munice, rozptýlit síly v Japonsku, na Guamu, Filipínách a v Austrálii, posílit americkou vesmírnou infrastrukturu a rozmístit v indopacifické oblasti balistické rakety středního doletu schopné nést jaderné hlavice. Požaduje také přísnější hospodářské sankce a finanční tlak. Jde o návrhy jednoho autora, nikoli o uskutečněnou vládní politiku; ukazují však, jak část americké debaty začíná na čínskou národní mobilizaci odpovídat vlastní doktrínou mobilizace celé země.
V tom spočívá hlavní paradox. Celou jednu generaci mluvil Washington i velká část západních elit jazykem liberalizace, volného obchodu, globálního pohybu kapitálu a soukromé autonomie. Jakmile však technologické soupeření ohrozí strategické pozice budované po desetiletí, vracejí se na scénu kontroly vývozu, zákazy dodávek čipů, omezení investic, průmyslová politika, kritické zásoby, bezpečnost dodavatelských řetězců a pohled na soukromé firmy jako na součást národní bezpečnosti. Čína se naopak takového organického pojetí státní moci nikdy zcela nevzdala: trh a soukromé vlastnictví mohly růst, ovšem uvnitř uspořádání, v němž si politické vedení podrželo možnost řídit úvěry, průmysl, infrastrukturu a technologie. Čínsko-americké soupeření tak čím dál méně připomíná souboj „trhu“ s „plánováním“ a čím dál víc zápas dvou odlišných podob strategického kapitalismu. Oba jsou stále ochotnější znárodnit riziko, kdykoli usoudí, že je jejich mezinárodní postavení v ohrožení.
Národní mobilizace chápaná v tomto širokém smyslu pomáhá také zasadit do dějin útoky z 11. září 2001 – jako předěl, jímž 21. století politicky začalo a který rozšířil logiku bezpečnosti, sledování a nekonečné války. Útoky proměnily americkou bezpečnostní politiku, vyvolaly dlouhé vojenské intervence a na desetiletí rozšířily právní a správní aparát takzvané války proti terorismu. Jazyk existenční hrozby nezmizel, jen postupně měnil terč: nejprve se od terorismu přesunul k Rusku a nyní čím dál víc míří na Čínu.
Když se technologie stává strategickým cílem
Z tohoto úhlu pohledu se obecná umělá inteligence může stát tím, čím dřív byly strategické zbraně, terorismus nebo šíření jaderných zbraní: technologií, jejíž pouhá možnost přestavuje instituce dávno předtím, než se plně zhmotní. Stokes výslovně vede metodickou paralelu s jaderným věkem – vyzývá politiky, ať nejprve pochopí její technické vlastnosti a teprve zpětně z nich odvodí strategické důsledky. Tato analogie ale skrývá past. Jaderná hlavice je zařízení s poměrně jednoznačným ničivým účelem; výpočetní infrastruktura má nespočet proměnlivých využití. Pokud se z výpočetní kapacity stane potenciální casus belli, může se okruh cílů pokládaných za strategické mimořádně rozšířit.
Války na Blízkém východě před takovou eskalací varují. Americká konfrontace s Íránem, útoky na infrastrukturu a lodě i rostoucí význam Hormuzského průlivu a Bab al-Mandabu ukazují, že technologická převaha nezaručuje politickou kontrolu nad bojištěm a že válka může přenést své náklady do energetiky, námořního obchodu a mezinárodní logistiky. Strategie, která má protivníka rychle srazit na kolena, přitom může nakonec rozmnožit slabá místa toho, kdo ji rozjel.
Do středu dějin se tak vrací zeměpis. V letech největší důvěry v globalizaci se dalo věřit, že kapitál porazil mapu. Strategická realita ukazuje opak. Hormuz, Bab al-Mandab, Malacký průliv, Tchajwanský průliv, Jihočínské moře či ostrovní řetězy v Tichomoří nejsou kartografické přežitky: jsou to fyzické ventily světové ekonomiky. Čínská národní mobilizace má zemi obrnit tak, aby ji blokáda, přerušení námořních tras nebo sankční tažení hned neochromily. A americké návrhy rozptýlit síly, opevnit základny, hromadit munici a ovládat klíčové technologie sledují z opačné strany totéž: posílit výdrž vojenské sítě rozprostřené po Tichomoří.
