Když se dnes mluví o Číně jako o největší ekonomice světa, o technologické supervelmoci s vyspělým průmyslem a nejrozsáhlejší sítí vysokorychlostních železnic na zemi, jen málokdo připustí, že kořeny tohoto vzestupu sahají hluboko do éry Mao Ce-tunga.
Převládající západní příběh líčí dějiny Čínské lidové republiky jako zaostalého státu ovládaného komunistickou ideologií, v němž teprve reformy Teng Siao-pchinga po roce 1978 nastartovaly hospodářský růst. Takový pohled je ale značně zjednodušující. Teng totiž nestavěl na zelené louce, ale na základech, které položil právě Mao.
Od nemocného muže Asie k průmyslové mocnosti
Narodil se ve vesnici Šao-šan v poměrně bohaté rolnické rodině v provincii Chu-nan. Jeho rodičům tam patřilo asi 1,2 hektarů zemědělské půdy, což bylo na tehdejší poměry v Číně velmi mnoho. Mao měl šest sourozenců, ale jen on a dva bratři se dožili dospělosti. Mao měl citově blízko ke své matce, oddané buddhistce, jejíž láska, jak později napsal, „objímala všechny, sahala daleko i blízko.“ Z Maova dětství existuje jen pár kusých informací. S otcem neměl blízký vztah a zdá se, že většinu dětství prožil u prarodičů, protože jeho otec sloužil dlouhá léta jako voják provinční armády a býval často pryč.
Ve čtrnácti letech Mao, který dokázal číst a používat počítadlo, odešel ze školy, aby se otci staral o účetnictví, ale nevycházeli spolu. „První kapitalista, proti kterému jsem bojoval, byl můj otec,“ prohlásil před americkým žurnalistou Edgarem Snowem v roce 1963. V roce 1908 uzavřel manželství, předem dohodnuté otci, s dívkou Luo-š' ze sousedního rodu. S manželkou však nežil a ta, společensky zneuctěna, bydlela u jeho rodičů. Zemřela na úplavici v roce 1910.
Oženil se ještě třikrát. Druhou manželku, s níž měl dvě děti, nechal popravit, protože již uzavřel manželství se třetí, a protože se odmítla veřejně zříci jeho a komunistické strany. Se třetí ženou, oddanou komunistkou, s níž měl pět dětí, mu byl soudruhy povolen rozvod, pokud se čtvrtá žena bude držet mimo politiku. Se souhlasem ústředního výboru strany tedy uzavřel sňatek s herečkou Ťiang Čching v době, kdy byl ještě ženatý. Měli spolu dceru.
Vzdělání se mu dostalo v Čchang-ša. Mao se následně věnoval vyučování a novinařině. V roce 1918 začal pracovat v knihovně Pekingské univerzity a na rozdíl od svých současníků nevyužil možnosti studovat v zahraničí. V Pekingu se seznámil s myšlenkami marxismu a v roce 1921 pomáhal budovat Komunistickou stranu Číny.
Revolucionář, vojevůdce a tvůrce maoismu
Jako revolucionář se věnoval organizování rolníků v politickou sílu. Roku 1927 se zúčastnil povstání, po jehož neúspěchu se uchýlil do sovětu v Ťiang-si. Obklíčení této oblasti Čankajškovými silami vedlo k tomu, že Mao spolu s dalšími soudruhy zahájili takzvaný Dlouhý pochod. Právě během něj se Mao prosadil jako vůdce. V polovině 30. let, kdy jeho zdecimované síly dorazily do Jen-anu, byl Mao již schopen bránit se Stalinovu tlaku na dosazení prosovětského vedení. V této době vytvořil kult osobnosti a vyvinul i vlastní politickou filosofii, tzv. Mao Ce-tungovo myšlení (maoismus).
Spojenectví s Kuomintangem během války proti Japoncům a pomoc Sovětského svazu mu umožnily vybudovat značnou vojenskou sílu a rozšířit síť partyzánských jednotek. Schopnost udržet stranu při životě i v těch nejtěžších podmínkách a rozhodná vítězství během občanské války mu po vytvoření Čínské lidové republiky 1. října 1949 přinesly věhlas.
Když Mao Ce-tung 1. října 1949 vyhlásil vznik Čínské lidové republiky, převzal zemi zdevastovanou staletím invazí, povstání a občanské války. Čína byla jednou z nejchudších zemí světa, bez moderního průmyslu, bez infrastruktury, s obyvatelstvem z více než osmdesáti procent negramotným. Průmyslová výroba oceli nedosahovala ani milionu tun ročně, přičemž i ty skromné kapacity vybudovali Japonci v Mandžusku a velkou část z nich na konci války odvezli Sověti.
Už během prvního pětiletého plánu v letech 1953 až 1957 se ale Čína proměnila k nepoznání. Produkce oceli vzrostla čtyřnásobně, z 1,3 milionu tun na 5,2 milionu. Vznikly průmyslové základny na severovýchodě země i v okolí Šanghaje. Městské obyvatelstvo se téměř zdvojnásobilo, z 57 na 100 milionů.
