Zákazem se rozumělo Rakouské vévodství – Dolní a Horní Rakousy, ne jiné země dnešního Rakouska (Štyrské vévodství, Korutanské vévodství, Tyrolské hrabství). A platilo od jejich zrání do Velikonoc. Privilegium psané latinsky bylo vydáno v moravském vinařském městě Znojmě a je uloženo v brněnském archivu.
Zeměpán
Privilegium vydal Jan Lucemburský jako moravský markrabí (1310-33) a zároveň český král (1310-46). Nicméně až do konce monarchie v roce 1918 mělo moravské markrabství plnou správní moc vykonávanou panovníkem – markrabím, byť se v různých listinách označoval i dalšími tituly – král, císař. Pokud byla osoba českého krále odlišná od osoby markraběte, vystupoval na Moravě v roli zeměpána pouze moravský markrabě a český král měl jako lenní pán vůči markraběti právo věrnosti a vojenské podpory, což se týkalo především zahraniční politiky.
Odlišení osob krále a markrabího nastalo za panování synů Jana Lucemburského, a to jeho staršího syna císaře a krále Karla IV., který byl markrabím na Moravě (1333-49) a králem v Čechách (1346-78), a jeho mladšího syna Jana Jindřicha (1349-75) a následně i jeho vnuka Jošta (1375-1411), kteří vládli na Moravě.
Brněnští měšťané – vinaři
Brněnští měšťané byli významnou mocenskou nátlakovou skupinou a každý markrabí měl zájem být s nimi zadobře. Zvláště když, jako v případě Jana Lucemburského, byl moravský markrabí i českým králem, což znamenalo, že bude dlouhodobě mimo Moravu. O to více potřeboval podporu zeměpanských markrabských měst jako své opory proti případné odbojné šlechtě i zdroji příjmů. Měšťané za obdobná hospodářská privilegia jistě platili, ať již různými dary, půjčkami či převzetím panovníkových závazků.
Na Moravě byla tehdy nejvýznamnější dvě města – Olomouc, která byla sídlem moravského biskupa, a Brno, kde často pobýval moravský markrabě. Možná proto, že Olomouc mu připadala příliš biskupská. Olomouc sice biskupovi nepatřila, patřila markraběti, ale byla jeho úředním sídlem, kde byl povětšinu roku přítomen, a patřil po markraběti mezi nejbohatší muže v zemi.
To vše vedlo k tomu, že biskup měl v Olomouci značný mocenský vliv. I markrabí Přemysl III. (pozdější český král Přemysl Otakar II.) nechal postavit svůj hrad Špilberk v Brně. A též moravský markrabí a český král Václav III. dal přednost Brnu před Olomoucí, když na Moravě v říjnu 1305 uzavřel sňatek s Violou Těšínskou.
Brněnští měšťané využívali svého mocenského vlivu na panovníka pro své hospodářské zájmy. Byli to často bohatí podnikatelé. Své bohatství investovali i do nákupu pozemků mimo Brno, především na jižní Moravě. Nejvýnosnější zemědělské pozemky byly pozemky s vinicemi (vinohrady). Též dnes se moderně řečeno dosahuje na vinicích a navazujícím vinařství jedna z největších přidaných hodnot v zemědělství. A protože se výsadba révy vinné soustřeďovala do svahů, říkalo se jim viničné hory.
Nad vinicemi bez ohledu na vlastníka měl markrabí zeměpanský regál, tedy právo daně, pakliže se jej nezřekl vůči konkrétním vinicím. Řada obcí také dostala pro vinice vlastní soubor právních pravidel, kterým se říkalo právo hor viničních. Jedno z nich získal Jundrov (původně markraběcí ves, dnes městská část Brna) jako psaný soubor právních obyčejů. Jjiné se hlásily svým původem přímo k markraběti jako markraběcí horenský řád.
Brněnští měšťané-vinaři měli pochopitelně zájem, aby se víno z jejich vinic dobře prodávalo. A největším centrem spotřeby na jižní Moravě bylo přirozeně Brno. Těmto měšťanům zpravidla patřili i brněnské šenky a obchody s vínem, takže tím větší byl jejich hospodářský zájem na dobré ekonomice vinic i brněnských náleven.
Vinařská Morava a Rakousy
Z pohledu brněnských měšťanů jako investorů do moravských vinic a brněnských šenků jim toto ideální propojení kazily blízké Rakousy. Zvláště k Moravě přiléhající a dodnes vypovídajícím způsobem označovaná Vinná čtvrť v Dolním Rakousku, německy Weinviertel. Od středověku podnes jde o hlavní oblast rakouského vinařství.
Od historie po současnost
Rakouská Vinná čtvrť a jižní Morava fakticky tvoří jednou velkou vinařskou oblast. Vinařství zde vzniklo v době římské. Severní hranice Římské říše sice byla na Dunaji, ale po značnou dobu byly na Moravě trvale usazeny římské posádky – jedna z významných římských stanic byla na Moravě v Pasohlávkách. Dokonce se nyní objevují náznaky, že za císaře Marka Aurelia (vládl 161-180) se uvažovalo o konstituování Moravy jako nové římské provincie.
