Vznik Košické československé vlády je bez přehánění klíčový milník našich dějin, protože naše osvobození – a vítězství Sovětů nad Němci – znamenalo zároveň naši národní záchranu před genocidou a germanizací, již nám náš nebezpečný západní soused uchystal.
Z logiky věci a logiky dějin si tak letos připomínáme i celou řadu dílčích osmdesátých výročí spojených s dějinnými událostmi onoho historického roku 1945. Jedním z nich je i výročí vzniku tzv. Košické československé vlády, první vlády Národní fronty Čechů a Slováků.
Co byla Národní fronta?
První poválečná vláda Národní fronty Čechů a Slováků byla ustavena (jak ostatně vyplývá z jejího označení) v Košicích – v prvním velkém osvobozeném československém městě. Stalo se tak 4. dubna 1945. O den později (5. dubna) následovalo schválení jejího programu (dnes bychom řekli „programového prohlášení“) známého pod názvem Košický vládní program.
To vše se odehrávalo v situaci, kdy naše vojenské jednotky po urputných bojích na Dukle překročily československou hranici a po boku Sovětů (a Rumunů) osvobozovali oblasti východního Slovenska.
Západní spojenci postupovali přes Německo z opačného směru. Blížil se definitivní konec strašné druhé světově války. Vznik Košické vlády byl výsledkem jednání mezi londýnskou československou exilovou vládou a politickými stranami, které ji tvořily a moskevským vedením Komunistické strany Československa.
Jednání (bez účasti prezidenta Edvarda Beneše) probíhala ve druhé polovině března roku 1945 v Moskvě. Došlo na nich k uzavření dohody o vytvoření budoucí československé vlády Národní fronty (uzavřeného sdružení poválečně povolených politických stran a později i společenských organizací), v níž měly být zastoupeny Komunistická strana Československa, Československá sociální demokracie, Československá národně socialistická strana, Československá lidová strana a zástupci tzv. Slovenské národní rady - slovenští komunisté (relativně autonomní Komunistická strana Slovenska) a slovenská Demokratická strana.
Šlo o nový typ tzv. všenárodní vlády - o model, kdy vládu tvoří všechny povolené politické strany (později a přesněji všechny parlamentní politické strany) a kdy neexistuje standardní mimovládní (ani mimoparlamentní) politická opozice.
Prezident republiky Edvard Beneš svým dekretem z 2. dubna 1945 (Ústavní dekret prezidenta o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné) vyhlásil rozhodnutí o změně struktury československé vlády.
Prezident a vláda
Následovalo vydání Jmenovacího dekretu prezidenta republiky (4. dubna 1945), kterým byla Košická vláda formálně i personálně ustavena. Tato vláda nahradila tzv. Prozatímní státní zřízení, což byl oficiální název československé exilové poltické reprezentace v Londýně tvořené exilovou vládou a Státní radou (ekvivalent Parlamentu) a Dočasnou správu osvobozeného území (Úřad pro správu osvobozeného území v čele s vládním delegátem Františkem Němcem).
Dnes 10. května se pak členové Košické vlády přesunuli do Prahy a 16. května se do hlavního města po bezmála sedmi letech v exilu vrátil i prezident republiky Edvard Beneš.
Košická vláda měla celkem 26 členů: 8 komunistů (4 Češi - místopředseda vlády Klement Gottwald, ministr vnitra Václav Nosek, ministr informací Václav Kopecký, ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý a 4 Slováci – místopředseda vlády Viliam Široký, ministr zemědělství Július Ďuriš, ministr ochrany práce a sociální péče Jozef Šoltész a státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí Vladimír Clementis), 4 slovenské Demokraty (místopředseda vlády Ján Ursíny, ministr financí Vavro Šrobár, ministr vnitřního obchodu Ivan Pietor a státní tajemník v ministerstvu zahraničního obchodu Ján Lichner), 3 národní socialisty (místopředseda vlády Josef David, ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka a ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský), 3 lidovce (místopředseda vlády Jan Šrámek, ministr pošt František Hála a ministr zdravotnictví Adolf Procházka, 3 sociální demokraty (předseda vlády Zdeněk Fierlinger, ministr průmyslu Bohumil Laušman a ministr výživy Václav Majer) a 4 nestraníky (ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, ministr národní obrany Ludvík Svoboda, ministr dopravy Antonín Hasal a státní tajemník na ministerstvu národní obrany Mikuláš Ferjenčík).