Ukrajina, demografie a skutečná cena války
Ukrajina slouží jako ještě ponuřejší varování – země vystavená zároveň vojenskému vyčerpání, finanční závislosti a demografickému úbytku, a některé evropské metropole se přitom snaží udržet Washington ve střetu s Ruskem.
Demografie do této kruté bilance patří. Mluví se o poklesu z více než padesáti milionů obyvatel v době rozpadu Sovětského svazu na zhruba pětatřicet milionů; současné číslo ovšem závisí na metodice, na započítání obyvatel okupovaných území a na tom, jak se počítají uprchlíci a vysídlení. Podle údajů Světové banky měla Ukrajina v roce 1990 asi 52 milionů obyvatel a v roce 2025 kolem 39 milionů; projekce založené na datech OSN uvádějí pro rok 2026 rovněž zhruba 39,5 milionu. Válka, emigrace a mimořádně nízká porodnost každopádně dělají z obyvatelstva strategickou veličinu stejně rozhodující jako počet tanků.
Tím se vracíme k Číně. Vojenská připravenost a národní mobilizace se liší hlavně v jednom: mobilizace počítá tyto náklady ještě před válkou. Stát, který sčítá jen lodě, letadla a rakety, počítá první den boje. Stát, který sčítá zásoby energie, kvalifikované pracovníky, železniční kapacitu, digitální uzly, náhradní díly, nemocnice, výrobu polovodičů, rafinerie, platební systémy, přístavy a potraviny, se snaží spočítat stý den, druhý rok i následnou obnovu. Nový čínský zákon dává tomuto druhému účetnictví pevný institucionální rámec.
I Spojené státy ho, zdá se, znovu objevují. Rozmach průmyslové politiky, boj o polovodiče, kontroly vývozu, obavy o kritické nerosty, posilování vesmírného průmyslu a debaty o bezpečnosti datových center ukazují, jak Washington znovu uvažuje v kategoriích, které se léta zdály vyhrazeny řízeným ekonomikám: záložní kapacity, výběrová soběstačnost, zásoby, odolnost, technologická suverenita. Karnesova esej dovádí tuto logiku do obzvlášť agresivní podoby – finanční sankce, odstřižení celých odvětví a regionální rozmístění jaderných zbraní. Samotná existence takových návrhů ještě neurčuje, co Spojené státy udělají, ukazuje však posun myšlenkového obzoru: vzájemná závislost už není jen zdrojem prosperity, začíná se v ní vidět i nekrytý bok.
Technologická válka a logika preventivního úderu
V tom je skutečný význam technologické války. Nejde o to, která země má model AI s nejlepšími výsledky v testu, kdo vyrábí nejefektnější dron nebo kdo vede čtvrtletní index inovací. Rozhodující otázka zní, kdo dokáže propojit technologie s průmyslem, průmysl s energetikou, energetiku s financemi, finance s logistikou, logistiku s obranou – a to vše s politickým uspořádáním, které unese ztráty a nerozpadne se. Umělá inteligence je důležitá, protože každé z těchto propojení znásobuje: optimalizuje návrhy, zpracovává zpravodajské informace, řídí dodavatelské řetězce, urychluje vědecký výzkum, koordinuje autonomní systémy a mění vojenské velení. Bez elektřiny, čipů, továren, techniků, sítí a stabilních institucí však zůstane i ten nejdůmyslnější algoritmus abstrakcí bez těla.
Proto je obzvlášť nebezpečné, když se o obecné umělé inteligenci začíná uvažovat v kategoriích zděděných z jaderného zbrojení. Pokud obě mocnosti uvěří, že nechat protivníka jako prvního překročit určitý technologický práh se rovná nevratné strategické porážce, může vzniknout pokušení jednat dřív, než bude jisté, zda takový práh vůbec existuje, zda už byl překročen a zda má opravdu tušené důsledky. Logika preventivního úderu se rodí právě ze směsi nejistoty a strachu, že člověk přijde pozdě. V jaderné oblasti řešilo tento problém odstrašení – jistotou zdrcující odvety. U umělé inteligence, kde mohou být schopnosti i jejich umístění neprůhledné, rozptýlené a nejednoznačné, by mohla být stabilita ještě hůř dosažitelná.
