Letošní 80. výročí osvobození naší vlasti od barbarské a genocidní německé okupace, ve kterém hrála naprosto stěžejní roli sovětská Rudá armáda, skýtá vzácnou příležitost zaměřit se poněkud hlouběji na některé jeho peripetie, jakožto i na události, které jsou postupem času zahalovány spoustou mýtů a nepravd v procesu politické manipulace a revize popisu příčin, průběhu a výsledků druhé světové války.
I příležitost - a zároveň povinnost - vyvracet mimořádně zákeřnou lež (šířenou především kruhy okolo stále nesmírně silných a aktivních sudetoněmeckých vlivových organizací a jejich českých pomahačů, kteří se dosud nesmířili s německou porážkou v roce 1945) o údajné zbabělosti a kolaboraci Čechů během éry tzv. Protektorátu Böhmen und Mähren.
Událostí, která v tomto kontextu vyžaduje zvláštní pozornost, je i Pražské povstání (respektive „Květnové povstání českého lidu“) ve dnech 5. až 8. května 1945 a jeho souvislosti.
Pražské povstání vypuklo 5. května 1945, kdy Česká národní rada (nejvyšší tehdejší politický orgán domácího odboje zastřešující jeho civilní i vojenskou složku) vydala prohlášení o konci německého Protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci.
Jaká byla tehdy aktuální válečná a politická situace u nás doma i v zahraničí?
Téměř milionová německá skupina armád Střed nacházející se na českomoravském území pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera se potřebovala a chtěla dostat (nejen) ze svého hlavního postavení (na Královéhradecku) do amerického zajetí v západní části Čech.
Nejkratší cesta vedla přes Prahu a její bezprostřední okolí. Němci se proto proti počínajícímu povstání rozhodli nasadit veškerou lidskou sílu a dostupnou techniku.
Ale pojďme po pořádku.
Na jaře roku 1945 pronikaly na české území jak Rudá armáda od východu (a chystal se její průnik ze severu), tak armáda Spojených států amerických od západu. Američtí velitelé (a jejich nejvyšší političtí šéfové) se ale do Prahy (v rozporu s rozšířenými a dodnes živenými pověstmi) nikterak nehrnuli, protože z vojenského hlediska považovali za mnohem důležitější úder proti severnímu Německu a směrem do Rakouska.
Navíc se zapomíná i na to, že politické vedení USA (na rozdíl od Britů - co nám to jen dnes připomíná?) tehdy v žádném případě nemělo zájem na vyvolání jakékoli konfrontace se Stalinem a SSSR, mimo jiné i proto, že Sověty a jejich armádu nadále velmi nutně potřebovali. Především kvůli jejich pomoci v závěrečném boji proti Japonsku.
Tato pomoc také později přišla, když Stalin splnil svůj slib a v srpnu roku 1945 zahájil pozemní operaci proti japonským silám v Mandžusku a Koreji, což zásadním způsobem přispělo k japonské kapitulaci a k úplnému ukončení druhé světové války.
I z těchto strategických důvodů americký prezident Truman i vrchní armádní velitel Eisenhower na jaře roku 1945 opakovaně autoritativně prohlásili (a vydali příslušné rozkazy), že americká vojska nebudou Prahu dobývat.
Sověti na konci března 1945 zahájili Bratislavsko-brněnskou operaci a 26. dubna bylo osvobozeno Brno. 2. května pak byl Rudou armádou dobyt Berlín. Tzv. Pražská ofenzíva – tedy závěrečný útok s cílem osvobodit Prahu - pod velením maršála Koněva a maršála Malinovského, do které nastoupila sovětská vojska včetně 2. polské armády a 1. a 4. rumunské armády, měla být dle původního plánu zahájena 7. května 1945.
Němci měli na našem území na počátku května 1945 tedy téměř milion mužů ze skupiny armád Střed a armádní skupiny Jih-Ostmark ustupující z Rakouska ve zbrani a polní maršál Schörner měl v plánu klást odpor Rudé armádě minimálně do 20. května 1945.
Státní tajemník Protektorátu, sudetský Němec K. H. Frank, vedl v té době s protektorátní vládou (za podpory protektorátního prezidenta Háchy) rozhovory o nenásilném předání moci a vytvoření Českomoravské republiky, kde by převzala vládní moc právě poslední protektorátní exekutiva vedená premiérem Richardem Bienertem. Je ovšem si třeba uvědomit, že v té době (konkrétně od 4. dubna 1945) již existovala oficiální (tzv. „košická“) československá vláda, která měla důvěru prezidenta Beneše a všech relevantních prvorepublikových politických stran a uznávali ji i všechny spojenecké státy i domácí odboj.