Průměrná délka života, která v roce 1949 činila pouhých 35 let, stoupla během Maovy éry na 68 let. Kojenecká úmrtnost klesla z tří set na třicet jedna úmrtí na tisíc živě narozených. Byly vybudovány rozsáhlé zavlažovací systémy, přehrady, protipovodňové hráze a dopravní sítě, které dodnes tvoří páteř čínské infrastruktury.
Maovy investice do těžkého průmyslu, elektrizace, do veřejného zdravotnictví a gramotnosti vytvořily podmínky, bez nichž by pozdější ekonomický vzlet nebyl myslitelný. Jak konstatuje analýza Světového ekonomického fóra z roku 2025, tyto základy připravily zemi na vzestup dávno před oficiálním zahájením politiky reforem a otevírání se světu v roce 1978.
Maova éra byla ovšem poznamenána i šílenými tragickými omyly. Kulturní revoluce a “Velký skok vpřed”, který dnes kopíruje Evropská unie a bruselští progresivisté, přinesly problémy se zásobováním potravinami. Kulturní revoluce přinesla značné společenské otřesy a měla spoustu nevinných obětí. Avšak ani všechny absurdní excesy nedokázaly zvrátit celkový trend modernizace. Z hlediska tempa industrializace v období 1952 až 1972 se Maova Čína řadí mezi nejrychleji se modernizující ekonomiky dvacátého století, srovnatelné s Německem v éře vilémovské nebo Japonskem v období Meidži.
Mao a Západ: pragmatismus za oponou ideologie
Stejně pozoruhodná jako Maova hospodářská přestavba byla jeho schopnost diplomatického manévrování na světové scéně, a to navzdory rétorice o nesmiřitelném boji proti imperialismu. Mao rozpoznal, že izolace Číny od západního světa je z dlouhodobého hlediska neudržitelná, a jednal podle toho s obdivuhodným pragmatismem.
Prvním průlomem bylo navázání diplomatických vztahů s Francií v lednu 1964. Generál Charles de Gaulle, veden snahou o nezávislou zahraniční politiku mimo strnulé struktury studené války, jako první ze západních velmocí uznal Čínskou lidovou republiku. Pro Maa představovalo francouzské uznání strategický triumf: signál Washingtonu i Moskvě, že Peking je samostatným hráčem, s nímž je třeba počítat. Jak připomíná čínské ministerstvo zahraničí, de Gaulle tehdy před více než tisícovkou novinářů v Elysejském paláci prohlásil, že „Francie musí být schopna naslouchat Číně přímo."
Skutečným diplomatickým zemětřesením se však stala Maova schůzka s americkým prezidentem Richardem Nixonem v únoru 1972. Setkání dvou mužů, kteří ztělesňovali nesmiřitelné protipóly studené války, předního světového antikomunisty a vůdce nejlidnatějšího komunistického státu, změnilo dějiny. Nixon přiletěl do Pekingu 21. února a téhož dne jej Mao, navzdory chatrnému zdraví, nečekaně pozval do svého sídla v komplexu Čung-nan-chaj. Jak později vzpomínal Henry Kissinger, osmasedmdesátiletý předseda v místnosti vyzařoval vůli zvítězit. Vůli, která byla téměř hmatatelná.
Během šedesátiminutového rozhovoru Mao mistrně ovládl celé jednání. Když Nixon zmínil konkrétní politické problémy, Tchaj-wan, Vietnam, Koreu, Mao je odložil stranou s tím, že jej daleko více zajímají filosofické otázky. Dal tak jasně najevo, že nad každodenní politikou stojí velká geopolitická vize, kterou je ochoten s Amerikou sdílet.
Výsledkem Nixonova týdenního pobytu se stalo Šanghajské komuniké, jímž se obě strany zavázaly k normalizaci vztahů a Spojené státy fakticky přijaly princip jedné Číny. Plné diplomatické styky byly navázány v roce 1979 za prezidenta Cartera, avšak cestu k obnově obchodu a kulturních výměn otevřel právě Mao.
Odkaz, který přetrvává
Mao Ce-tung zůstává postavou, která se vzpírá jednoduchým soudům. Jeho éra přinesla mnoho problémů, ale také proměnila rozpadající se pologramotnou agrární společnost v průmyslový stát schopný vyrábět vlastní automobily, traktory, letadla i lodě, a diplomaticky vyvedla Čínu z izolace na světovou scénu.
Když dnes čínská ekonomika dosahuje ročního HDP téměř dvaceti bilionů dolarů a její podíl na světové průmyslové výrobě přesahuje třicet procent, není to pouze důsledkem Tengových reforem. Je to především dědictví v mnohém geniálního muže, který se všemi svými omyly i prozíravostí vytvořil předpoklady, aby se Čína stala supervelmocí.
