Josef Šnejdárek přišel na svět 2. dubna v roce 1875 v rodině mlynáře. Matka mu záhy zemřela a otec jej dal na výchovu k prarodičům. Jako kluk si usmyslel, že bude tureckým pašou, proto ve třinácti letech utekl na Balkán. Domů se vrátil až zásluhou svého strýce a v roce 1891 vstoupil do rakousko-uherské armády.
I přesto, že se později stal vynikajícím vojákem, kvůli nízkému původu čelil v císařském vojsku kariérním překážkám. Nakonec z c. a k. armády vystoupil a v roce 1899 narukoval do francouzské Cizinecké legie, s níž se během dvou let zúčastnil několika krvavých řeží. Pouštní kmeny ho znaly pod jménem Šan-Darík ben Debzá. Nehleděl si však jen boje. Roku 1912 si v Oranu vzal za ženu dceru bohatého velkostatkáře Cathérine de Konstantin. Po vypuknutí první světové války odjel do Francie, kde po mnoha bojích dosáhl hodnosti kapitána.
Konec války neznamenal konec bojů
V době, kdy se začala utvářet Národní rada československá a vznikaly československé legie, se stal vojenským poradcem M. R. Štefánika. Po skončení Velké války se již jako nositel mnoha bojových vyznamenání dostal v roce 1919 do Prahy, kde byl jmenován pražským vojenským velitelem.
Republika však v té době neměla zdaleka vyhráno. 15. ledna 1919 začali Poláci s odvody do armády na Těšínsku s cílem obsadit ostravsko-karvinskou uhelnou pánev. Josef Šnejdárek, coby francouzský důstojník (Francie měla s Polskem spojeneckou smlouvu), podnikl rozhodnou vojenskou operaci, kterou mnozí Poláci dodnes nelibě nesou. Svědčí o tom i Šnejdárkova přezdívka Waligura, připomínající požírače dětí z polských zkazek.
Po sedmi dnech tuhých bojů naši severní sousedé obsazené území vyklidili. O Šnejdárkově „popularitě“ v Polsku svědčí i pokus o atentát z 15. května 1920. Dva členové vojenské organizace Polska Organizacja Wojskowa se na rozkaz svého velení pokusili Šnejdárka zavraždit. Bomba, umístěná pod postelí v domě ředitele spořitelny Mezery v Orlové, kde Šnejdárek bydlel, skutečně vybuchla. Odnesl to však jen příbytek, Šnejdárek jako zázrakem nebyl ani zraněn.
Další střet jej čekal na východě. Jaký? Hovoří o něm následující text Jozefa Sliackého:
Jak nás Senegal zachránil před bolševiky
Dne 21. března 1919 vznikla Maďarská republika rad. Její představitelé chtěli vytvořit bolševický stát a spojit jej s Ruskem. Rudé gardy překročily hranici a přes Lučenec a Zvolen táhly na Žilinu. Do cesty se jim postavila 2. pěší divize v čele s plukovníkem Šnejdárkem. „Pro vojsko je poměrně snadné bojovat, má-li dobré zbraně a boty, má-li dostatek nábojů a žaludek plný,“ čteme ve vzpomínkách Josefa Šnejdárka, jejichž třetí doplněné vydání vyšlo v roce 2015.
„Nic z toho náš voják roku 1919 neměl. Navzdory tomu se osvědčil. Tím větší jsou jeho zásluhy. Druhá československá divize, jejíž velení jsem na Slovensku převzal 5. června 1919, byla na ústupu. Sebral jsem narychlo všechno vojenské vybavení, kde se co dalo, a dal jsem ihned rozkaz k útoku.“
Obsazením Banské Štiavnice 10. června se českoslovenští vojáci dostali do týla nepřítele. O tři dny je už vítali ve Zvolenu, odkud pokračovali na Lučenec. Když měla u Levic problémy 7. divize, Šnejdárek během 24 hodin přišel na pomoc a nedovolil Maďarům dostat se na sever.