Košický vládní program byl tedy plánem činnosti nové československé vlády. Hlavním úkolem bylo dokončit plné osvobození československého státu, obnovit jeho základní suverénní instituce a začít s hospodářskou obnovou země na zcela nových základech a v nové podobě.
Program znamenal pro obnovené poválečné Československo zásadní změnu podoby politického, společenského a ekonomického systému státu oproti období tzv. První československé republiky a v 16 bodech vytyčil hlavní zásady budování poválečné republiky.
Zásadní změna
Hlavním principem nového státu se dle Košického vládního programu měla stát národní jednota Čechů a Slováků. To se projevovalo prakticky ve všech jeho kapitolách a na všech úrovních. Program nastínil i zásady „vyrovnání se s protektorátní minulostí“, podle kterých měli být tvrdě potrestáni neloajální příslušníci německé a maďarské menšiny i čeští a slovenští zrádci a kolaboranti.
Podle Košického vládního programu měly být napříště povoleny jen ty politické strany, které se staly součástí úzce definovaného národního odboje. Článek 9 tohoto programu pak výslovně zakazoval obnovu a politické působení nejsilnější prvorepublikové strany, Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (tzv. agrárníků), Národního sjednocení (nástupnický subjekt Kramářovy a Rašínovy Národní demokracie) a Živnostenské strany (Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská).
Šlo o z hlediska dalšího vývoje Československa naprosto zásadní politické rozhodnutí, k jehož souvislostem, kontextu a konsekvencím se ještě vrátíme.
Co obsahoval Košický vládní program dále a konkrétněji? Totální přeměnu podoby veřejná správy – na osvobozeném území měly veškerou výkonnou moc přebírat nové Národní výbory tvořené (povolenými) vládními stranami a také reorientaci zahraniční politiky založenou na spojenectvím s naším osvoboditelem, Sovětským svazem.
Ale naše budoucí zahraniční politika měla mít širší rozměr. Předpokládala nadstandardní speciální vztahy s osvobozeným demokratickým Polskem, dokonce ve smyslu rozšíření československo-sovětské smlouvy v trojstranný pakt zaměřený proti německé výbojnosti, silné podřízení slovanské linii ve smyslu spojenectví s Jugoslávií a Bulharskem a významný důraz na středoevropskou spolupráci po nastolení nových poválečných režimů v Maďarsku a Rakousku.
Ale nechybí zde ani zmínka o přátelských vztazích k Velké Británii, USA a Francii.
Zásady pozemkové reformy a (pozdějšího) znárodnění
Došlo k zavedení tzv. národní správy ve velkých podnicích a bezodkladné zabavení majetku Němců a Maďarů (s výjimkou německých a maďarských odpůrců okupace a nacismu), kolaborantů a zrádců a jeho převedení pod národní správu.
Jen v průmyslu podléhalo koncem srpna 1945 národní správě 9 045 podniků s téměř 1 milionem zaměstnanců. Na základě Košického vládního programu byla v červenci roku 1945 zahájena kolosální pozemková reforma, při které byla konfiskována půda v rozsahu téměř čtvrtiny území republiky.
Zhruba třetina této půdy byla rozdělena soukromě hospodařícím malým a středním zemědělcům. Mimochodem – toto byl jeden z hlavních důvodů enormního růstu popularity a později (1946) i volební podpory Komunistické strany Československa, která absorbovala desítky tisíc hlasů kmenových voličů někdejší agrární strany.
V intencích Košického vládního programu záhy následovaly i další razantní systémové kroky. Znárodnění bylo vyhlášeno již 28. října 1945 na základě čtyři dekretů prezidenta republiky o zestátnění klíčových oborů průmyslu, potravinářského průmyslu, bank a pojišťoven. Týkalo se všech bank a pojišťoven, dolů a všech průmyslových podniků s více než 500 zaměstnanci. Celkově šlo o podniky podílející se zhruba ze tří čtvrtin na průmyslové produkci země.
V listopadu téhož roku pak byla provedena „první“ měnová reforma, při které byly peníze do limitu 500 korun na osobu vyměněny v poměru 1:1 a všechny zbylé finanční prostředky byly převedeny na tzv. vázané vklady, které bylo možné uvolnit pouze na určité přesně vymezené účely.
