Plukovník Moravec při průjezdu Chotkovou ulicí využil krátké přestávky vynucené doplněním paliva a výstřelem do hlavy ukončil svou pozemskou pouť. Do říše stínu tím odešel nejvíce nenáviděný zrádce národa, ztělesněný symbol utrpení minulých let. Už nebylo pochyb, že český národ se probouzí do jara svobody.
Byla to pozoruhodná tečka za životem vojáka, publicisty, plamenného řečníka, který měl za sebou kariéru legionáře, skvělého vojenského analytika a profesora Vysoké školy válečné, jemuž svého času pozorně naslouchal i prezident Masaryk. Moravec nesl dokonce vlajku při prezidentově pohřbu, ale již za pouhý rok dospěl k zásadnímu světonázorovému obratu.
Pak to šlo ráz naráz. Nepokoje v Sudetech, květnová mobilizace, Hitlerovy výhrůžky, červencová mise britského zprostředkovatele Runcimana, následovaná v září zradou západních spojenců. Plukovník Moravec v záchvatu vlasteneckého nadšení opustil svou jednotku a vyrazil na Pražský hrad. Tam však už neseděl Masaryk, o němž soudil, že byl mužem činu, ale jeho nástupce Beneš – z Moravcova pohledu zbabělec a chladný počtář, jemuž sekundovala atrapa novodobého Žižky – nerozhodný a k jakémukoli nicotnému kompromisu vždy svolný generál Syrový. Moravec pochopil, že vše je ztraceno.
Pak přišel podzim osmatřicátého roku, několikaměsíční existence Druhé republiky a účtování s tou první, účtování s Masarykem. Nevyhnulo se ani Moravcovi. Jeho budoucnost se stávala krajně nejistou. Pozoroval, jak někdejší Masarykovci otáčejí a „když nemohou zpívat s anděly, tak budou výti s vlky“.
Usedl ke stolu a rozhodl se „propsat k pravdě“. Chtěl pochopit minulost a pak za ní udělat tlustou čáru. Zrodila se kniha „V úloze mouřenína“. Dospěl k závěru, že Mnichov a naivní důvěra v západní spojence hluboce demoralizovaly českou společnost.
Nebral si žádné servítky, když napsal: „Dělali jsme upřímného zbrojnoše západnímu teleti. Bankovní domy Anglie, Francie a Ameriky s povděkem kvitovaly naši prosťáčkovskou horlivost. Nás těšilo, když nás tu a tam nějaký ten demokratický Budha poplácal po zádech.“
Zatímco česká inteligence na Moravce nadále nevražila a okopávala mu kotníky, kde mohla, německé kruhy přečetly jeho knihu se sympatiemi. Pochopily, že takový muž pro ně může mít obrovskou cenu a nabídly mu pomocnou ruku.
Proč se nacistům jevil Moravec jako nenahraditelný, že ho Heydrich s Frankem prosadili za ministra navzdory protestům prezidenta Háchy, když došlo po zatčení generála Eliáše k rekonstrukci protektorátní vlády? Proč po neustálých útocích na Moravce poslal Frank do koncentráku v roce 1942 dokonce i vrcholné představitele kolaborující Vlajky v čele s Rysem – Rozsévačem?
Moravec byl z jejich pohledu voják, dokázal jednat rázně a nekladl si žádné podmínky. Byl velmi inteligentní, dokázal skvěle formulovat myšlenky, být vtipný, neotřelý, ale zároveň i mrazivě přímočarý, což se projevilo zejména po atentátu na Heydricha při jeho propagandistickém tažení českými městy, kde mu aplaudovala zaplněná náměstí. Správný propagandista totiž nepřesvědčuje přesvědčené, ale cílí na váhavé a nerozhodnuté.
Moravec byl skvělý stylista, ale dokázal být i strhujícím řečníkem, takže uměl davem přihlížejících obratně manipulovat. Nebál se jadrného výrazu, ale přesto mu byl cizí slovník používaný v lokálech čtvrté cenové skupiny, jak jsme toho svědky dnes, kdy plukovníci organizující propagandu přicházejí znovu do módy. Zkrátka myšlenky propagující nacistickou Novou Evropu a spolupráci českého národa v Třetí říši se měly stát přitažlivé i pro lidi myslící.
I přes nacistický zákaz českých vysokých škol byla totiž průměrná vzdělanost tehdejšího Čecha neporovnatelně vyšší, než je tomu dnes. Zejména úroveň gymnázií zůstávala vysoká a na gymnáziích klasických výjimečná. To nelze vůbec srovnávat s polistopadovými absolventy úpadkového vzdělávacího systému, který prakticky přestal vychovávat kriticky přemýšlející osobnosti. Zkrátka ani na poli propagandy se tehdy nehrálo s tak drobnými mincemi jako dnes.
Plukovník Moravec dokázal obratnou myšlenkovou manipulací leckdy udělat přednost i z toho, co mu bylo škarohlídy vytýkáno. Když mu předhazovali spřízněnost s Masarykem, tak se jím klidně zaštítil. V dubnu 1942 pronesl ve společnosti evropských novinářů v Benátkách, že profesor Masaryk před první světovou válkou nevěřil, že české země jsou schopny samostatného politického života. A dodal: „Tentýž Masaryk konstatoval, že existence českého národa ve středu Evropy byla zachráněna jedině okolností, že byl poněkud zgermanizován, že si totiž osvojil německou kulturu a civilizaci a obrátil se zády k slovanskému Východu.“
To, že se pak stal Masaryk přece jenom bojovníkem za státní nezávislost Moravec nakonec připsal na vrub britským intrikám a naivní důvěře v to, že Masaryk naivně uvěřil, že Anglie a Francie budou nejméně padesát let držet Německo v šachu. Zároveň neopomněl dodat, že za těmito Masarykovými kombinacemi byl již stín doktora Beneše, onoho typu pilného účetního, jenž přesně kalkuloval s nepřesnými hodnotami.
Z krátkého nahlédnutí do Moravcovy tvůrčí dílny je patrné, proč byl v domácím odboji, ale i v londýnském emigračním ústředí považovaný za opravdu nejnebezpečnějšího zrádce, takže se uvažovalo i o jeho zabití. Domácí odboj pak považoval jeho odstranění dokonce za vhodnější než likvidaci Heydricha.
Od konce války je Emanuel Moravec považovaný za nejnebezpečnějšího a největšího nacistického kolaboranta. Dějiny se však zase začínají klikatit a mnohdy, co platilo včera, tak neplatí dnes. Například svérázní znalci dějin z prostředí některých neziskovek už dnes nehovoří o osvobození Československa Rudou armádou, ale o jeho obsazení.
Nabízí se tedy otázka, zda Emanuel Moravec jednou také nesvlékne roucho národního zrádce a nedočká se nějaké rehabilitace…
Kdo se chce dozvědět o této temné osobnosti našich dějin více, stačí otevřít Bránu poznání.
