Někdy to vypadá, že se k nám dějiny vracejí jaksi oklikou – jen v poněkud obměněných kulisách. Jako bychom prožívali něco, co jsme si už jednou prožili. Podobnému pocitu se lze jen těžko ubránit, když čteme Pekařovu zdrcující kritiku české společnosti předbělohorské. Chvílemi se zdá jako bychom nečetli o době čtyři století vzdálené, ale o žhavé současnosti. Není jistě náhoda, že se nám bělohorské trauma, byť ideologicky často tendenčně zkreslené, stále vrací.
Pekař například upozorňuje, že k velkým chybám vůdců stavovského povstání patřila naivní důvěra ve sliby přícházející ze Západu: ať už z kalvínské Falce či luteránského Saska. K tomu přidává špatně vedený stavovský stát s nedisciplinovanou šlechtou, která jen velmi nedbale plnila své veřejné povinnosti.
Největším nedostatkem však bylo to, že společnost postrádala duchovní rozměr, který by jí signalizoval hrozící nebezpečí. Podle Pekaře byla tehdejší česká společnost tak zmaterializovaná a zlenivělá jako snad nikdy v dosavadních dějinách. Jaký to rozdíl ve srovnání s dobou husitskou, kdy převládala touha po činu a po sebeobětování ve prospěch celku, kdy společnost skrz naskrz bojovná plodila hrdiny a mučedníky v tisícerých variacích.
Doba předbělohorská nebyla hodna svých slavných předků. Nemohl zvítězit národ zpohodlnělý laciným blahobytem a štítící se prolité krve za ideály, které hlásal. Historik s hrůzou konstatuje, kolik toho Čechové 16. století snědli, co piva vypili. Tehdy se o Němcích soudilo, že nemají soupeře v pitkách, o Češích, že jsou bezkonkurenčně oddaní jídlu.
S tímto prázdným materialismem pojil se celkem chudý život kulturní. Zavládla linie horizontální, plížící se blízko při zemi. Ta tam byla doba vysokých gotických věží, letících k nebesům!
Pána Boha měly podle Pekaře české protestantské stavy především k tomu, aby nahradil jejich neschopnost činu, aby pomohl tam, kde se jim nechtělo přiložit ruku k dílu! Myšlenky a naděje tohoto protestantského tábora byly navíc spoutány s německým životem, ale spojení s vlastní českou reformací bylo mizivé. Pokračovatelé kompaktát už většinou spojovali své naděje spíš s katolickou stranou.
V dnešní době hlásají mainstreamová média, že už každý desátý obyvatel českého státu je cizinec, a to se ještě neprojevil plně důsledek podpisu tzv. migračního paktu. I v tomto ohledu lze vidět paralelu s dobou předbělohorskou.
Od 13. století, od doby velké kolonizace německé na Východě, nebylo tak silného přílivu německého živlu do naší země jako v letech 1540 – 1620, tedy v době, kdy vláda i správa království byla v ryze českých rukou! Nic podstatného už na tom nemohl změnit ani jazykový zákon z roku 1615, který stanovil, že „Čech věrný a syn vlasti pravý“ je pokládaný za jediného pána země.
Třebaže zákon nastolil jasný požadavek asimilace, že cizinec se musí „s národem českým netoliko kabelí a měšcem, ale také myslí a srdcem“ spojit, v praxi to vypadalo jinak. Vždyť i největší vůdce „českého povstání“ hrabě Matyáš Thurn, který v zemi nepobýval příliš dlouho, česky neuměl! Ještě vlastenecký písmák druhé poloviny 18. století František Jan Vavák byl přesvědčen, že čeští bludaři jsou „bláznů Němců následovníci“.
Zvláště aktuální je varování velkého českého historika Josefa Pekaře pro ty, kteří skálopevně věří jako už tolikrát v minulosti, že letošní podzim nastolí pro všechny tak potřebnou společenskou změnu a vláda se vrátí zpět do rukou národa.
Josef Pekař prorocky napsal: „Hlas dějin spíše varoval, než povzbuzoval, připomínaje, jak po staletí triumfovala proti nám křivda a vrch mělo násilí, jak osud bil nás tvrdě v tvář, kdykoli jsme v naději zdvihali hlavu.“
Více se o této velké postavě naší historiografie dozvíte v následujícím článku za Branou poznání.
