Před pár dny (1. dubna 2025) nastal okamžik, kdy Česká národní banka vstoupila do stého roku své existence. Nebo jinak – uplynulo přesně 99 let od doby, kdy oficiálně zahájila činnost jako “Národní banka Československá”.
Tehdy to byla zásadní událost.
Je přirozené, že po vzniku samostatného Československa (1918) chtěl nově ustavený státní celek mít autonomii i ve svých financích. Proto se odmítal spokojit se zděděnou Rakousko-uherskou bankou. Tak r. 1919 vznikl Bankovní úřad Ministerstva financí(zahájil svou činnost 11. (března), jehož jedním z úkolů bylo připravit vznik Národní banky Československé. Přípravy trvaly až do 1. dubna 1926, kdy banka oficiálně zahájila činnost. Prvním guvernérem se stal Judr. Vilém Pospíšil.
Od té doby tato instituce prošla řadou bouřlivých změn politicko-kulturního charakteru, z nichž každá na ní zanechala svou stopu. Po pádu komunismu se v roce 1990 stala Státní bankou Československou, kdy byly od původní instituce odděleny obchodní činnosti a převedeny na Komerční banku, Všeobecnou úvěrovou banku a Investiční banku (tzv. dvoustupňový bankovní sytém). Tento systém přetrval i rozdělení na Českou národní banku a Slovenskou národní banku v r. 1993.
Primárním účelem centrálních bank, jako i té české, je regulace makroekonomických trendů na národní úrovni. Odpovědnost centrálních bank tak lze rozdělit do tří hlavních skupin:
- cenová stabilita neboli stabilita hodnoty peněz
- stabilita v oblasti zaměstnanosti a ekonomického růstu
- finanční stabilita, kam spadá především prevence finančních krizí.
Z těchto funkcí vyplívá, že role centrálních bank pro ekonomiku zůstává kontroverzním tématem. Existují totiž názory, že existence těchto institucí je v rozporu nejen s koncepcí svobodného trhu, ale i s koncepcí demokracie jako takové.
Svými regulacemi má totiž centrální banka (a její nikým nevolená - pouze prezidentem jmenovaná - rada v čele s guvernérem) nepřirozený vliv jak na podnikatele, tak na občany, přičemž slovem „nepřirozený“ nemyslíme nic jiného, než že trh i občané by se o sebe dokázali postarat i bez centrálních bank.
Z toho vyplývá spousta dalších závažných otázek: Třeba jak je možné, že takové těleso, které může jakkoli ovlivnit hospodářství celého státu, je zcela “nezávislé” na demokraticky zvolené státní moci? Jak to, že její obrovský rozpočet (odvozený primárně z daní občanů) nikdo nehlídá a nikdo do něj ani nevidí? Jak to, že právě z tohoto důvodu mohla ČNB (guvernér Tošovský) prodat - prý do Německa a prý “za babku”- v době prezidentství Václava Havla celý náš historický zlatý poklad?
Je tedy centrální banka “stát ve státě”, který se řídí jinými pravidly (a může být ovlivňován zvenčí úplně jinými zájmy) než jsou ta, jimiž se řídí zbytek tří mocí (zákonodárná, výkonná a soudní) určujících osudy deseti miliónů našich občanů? Kdo jí dal takovou moc? A proč? A neměli bychom se snažit, aby o ni co nejrychleji přišla?
Takové otázky v době vzniku “národní banky” nebyly tak naléhavé jako dnes. Ale určitě stojí za to se jim právě dnes věnovat.
Pár následujících textů k tomu může být dobrým úvodem.