Ekonomický a sociální rozměr Programu
Tzv. znárodnění, resp. jeho klíčová část, tedy nebylo produktem poúnorového komunistického režimu, ale naprostým konsensem všech politických stran období tzv. Třetí československé republiky (1945-1948). I „nejvíce nesocialisticky orientovaná“ strana Národní fronty, slovenská Demokratická strana, která se ve svém programu stavěla za soukromé vlastnictví, deklarovala potřebu zestátnit podniky určitých kategorií, „jestliže tím lépe poslouží sociálním potřebám a veřejným zájmům“.
K tomu je nutno doplnit, že za část znárodněného majetku byla jeho dosavadním vlastníkům poskytnuta náhrada. Nárok na tuto náhradu měli ti bývalí vlastníci, kteří nepatřili do kategorie nepřátel a zrádců a v případě zahraničního kapitálu byla náhrada přiznána (a uhrazena) občanům z vítězných a neutrálních zemí – většinou z výnosů československého exportu.
Ve své ekonomické části zdůrazňoval Košický vládní program potřebu obnovit národní hospodářství zpustošené během války a německého protektorátu – a také nutnost položit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“. Stojí tam doslova:
„V rámci stupňovaného válečného úsilí a po míře obnovení a rozšíření okupanty a zrádci rozvráceného národního hospodářství je vláda odhodlána položit základy velkorysé sociální politiky a sociální péče o všechny vrstvy pracujícího lidu měst i venkova.
Vláda se bude ze všech sil snažit, aby všichni práceschopní muži i ženy měli možnost práce a výdělku podle svého výkonu. Pracovní doba, mzdy a jiné pracovní podmínky budou zabezpečeny kolektivními smlouvami a chráněny zákonem. Pro ženy i mládež bude uplatněna zásada stejné mzdy za stejnou práci.
Vláda se bude starat, aby všichni pracující byli zabezpečeni pro případ nezaměstnanosti, nemoci, úrazu, invalidity i staroby a aby tato péče byla postupně rozšířena i na osoby samostatně činné, pokud nemají jiných existenčních možností. V popředí sociální péče bude stát vydatná péče o matku a dítě. Výdaje na sociální pojištění všeho druhu budou napříště hrazeny v rámci celkového státního rozpočtu.
Jako místa léčení, odpočinku a dovolené stanou se pracujícímu lidu měst i venkova dostupny lázně, sanatoria a ozdravovny všeho druhu. Do služeb zdraví a odpočinku našeho lidu budou také postaveny zámky, letoviska a paláce, kde se dříve roztahovala cizácká šlechta a jiné cizopasné panstvo. Na širokou základnu bude postavena péče o naši dorůstající generace.
Naše mládež obého pohlaví musí býti fyzicky, mravně i duchovně vyzbrojena, aby se stala důstojnou nositelkou budoucnosti našich národů. Dětem dělníků, rolníků a ostatních pracujících vrstev bude materiálně zajištěno právo na nejvyšší vzdělání podle jejich schopnosti a otevřena cesta do radostného života. Rodinám s mnoha dětmi bude poskytována zvláštní podpora.“.
I toto samozřejmě přispělo k růstu přirozené volební a společenské podpory komunistů, protože příjmová a sociální situace a životní podmínky desítek tisíc dělníků a dalších námezdně pracujících v období První republiky byly značně tristní.
Jak se Slováky, ostatními národnostmi, respektive zrádci a kolaboranty?
Košický vládní program obsahoval rovněž plán absolutní proměny organizace a charakteru československé armády (článek III zahrnoval zásadu, že organizace, výzbroj a výcvik nové československé branné moci budou totožné jako organizace, výzbroj a výcvik Rudé armády) i konec striktní apolitičností armády. Ve všech vojenských jednotkách a dalších složkách armády zřídil instituci osvětových důstojníků, kteří se stali zástupci příslušných velitelů.
Eminentní důraz na rovnoprávnost českého a slovenského národa v programu košické vlády vedl k asymetrii v organizaci veřejné správy, kdy vedle centrálních orgánů unitárního československého státu existovaly pouze specifické slovenské (a nikoli už české) zákonodárné a exekutivní orgány, Slovenská národní rada a Sbor pověřenců.