Čínská národní mobilizace a rostoucí americký sklon vidět v technologiích bezpečnostní otázku jsou tedy navzájem zrcadlové jevy – ne však totožné. Čína se právně připravuje přeměnit civilní zdroje v obrannou kapacitu; Spojené státy debatují, jak omezit, sabotovat či zneškodnit některé technologické zdroje schopné živit čínskou moc, a současně obnovují vlastní průmyslovou a vojenskou základnu. Peking integruje, Washington se snaží udržet náskok a zavírat přístup; oba vtahují do strategických výpočtů oblasti, které šlo dřív vydávat za čistě obchodní.
Velký paradox 21. století: globalizace slibovala díky vzájemné závislosti oddělit prosperitu od války, a nakonec mocnostem poskytla mimořádně přesnou mapu jejich vzájemných slabin. Každý globální řetězec má své úzké hrdlo. Každá digitální platforma skrývá závislost. Každý finanční systém obsahuje potenciální sankční páku. Každý přístav, podmořský kabel, špičková továrna nebo datové centrum se může z hospodářského aktiva proměnit ve strategický cíl. Co se včera oslavovalo jako efektivita, může zítra znamenat zranitelnost.
Národní mobilizace jako jméno nové doby
Národní mobilizace je proto víc než čínský zákon a mnohem víc než vojenská politika. Je to jméno pro dobu, jež začíná stavět hospodářství s ohledem na možné výpadky. Otázka už nezní jen, o kolik může národ v míru vyrůst, ale kolik z toho růstu dokáže udržet, když se přetrhnou trasy, měny, spojenectví, dodávky nebo informační systémy. Z tohoto pohledu nový pekingský zákon nedokazuje nevyhnutelnost války; dokazuje, že Čína chce snížit cenu, kterou by zaplatila, kdyby ji válka zaskočila. A americké scénáře o datových centrech, sankcích, regionálních jaderných zbraních a technologickém odpojení rovněž nedokazují, že se Washington rozhodl válku vést. Dokazují, že vlivné části jeho strategického prostředí považují možnou ztrátu rozhodujícího technologického náskoku za čím dál méně přijatelnou.
Schenckův obraz tak nabízí poslední varování, střízlivější než jakékoli heslo. Problémem nejsou jen vrány, ani jen mrtvé jehně, ba ani zoufalá matka. Problémem je celá krajina: zima, nedostatek, čekání, krev na sněhu a proměna cizí slabosti v příležitost. Ibn Chaldún přemítal o mravní deformaci, kterou může vyvolat dlouhý útlak; D. H. Lawrence psal o generacích, jež si svobodu vybojují, a o jiných, které ji mohou ztratit; závěr pořadu navíc připomíná zásadu připisovanou Descartovi – poznání vyžaduje přiznat si, jak velká je naše nevědomost. Tato poslední opatrnost je obzvlášť na místě dnes, kdy stratégové začínají navrhovat hypotetické války kolem obecné umělé inteligence, o jejíž podstatě, datu příchodu a skutečném dosahu zatím nic nevíme.
Národní mobilizace bude nejspíš jedním z klíčových pojmů k pochopení tohoto přechodu. Čína tu svou uzákoňuje. Spojené státy tu vlastní přestavují kolem průmyslu, technologií a ekonomické bezpečnosti. Mezi nimi se rozkládá světové hospodářství, jehož datová centra, továrny, moře, energetické trasy i civilní obyvatelstvo se mohou stát součástmi jedné a téže strategické stavby. Rozhodující v novém řádu nebude, kdo nejpřesvědčivěji vysloví slovo „mír“, ale kolik prostoru si každá mocnost dokáže uchovat mezi soupeřením, nátlakem a válkou – dřív než přípravy, jež měly konflikt odvrátit, udělají z války něco snáz představitelného.