Domácí odboj se na ozbrojené povstání proti německým okupantům připravoval poměrně dlouhou dobu. A to paralelně, na několika úrovních a v rámci několika organizací, které o sobě dlouhou dobu ani nevěděli. Povstání připravovala jednak vojenská komise České národní rady (kterou vedl kpt. Jaromír Nechanský - v roce 1950 odsouzen a popraven za vyzvědačství pro USA) a rovněž tzv. Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš okolo generála Karla Kutlvašra a Vojenské velitelství Alex (brigádní generál František Slunečko). K prvnímu kontaktu těchto skupin došlo až 3. května 1945.
Ještě předtím, 29. a 30. dubna, vznikla ze spolupráce všech složek politického odboje Česká národní rada. Jejím předsedou se stal profesor Albert Pražák, místopředsedou komunista Josef Smrkovský. Česká národní rada jakožto nejvyšší (samozřejmě ilegální) zastřešující orgán domácího odboje měla ve svém čele předsedu a generálního tajemníka a pětičlenné předsednictvo ustavené na základě stranického klíče. Dalším orgánem bylo plénum tvořené zástupci významných odbojových skupin.
Složení těchto orgánů bylo před vypuknutím Pražského povstání následující:
• Předseda: prof. Albert Pražák (bezpartijní filolog, spíše reprezentativní hlava organizace)
• Generální tajemník: Josef Kubát (Ústřední rada odborů)
• Předsednictvo: Josef Smrkovský (KSČ, faktický šéf), Josef Kotrlý (ČSSD), Jaromír Kafka (Hnutí zemědělců), Otakar Machotka (Národní socialisté), Vilém Schaffer (Lidovci)
• Plénum: 25 zástupců odbojových skupin
Velkým problémem bylo vyzbrojení povstalců. Jediné dvě „vnější“ dodávky zbraní jim zaslali Sověti, ale až v podstatě na samotném prahu vypuknutí povstání, resp. v jeho průběhu. Vyzbrojit se tak podařilo jen cca 1 500 mužů, což bylo poměrně nedostatečné.
Zhruba v polovině dubna 1945 se dohodl redaktror a moderátor Českého rozhlasu Zdeněk Mančal s Františkem Bürgerem-Bartošem z Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš na tom, že by pokyn k zahájení povstání mohl být vyhlášen rozhlasem. Přibližně ve stejnou dobu jednal ředitel rozhlasu Zdeněk Morávek s odbojovými skupinami o variantě úplného převzetí rozhlasového vysílání domácím odbojem a povstalci.
Co se týče lidských kapacit, v Praze bylo tehdy „ve zbrani“ k dispozici cca 200 četníků, 4 000 policistů, 150 vládních vojáků a 900 příslušníků finanční stráže. Vyzbrojeni byli pistolemi a puškami. Částečně se dalo kalkulovat i s některými hasiči a železničáři a s částí partyzánů pohybujících se po území Protektorátu. Celkově šlo o maximálně 10 000 osob, které mohly být „mobilizovány“. Naproti tomu Němci měli jen v Praze posádku o velikosti 30 000 mužů a ve vojenských prostorech poblíž Prahy dalších 60 000 vojáků vyzbrojených těžkými zbraněmi, včetně příslušníků zbraní SS. A na zbytku území se nacházela již zmíněná bezmála milionová Schörnerova armáda.
I proto se politické - a zejména vojenské - vedení povstání nejprve snažilo jeho začátek co nejvíce oddálit a počkat alespoň na to, až se přiblíží spojenecké armády, zejména ta sovětská.
Finálním impulsem pro začátek širších nepokojů v Praze se stalo 4. května oznámení protektorátní vlády o zrušení nařízení o dvojjazyčném úřadování, dvojjazyčných nápisech na obchodech a veřejných budovách a o zákazu vyvěšování československých vlajek. Již téhož dne se na mnoha místech v Praze začaly odstraňovat nenáviděné německé vlajky, nápisy a cedule a vyvěšovaly se hromadně vlajky české. Sověti v té době sváděli tuhé boje daleko od Prahy. Malinovského armáda na Novojičínsku a ta Koněvova postupovala z německé strany ke Krušným horám.
Pražské povstání samotné vypuklo 5. května v šest hodin ráno po legendárním prohlášení rozhlasového redaktora Zdeňka Mančala: “Je právě sechs hodin”. Mančal s kolegou Stanislavem Kozákem poté pokračovali ve vysílání smíšeným česko-německým jazykem a německé hlasatelce už nebylo v osm hodin ráno dovoleno přečíst zprávy. Poté už se vysílalo pouze v češtině.
Příslušníci odboje a čeští úředníci pražského Magistrátu následně vytvořili Národní výbor Velké Prahy. Pouliční rozhlas hlásil konec německého panství v českých zemích a podporu „košické“ vládě. Vládní vojsko se přidalo k povstalcům. Češi začali zatýkat Němce a kolaboranty, naopak němečtí vojáci na mnoha místech stříleli do lidí vyvěšujících československé vlajky.
Pokud se chce dozvědět o Pražském povstání více, otevřete si Bránu poznání.