V programu Košické vlády samozřejmě nechyběly ani pasáže o následujícím postupu vůči německé a maďarské menšině. Odsun zde není explicitně zmíněn (jeho podoba byla v té době ještě předmětem jednání na mezinárodní úrovni), hovoří se ale o nutnosti „hlubokého a trvalého zásahu“.
Je zde řešena otázka budoucího státního občanství československých Němců a Maďarů, přičemž se jasně počítá s tím, že československé státní občanství bude obnoveno pouze německým a maďarským antinacistům a odbojářům. Ostatním má být plošně zrušeno a případně obnoveno pouze po přísném individuálním posouzení. Je jednoznačně definováno i to, že českoslovenští Němci a Maďaři, kteří budou odsouzeni za zločiny proti republice a českému a slovenskému národu, budou československého občanství zbaveni a vypovězeni navždy z republiky – pokud nebudou rovnou popraveni.
Důležité místo v košickém vládním programu zaujímá i kapitola o systémovém zajištění potrestání domácích kolaborantů a zrádců. Zde jsou za velezrádce určené k postavení před Národní soud přímo a jmenovitě označeni prezidenti Hácha a Tiso a dále obecně i všichni členové všech českých protektorátních vlád a všech slovenských vlád v období od 14. března 1939.
Přechodné období
Působení Košické vlády bylo od samého počátku všemi relevantními aktéry vnímáno jako časově omezené a ohraničené vznikem Prozatímního národního shromáždění, které se sešlo 28. října 1945 a potvrdilo prezidenta republiky Edvarda Beneše v jeho funkci. To ostatně potvrzuje článek 1 Košického vládního programu:
„Po více než šesti letech cizácké poroby přišel čas, kdy nad naší těžce zkoušenou vlastí vzchází slunce svobody. Na své slavné vítězné cestě na západ osvobodila Rudá armáda první části Československé republiky. Tak bylo umožněno díky našemu velkému spojenci, Sovětskému svazu, že na osvobozené území se vrátil prezident republiky a byla zde, opět na domácí půdě, vytvořena nová československá vláda.
Nová vláda má býti vládou široké Národní fronty Čechů a Slováků a tvoří ji představitelé všech sociálních složek a politických směrů, které doma i za hranicemi vedly národně osvobozenecký zápas za svržení německé a maďarské tyranie. Nová vláda považuje za svůj úkol, aby po boku Sovětského svazu a ostatních spojenců dovedla tento zápas do konce, do úplného osvobození republiky, přispěla všemi silami českého a slovenského národa k plné porážce hitlerovského Německa a učinila první kroky pro vybudování nového, šťastnějšího života našich národů v osvobozené vlasti.
Vláda při nynějším svém složení považuje své poslání za časově ohraničené. Po osvobození ostatních částí republiky a zejména pak českých zemí bude ve smyslu ústavního dekretu prezidenta republiky na podkladě národních výborů zvoleno a svoláno Prozatímní národní shromáždění.
Prozatímní národní shromáždění potvrdí prezidenta republiky v jeho funkci až do řádné volby a prezident jmenuje novou vládu s ohledem na přiměřené zastoupení všech složek našeho národního odboje doma i za hranicemi.
Tato vláda a Prozatímní národní shromáždění připraví a provedou pak v nejkratší možné lhůtě všeobecné, tajné a přímé volby do Ústavodárného shromáždění, které vypracuje novou ústavu republiky a položí její budoucnost na pevný ústavní základ.“
Vyjednávání
Krátce na to, 6. listopadu 1945, Beneš jmenoval druhou vládu Národní fronty Čechů a Slováků, jejímž předsedou se stal opět Zdeněk Fierlinger. Formálně byl Košický vládní program schválen na první schůzi košické vlády 5. dubna 1945. Ve skutečnosti byl ovšem zástupci budoucích vládních stran podepsán již 29. března během jednání v Moskvě, které probíhalo ve dnech 22. - 29. března 1945.
Při jednáních o budoucím (Košickém) vládním programu měli komunisté jednoznačně navrch. Byli skvěle připraveni personálně i programově. Rozhovorům dominovali i vzhledem k tomu, že mezi ostatními politickými stranami panovala nejednota a nejrůznější politické i osobní animozity.
