Za posledních několik desetiletí prezidenti obou velkých stran čím dál častěji zacházejí s vojenským zásahem jako s výsadou výkonné moci, a ne jako s věcí, kterou musí schválit Kongres. Posledních šest prezidentů nepředstavuje odlišné zahraničněpolitické doktríny, nýbrž jednu nepřetržitou linii jediné strany, která si přisvojuje moc navíc.
Clinton George H. W. Bush a jejich války v Iráku a Srbsku
Podrobnosti se liší, jenže každá administrativa zahájila nebo výrazně rozšířila vojenskou akci bez formálního vyhlášení války — a bez jasného důkazu, že napadená země bezprostředně ohrožuje Spojené státy.
Prezident George H. W. Bush sestavil po iráckém vpádu do Kuvajtu v roce 1990 mezinárodní koalici. Kongres nakonec použití vojenské síly schválil. Nešlo však o obrannou válku: živila rostoucí popřevratové přesvědčení, že Spojené státy mají po skončení studené války dělat světového četníka.
Také prezident Bill Clinton sáhl po vojenské síle bez vyhlášení války. Bombardovací kampaň NATO proti Srbsku v roce 1999 během kosovského konfliktu proběhla navzdory tomu, že ji Kongres jasně a natrvalo neschválil. Administrativa tvrdila, že vojenský zásah ospravedlňuje humanitární pohnutka. Jenže ani sebenaléhavější humanitární důvody neruší rozdělení válečných pravomocí zakotvené v ústavě.
Obama a jeho válka v Libyi
Prezident George W. Bush americkou zahraniční politiku po útocích z 11. září od základu přetvořil. Vpád do Afghánistánu se zprvu těšil široké podpoře a souhlasu Kongresu — byl odpovědí na útoky al-Káidy. Vpád do Iráku v roce 2003 ale zůstává jednou z nejspornějších a nejzhoubnějších vojenských akcí moderních amerických dějin.
Kongres sílu schválil, jenže ústavní postup podkopala selhání tajných služeb a nadsazená tvrzení o zbraních hromadného ničení a o spojení mezi Saddámem Husajnem a al-Káidou — tvrzení, jež se nakonec ukázala jako lichá. Dnes už víme: Irák Spojené státy bezprostředně neohrožoval a preventivní válku ničím neospravedlňoval. Konflikt přinesl nesmírné lidské utrpení, obrovské finanční náklady, nestabilitu celého regionu a rozšíření výkonné moci, které příští prezidenti zdědili.
Prezident Barack Obama rozjel válčení z rozhodnutí výkonné moci ještě víc, přestože válku v Iráku zprvu kritizoval. Nejzřetelnějším příkladem je patrně jeho zásah v Libyi v roce 2011. Spojené státy se připojily k leteckým operacím NATO, které pomohly svrhnout Muammara Kaddáfího — a Kongres přitom zásah nikdy neschválil. Administrativa argumentovala, že operace není podle rezoluce o válečných pravomocech „nepřátelskou akcí", protože americké síly čelily jen malému riziku a většinu zabíjení obstaraly zpravodajské složky USA.
Války v Sýrii a na Ukrajině vedené Joe Bidenem
Prezident Joe Biden v tomto vzorci pokračoval — vojenskými operacemi v Jemenu, Sýrii a Iráku, údery proti milicím podporovaným Íránem a financováním ukrajinské války proti Rusku. Administrativa tyto kroky odůvodňovala hlavně ochranou vlastních sil, bojem proti terorismu, reakcí na útoky na americký personál nebo obranou demokracie a svrchovanosti. Žádný z těchto důvodů ale souhlas Kongresu nenahradí.
Navíc: Rusko, Ukrajina i USA jsou členy Organizace spojených národů. Ať už OSN fandíme, nebo ne, její Charta je smlouvou, kterou sepsali američtí činitelé a ratifikoval Senát. A podle ústavy jsou smlouvy — spolu se samotnou ústavou — nejvyšším zákonem země. Charta OSN zakazuje jakoukoli válku s výjimkou bezprostřední obrany nebo případů, kdy ji schválí Rada bezpečnosti OSN. U Ukrajiny neplatí ani jedno.
Trumpovo tažení proti nekonečným válkám
Prezident Donald Trump proslul tažením proti „nekonečným válkám". Jeho administrativa přesto vypálila v letech 2017 a 2018 raketové údery na Sýrii bez souhlasu Kongresu, zavraždila v lednu 2020 v Iráku íránského generála Kásima Solejmáního, rozpoutala nynější nezákonnou a nesmyslnou válku proti Íránu, dnes už ve třetí bojové fázi, a Trump financuje izraelskou expanzi — to vše bez souhlasu Kongresu.
Otevřeně dal najevo, že ústavní roli smluv a mezinárodního práva z nich vzešlého odmítá. Dokonce pohrozil, že vyhladí íránskou, potažmo perskou civilizaci.
Kdo věří, že ústava znamená přesně to, co říká, odsuzuje výchozí domněnku, že Spojené státy mají udržovat celosvětovou vojenskou přítomnost — bezmála 800 základen v osmdesáti zemích. Tyto základny, bezpečnostní záruky a trvalé rozmístění vojsk plodí jednu příležitost k vojenskému zapletení za druhou.
Každý zásah nese nezamýšlené následky — a některé z nich se stanou záminkou pro zásah příští. Dějiny učí, že zásahy neosvobozují. Podmaňují, ovládají, panují.
Tento koloběh rozšiřuje moc vlády doma stejně jako v cizině. Přinesl nám věznění davů, sledování davů, útoky na svobodu slova v masovém měřítku.
Největší nepřítel svobody je válka
Právě před touto silou otcové zakladatelé varovali. James Madison napsal, že „ze všech nepřátel veřejné svobody je válka snad tím, jehož je třeba se bát nejvíc". Válka soustřeďuje moc do rukou výkonné složky, zvyšuje veřejný dluh, rozšiřuje sledování, omezuje občanské svobody a podporuje utajování.
Vláda vystavěná kolem věčné vojenské pohotovosti získává rysy impéria. Zahraniční politika impérií stojí na nadvládě a síle. Zahraniční politika republik stojí na obchodu, diplomacii a skutečné obraně vlasti. Vojenská síla má sloužit k obraně Spojených států proti skutečnému nebo bezprostřednímu útoku — ne k předělávání cizích společností, k dozoru nad občanskými válkami nebo k prosazování humanitárních cílů.
Z tohoto pohledu nelze ústavní otázku oddělit od otázky politické. I když se zásah jeví mravně přitažlivý nebo strategicky rozumný, dovolit prezidentům vést válku o vlastní vůli znamená vytvořit precedens, který příští administrativy zaručeně rozšíří. Jednou uchvácenou výkonnou moc nikdo dobrovolně nevrátí.
Vzorec jedné strany za posledních šestatřicet let napovídá, že jde o problém institucí, ne stran. Republikáni i demokraté přijali čím dál protiústavnější výklady prezidentských válečných pravomocí — a Kongres často jen mlčky přihlížel a vyhýbal se politicky nepříjemnému hlasování.
Výsledkem je vytrvalý přesun nejzávažnější pravomoci, jakou ústava zná, od zákonodárné moci k výkonné. A výsledkem jsou také miliony mrtvých nevinných, biliony promrhaných dolarů a zkáza v průmyslovém měřítku. Je vážně Amerika díky všem těm válkám bezpečnější? Jsou Američané opravdu svobodnější?
Ne, tisíckrát ne — jsme slabší, chudší, méně bezpeční a méně svobodní.
