Teoreticky, podle tradičního chápání tohoto titulu, se Karel stal panovníkem všeho křesťanského světa. V praxi byl sice dosah císařské moci omezenější, nicméně i tak značný, neboť znamenal vládu nad všemi německými zeměmi, severoitalskou Lombardií a frankofonním královstvím Arelat.
Svou císařskou hodnost, i ideu Říše, Karel důsledně interpretoval ve výše uvedeném univerzalistickém duchu. Císařství mu vždy bylo Sacrum Imperium Romanum, (Svatou říší římskou) k němuž sice patří vláda v německém prostoru, není s ním však v žádném případě totožná.
Toto pojetí projevoval například důsledným odlišováním titulatury, kterou používal před císařskou korunovací (roku 1355) a po ní. V listinách před tímto datem, jakož i v listinách pozdějších, jsou-li psány německy a souvisí-li s vnitroněmeckými záležitostmi, nepoužívá pro sebe nikdy označení Karolus Quartus. Tak se označuje důsledně až po své císařské korunovaci, a to výhradně v listinách psaných latinsky.
Vše pro Čechy
Karlův důraz na universalistický ráz císařství samozřejmě souvisel s potřebou uhájit politický prostor pro realizaci české státní ideje. Ta byla zformulována už za posledních Přemyslovců a souvisela s dědičným královským titulem. Království české a k němu přivtělené země, zejména Markrabství moravské, byly jako celek součástí Svaté říše římské (český král byl jedním z volitelů císaře), ale při plném zachování vnitřní i vnější suverenity (povinnosti vůči Říši byly jen symbolického charakteru).
Karel IV. toto zvláštní, až protekční postavení českého státu, pro který zavedl označení Koruna česká, explicitně kodifikuje ve své Zlaté bule z roku 1356. Uvědomoval si totiž, že spojení královské a císařské hodnosti v jedné osobě by mohlo českou suverenitu zpochybnit. Výslovně proto zmiňuje, že v českých zemích vládne z titulu českého krále, nikoli císaře.
Císařské zákony se na české území nevztahovaly a veškeré povinnosti českého státu k Říši spočívaly v účasti na sněmech a v dodání ozbrojeného doprovodu pro císařskou korunovaci. Výjimečnost českého státu zdůraznil Karel například i nařízením, že německá knížata mají své děti nejpozději do 13 let věku naučit česky.
Proč tato pozornost? Moc každého císaře byla totiž závislá na tom, jakou vlastní ekonomickou a vojenskou sílu si na říšský trůn přinesl. Pokud byla tato síla chabá, stával se císař loutkou v rukou vládců jednotlivých německých knížectví, dnes bychom řekli spolkových zemí. Karel slabým císařem nebyl. Základnou jeho moci v Říši (a tím ve světě vůbec) byla nezávislá síla českého krále. Jeho vztah k vlasti tedy měl svůj velmi pragmatický důvod. Z Karlových činů ovšem víme, že to nebyl důvod jediný.
Pokud si myslíte, že o Otci vlasti víte skoro všechno, pak vás následující texty přesvědčí o opaku. A stojí to za to.