Návrhy programu budoucí vlády předložili pouze komunisté a sociální demokraté (tzv. Akční program). Sociálně demokratický návrh ovšem odmítl předsedající jednání Zdeněk Fierlinger zařadit na program jednání (sám sice sociální demokrat, ale v té době nepokrytě bližší komunistickým pozicím, pozdější člen KSČ a podle některých zdrojů i agent sovětské zpravodajské služby NKVD). A tak ve hře jako výchozí zůstal de facto pouze komunistický návrh.
Národní socialisté a lidovci nepředložili návrhy žádné a byli spíše pasivními účastníky jednání. Jedním z výsledků moskevských jednání (a součástí programu Košické vlády) bylo již zmíněné vyloučení některých prvorepublikových politických stran z politického života v osvobozeném Československu: agrárníků, národních demokratů a živnostníků a tzv. slovenských hlinkovců.
„Odhodlána vykořenit fašismus politicky a morálně do všech důsledků, vyhlásí vláda zákaz všech fašistických stran a organizací a nedovolí obnovení v jakékoli formě těch politických stran, které se tak těžce provinily na zájmech národa a republiky (agrární strany, její odnože tzv. živnostenské strany, Národního sjednocení, jakož i těch stran, které v r. 1938 splynuly s ludovou stranou)“.
Toto pro pozdější československý politický vývoj klíčové opatření je věcně a argumentačně naprosto neudržitelné a neobhajitelné. Šlo pouze o utilitaristický postup stran budoucí Národní fronty a prezidenta Beneše proti možné politické a volební konkurenci a zčásti i o osobní mstu za některé prvorepublikové spory.
Proč?
Protože zatímco u Hlinkovy slovenské lidové strany, která se skutečně aktivně podílela na rozbití Československa a byla „státostranou“ fašistického a vůči Německu kolaborantského Slovenského štátu (tzv. farské republiky), agrárníky, živnostníky a národní demokraty v žádném případě nelze označit za strany, které se „těžce provinily na zájmech národa a republiky“. Lépe řečeno, neprovinily se na nich o nic více než ostatní vládní prvorepublikové politické strany, včetně těch, které se součástí poválečné vlády a Národní fronty stát směly.
Například národní demokraté (v roce 1938 existující pod názvem Národní sjednocení), byli vedle komunistů klíčovou součástí Výboru na obranu republiky, který se aktivně stavěl proti mnichovské kapitulaci a za ozbrojený protiněmecký odpor. Jejich předáci Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma byli od první minuty okupace aktivní v protiněmeckém odboji (v organizaci Politické ústředí). Výmluvně o tom svědčí i fakt, že mladý Rašín byl odsouzen Němci k trestu smrti (později změněno na 15 let těžkého žaláře). Během věznění onemocněl a zemřel ve 44 letech pár dní před koncem války, 20. března 1945 ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem.
I proto byl poválečný zákaz obnovy Československé národní demokracie, politické síly, která se mimořádně zasloužila o náš samostatný stát, vždy za jeho existenci a svobodu bojovala a nikdy jej nezradila, mimořádnou hanebností. I pokud bychom jako měřítka „národní zrady“ použili jiné parametry, selektivní zákaz obnovy tří prvorepublikových politických stran neobstojí. Protože v omezeném stranickém systému tzv. Druhé republiky (říjen 1938 až 14. březen 1939) fungovaly i subjekty, jejichž činnost a zapojení do nové vlády v roce 1945 povoleny byly.
A právě i podíl na druhorepublikovém nepluralitním částečně autoritativním politickém aranžmá bývá někdy pokládán za „provinění proti národním zájmům“. Takový výklad je ovšem značně zavádějící. Ale i kdybychom ho vzali vážně, tak vládní druhorepublikovou Stranu národní jednoty kromě agrárníků, živnostníků a Národního sjednocení tvořili i lidovci, kteří do Národní fronty vpuštěni byli.
A pokud měla být za důvod k zákazu poválečné obnovy politické strany účast jejích představitelů v protektorátních vládách, pak to opět nesedí. Vždyť v těchto vládách figurovali (už jako členové jediné protektorátní povolené politické strany Národní souručenství) nejen agrárníci (Rudolf Beran, Adolf Hrubý) a národní demokraté (Jan Kapras), ale i někdejší národní socialista Jaroslav Krejčí, který byl dokonce předsedou třetí protektorátní vlády!