K tomu nedošlo, ale dlouhodobý pobyt Římanů vedl k výsadbě vinohradů a ty v Rakousku i na Moravě po odchodu římských vojsk zůstaly. Původně sice císař Domitianus (81-96) zakázal výsadbu vinné révy na sever od Alp, je ovšem otázkou, jak byl tento příkaz dodržován, ale v každém případě přestal platit asi roku 278 za císaře Marka Aurelia Proba (276-282).
Právě na římské stanici v Pasohlávkách (lokalita se dodnes jmenuje Římský kopec a je zde muzeum) u Mušovského jezera, která byla pobočkou 10. legie z Vindobony (Vídně), se vysadila na Pálavě vinice. Při vykopávkách zděných budov stanice byl roku 1926 nalezen vinařský nůž 28 cm dlouhý s 10 centimetrovým trnem.
Hranice mezi Moravou a Rakousy byla v minulosti proměnlivá. Za Velké Moravy byla až na Dunaji. Za moravských údělných knížat byla též mnohem jižněji než dnes, zhruba v polovině mezi současnou moravsko-rakouskou hranicí a Dunajem. V 11. století však znojemská a brněnská knížata byla vůči rakouským markrabatům a od 1156 vévodům v defenzivě a hranice se posunula do dnešní polohy.
Poslední hraniční úprava ve prospěch Moravy byla v roce 1920, kdy z Rakous na Moravu přešlo Valticko. Proto Hraniční zámek postavený Lichtenštejny v 19. století na tehdejší rakousko-moravské hranici je již od hranice severněji na Moravě, a několik obcí obydlených moravskými Charváty v okolí Břeclavi.
Právní vliv rakouského vinařství na moravské dokazuje, že moravské vinařské obce původně ve sporech z vinařského horenského práva považovaly za odvolací soud ten v rakouském Falkensteinu. Moravská markrabata tuto cizí soudní jurisdikci vnímala nelibě, až markrabí Jan Jindřich tuto praxi zakázal.
Faktickou moravsko-rakouskou vinařskou jednotu dokazuje i obdobný důraz na bílá vína a obdobná skladba odrůd. Byť i zde jsou rozdíly. V Rakousku je velmi dominantní veltlínské zelené, které je významné i na Moravě, ale nikoliv dominantní a doplňuje jej širší odrůdová skladba (burgundské odrůdy, ryzlinky, sauvignon), i jinak velmi málo pěstovaných odrůd (pálava, muškáty, aurelius).
Moravské vinařství však bylo přece jen severněji. Vždy bylo vůči rakouskému menší, byť v době Jana Lucemburského ještě končilo středověké teplé období, v němž byly vinice na Moravě i severněji než dnes (Kroměřížsko). Ani dnes nebylo dosaženo obnovy vinic v jejich středověkém výskytu, k čemuž snad dopomůže současná klimatická změna – jedna z mnohých v historii planety, kterou lze z hlediska moravského vinařství přivítat.
Na Moravě je nyní něco přes 17 500 hektarů vinic a v Rakousích (tedy původním Rakouském vévodství – Rakousko Dolní, Horní a Vídeň) přes 27 300 hektarů (v celém Rakousku je to přes 44 200).
Rakouské vinařství bylo a je ve srovnání s moravským robustnější. Brněnští měšťané jako vinařští podnikatelé tedy vnímali rakouská vína jako nevítanou konkurenci. Na druhé straně moravské vinařství nebylo pro svou omezenou rozlohu schopno plně uspokojit domácí poptávku, tedy dovoz vín byl přirozený. I dnes moravská vína uspokojí jen asi 35 % domácí poptávky.
Středověká ochrana domácích výrobců
Brňané tak přišli za markrabětem Janem Lucemburským s řešením, které neomezovalo dovoz absolutně, ale jen tehdy, když to vadilo domácím producentům. Ve středověku se prvotně dělala vína na rychlou spotřebu, nearchivovala se – s výjimkou nejdražších vín pro šlechtu. Šlo tedy o to víno na Moravě vyrobit a co nejrychleji prodat a spotřebovat. Nejlepší víno pro vinaře je totiž víno prodané a zaplacené, a ještě lepší vypité, protože to se již nemůže ani reklamovat.
Výsledkem byl zákaz dovážení vín z Rakous od dozrávání hroznů do Velikonoc s cílem v tomto období upřednostnit spotřebu moravského vína v rámci různého stádia dozrávání.
Připomeňme, že na Moravě, v Čechách, v Rakousku, na Slovensku a částečně v Maďarsku je tradice pití burčáku, což se v jiných vinařských oblastech nevyskytuje, anebo jen omezeně. Do Velikonoc se předpokládalo, že se moravské víno vypije a už nebude domácím vinohradníkům a vinařům vadit dovoz rakouského vína. Středověká ochrana domácího hospodářství v praxi vedena tehdy ještě přítomnou logikou, že dovážet se má až tehdy, kdy poptávku nedokáže uspokojit domácí nabídka.
Privilegium Jana Lucemburského pro Brno bylo inspirací pro pozdější obdobou úpravu v Uherském Hradišti. Pro Čechy tento zákaz šenkování cizích vín ve městech od sklizně hroznů do první neděle po Velikonocích stanovil český král Karel IV. listinou z 9. ledna 1370 s tím, že některá nevinařská města z toho měla výjimku.