Benešova role
Je tedy evidentní, že zákaz obnovy činnosti některých prvorepublikových politických stran byl skutečně jen účelovým konstruktem a poměrně špinavým kompromisem mezi komunisty, sociálními demokraty, národními socialisty – a prezidentem Edwardem Benešem.
Beneš přitom původně během války prosazoval jinou změnu poválečného stranického systému – konkrétně jeho redukci na tři politické strany: Jednu levicovou sdružující komunisty, sociální demokraty a národní socialisty, jednu středovou (lidovce) a jednu pravicovou, což měla být (obnovená) agrární strana.
Prezident Beneš tedy nebyl tím, kdo trval na nepřipuštění agrárníků do poválečné politické arény. Netrpěl totiž vůči nim osobní animozitou – ale naopak, vděčil jim za své zvolení prezidentem v roce 1935. Kdyby totiž agrárníci setrvali na svém původním stanovisku, podpořit Benešova protikandidáta profesora Němce, Beneš by se prezidentem nikdy nestal.
Jedinou relevantní stranou, která tehdy v Národním shromáždění profesora Němce volila, bylo Národní sjednocení). A to byl i hlavní důvod, proč Beneš podpořil v roce 1945 zákaz jeho obnovy. Měl v tom podporu komunistů i dalších levicových stran (sociálních demokratů a národních socialistů), které v zákazu národních demokratů (a živnostníků) viděli prostor pro své budoucí voličské posílení.
V případě národních socialistů se to ve volbách v roce 1946 i potvrdilo, protože možná až polovinu z jejich nečekaných 18 % mohly tvořit hlasy někdejších voličů národních demokratů. Zejména v Praze, která byla za První republiky volební baštou národních demokratů (z dnešního pohledu, kdy v hlavním městě dominují ultralevicoví progresivisté a Piráti, přímo neuvěřitelné).
K budoucí existenci agrární strany se komunisté během válečných jednání dlouho jasně nevyjadřovali. Co ale jasně odmítali, byla Benešova představa o jejich sloučení se sociálními demokraty a národními socialisty v jednotnou levicovou socialistickou stranu. A co ale naopak zcela pragmaticky neodmítli, bylo vytvoření tohoto ad hoc bloku pro potřeby moskevských jednání o podobě budoucí (Košické) vlády a jejího programu, protože v něm byli jednoznačně dominantním hráčem. Ostatní, ať už uvnitř nebo vně (lidovci a představitelé Slovenské národní rady) tohoto bloku byli jen jejich subalterními sparingpartnery.
Politikaření
Pokus o obnovu agrární strany proběhl v Londýně a v jeho čele stál ministr financí londýnské exilové vlády (a předválečný vysoký agrární politik) Ladislav Feierabend. V červnu roku 1944 byla v Londýně dokonce již oficiálně ustanovena agrární politická organizace a chystala se zapojit do budoucích jednání o podobě poválečného uspořádání Československa. Proti tomu se kromě komunistů a dalších levicových stran ovšem stavěli i lidovci, kteří v neexistenci agrární strany viděli naději na to získat většinu jejich voličů, zejména na Moravě či ve venkovských oblastech, což považovali za prakticky hotovou věc.
Jenže bývalí voliči agrárníků v roce 1946 hlasovali ve své většině překvapivě pro komunisty, což rozhodujícím způsobem přispělo k jejich vítězství v těchto volbách a k tomu, že se následně předsedou vlády stal jejich kandidát, Klement Gottwald. Podle finálních představ prezidenta Beneše měla být první poválečná československá vláda tvořena komunisty, národními socialisty, sociálními demokraty, lidovci, zemědělci, čtyřmi zástupci Slovenska a nestraníkem Janem Masarykem.
Těsně před závěrečnými moskevskými jednáními se však zástupci tří stran levicového socialistického jednomyslně shodli, že obnovení agrární strany je nežádoucí a že do budoucna nepočítají s jejími představiteli jako s partnery v Národní frontě. Tím byl budoucí politický osud agrárníků zpečetěn. Benešovi navzdory.
Pokud by v parlamentních volbách v roce 1946 mohli kandidovat agrárníci, národní demokraté a živnostníci, je téměř jistě, že komunisté by tyto volby nevyhráli. A je úplně jisté, že by v následné vládě neměli komunisté většinu – ani se sociálními demokraty a s nestraníky typu Jana Masaryka a generála Ludvíka Svobody. Což je z hlediska dalšího vývoje Československa (minimálně) do roku 1989 naprosto zásadní.
Poučné i pro nepoučitelné
O tomto všem se rozhodovalo během jednání o Košické vládě a o jejím programu na jaře roku 1945. V této souvislosti je také důležité zmínit, že zatímco na straně komunistů tehdy vyjednávala skutečná „extraliga“ z hlediska tvrdosti, taktiky, strategie a politického managementu, na straně nekomunistických partají šlo přinejlepším o „krajský přebor“ - protože jejich bývalé či potencionální elity byly zavražděny Němci nebo hrdinsky zemřely v odboji.
A agrárníci a národní demokraté, kteří mohli být relevantní protiváhou komunistů, nebyli k těmto jednáním jejich zbabělou politickou konkurencí z tábora tzv. demokratů vůbec připuštěni.
Byly tedy výsledky moskevských jednání z jara roku 1945 o budoucí podobě československé vlády a jejího programu a výsledkem kompromisu mezi představiteli zúčastněných subjektů, anebo spíše diktátem komunistů? Mohly nekomunistické strany prosadit své vlastní představy o poválečném uspořádání našeho státu?
Tehdy ještě do velké míry ano – kdyby to uměly, kdyby měly schopné lídry a kdyby to skutečně chtěli. Jenže představy tzv. demokratů a komunistů o poválečném vývoji se v mnoha aspektech ani tak moc nelišily – a kromě toho zde nade vším byla (společná) motivace zbavit se někdejší prvorepublikové národně konzervativní konkurence (agrárníků, národních demokratů a živnostníků).
Podobné cíle a motivace měl i prezident Beneš, který zároveň upřímně toužil odčinit mnichovské trauma a byl přesvědčen o nutnosti zásadních sociálně ekonomických změn v osvobozené republice. A naprosto oprávněně nedůvěřoval tzv. západním mocnostem.
Současně je nutno přiznat, že komunisté – kromě vyjednavačského umění a podpory vítěze války a budoucího hegemona středovýchodní Evropy, Sovětského svazu – se mohli opřít i o významnou domácí podporu. Pramenila z jejich nepopiratelného hrdinství během války, v protiněmeckém odboji i v touze milionů pracujících po změně „ekonomického režimu“. Po sociální emancipaci oproti poměrům v tzv. První republice, která rozhodně nebyla sociálním státem. To všechno byly důležité milníky na cestě ke Košické vládě a Košickému vládnímu programu.
Politické strany na základě Košického vládního programu zakázané (nepovolené, neobnovené) získaly v posledních předválečných parlamentních volbách v Československu v roce 1935 dohromady téměř třetinu (32,2 %) odevzdaných hlasů. Pokud odečteme jasně kolaborantskou Hlinkovu slovenskou lidovou stranu, hovoříme o více než čtvrtině hlasů (25,3 %).
Jejich vyřazení z politické soutěže tak bylo krokem, který měl na politický vývoj období tzv. Třetí republiky (1945-1948) zcela zásadní vliv. O následném vývoji pak ani nemluvě. Stojíme před otázkami, které asi změnily naše dějiny:
Zvítězili by v případě přímé konkurence agrární (a národně demokratické a živnostenské) strany komunisté ve volbách v roce 1946? Došlo by v odlišném stranicko-politickém aranžmá k Únoru 1948?
Jak – a s jakým výsledkem – by proběhl pozdější pokus Komunistické strany Československa o totální usurpaci politické moci? A proběhl by v únoru roku 1948? Proběhl by vůbec? Měli jsme naději jít finskou či rakouskou cestou? To už jsou dnes bohužel jen otázky pro milovníky tzv. alternativní historie.
Otázky, které ovšem demonstrují, jak některá (zdánlivě) parciální politická rozhodnutí mohou docela zásadním způsobem ovlivnit dějiny země na velmi dlouhou dobu.
A jak se zdá, poučení si z nich nevzala ani naše současnost spějící opět k další totalitě. Nebo prostě je tato historie zapomenuta? I tento text se pokouší způsobit, aby se tak nestalo.
I pro nepoučitelné.