Rozhodli obávaní senegalští střelci
K boji o Levice se pojí úsměvná příhoda. „Početní stavy byly slabé, musel jsem dát do linie všechno, co jsem měl a záloh tehdy bylo málo. To bylo špatné. Kdyby se to nepřítel dověděl, bylo by to ještě horší,“ vzpomínal J. Šnejdárek. Tehdy se rozhodl pro lest. Asi stovku vojáků změnil na „Senegalce“: začernili si tváře, ruce a nohy, navlékli si stejnokroje z plátna a na hlavu si namotali turbany. Takto vyparádění cestovali vlakem ze Žiliny na Košice, na každé stanici vystoupili, blábolili mezi sebou nesrozumitelnou řečí, ze které jasně znělo jen slůvko “Senegal”.
Maďarští špioni sedli na lep a hlásili do Pešti, že Československu přišly na pomoc stovky obávaných senegalských střelců. Zpráva se rychle donesla na frontu u Levic. „Když jsme obklíčili u Hronu oddíl bolševiků tak, že se museli vzdát, začali skákat do řeky i neplavci. Vytahali jsme je ven, a já jsem jim řekl: Proč to děláte? Můžete být přece rádi, že se dostanete do zajetí pořádné armády. Na to mi řekli: Bojíme se, protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout,“ vzpomíná generál Šnejdárek.
Čestný občan
Po obsazení Zvolena našel Šnejdárek přístřeší u vlivné rodiny Wittmannových, se kterou se později dostal do příbuzenstva, když se jeho dcera Marie provdala v roce 1934 za Vojtěcha Wittmanna. Vnučka Kateřina se vrátila z exilu do Zvolena, aby převzala rodinný podnik. Její děti a další potomci však zůstali žít v Kanadě.
V turistickém průvodci z roku 1925 se ve Zvolenu zmiňuje Šnejdárkova ulice. Dnes ji už nenajdeme navzdory tomu, že armádní generál Šnejdárek se stal v roce 1934 čestným občanem města. “Oslava 15. výročí vypuzení bolševické armády, 1. 7. 1934,” zapsal městský kronikář. „Občané města Zvolena prožili dva dny vzrušení a radosti. Vzpomínali všichni na špatné doby před 15 lety, na těžké boje, které v okolí města sváděly československé oddíly s maďarskými bolševiky. Středem pozornosti a úcty byl zemský velitel, armádní generál Šnejdárek, který v roce 1939 jako plukovník velel středoslovenské divizi podnikající útok na Zvolen, aby dostal důležité město z rukou nepřátelových.“
Nezapomněli
Když jsme se v ulicích Zvolena ptali na Josefa Šnejdárka, oslovení nechápavě krčili rameny. Snad ze tří desítek dotázaných jen jeden věděl, o koho jde. Vnučka Kateřina však s pietou uchovávala věci jako vzpomínku na dědu. Některé se dostaly do muzea ve Zvolenu. Štefan Hvojník v příloze 3. vydání memoárů zmiňuje i další aktivity Josefa Šnejdárka. Podpořil například Středoslovenský aeroklub a po dceři Marii, zkráceně Mimi, dostalo jméno jedno ze tří výcvikových letadel na sliačském letišti Tri duby. V časopise Buď připraven z 15. září 1929 se zase můžeme dočíst o podpoře, kterou Šnejdárek zahrnoval slovenské skauty. Vzpomínkou na tuto významnou osobnost je dnes ve Zvolenu pamětní tabule, kterou u příležitosti 90. výročí bitvy osadili 19. června 2009 na Wittmannově domě v centru města, na Náměstí SNP.
Nevzdal to až do smrti
Ale vraťme se do roku 1926. Již jako občan Československé republiky byl povýšen do hodnosti divizního, později též armádního generála a stal se zemským vojenským velitelem. Měl být i náčelníkem generálního štábu, jenže politické intriky nakonec způsobily, že toto místo připadlo generálu Ludvíku Krejčímu. Ten neměl svého konkurenta zrovna v lásce, vyjadřoval se o něm jako o nepotřebném, neschopném a arogantním důstojníkovi. Šnejdárek se bránil stejně ostře a spor musel vyřešit až prezident Masaryk. Nakonec se hrdina mnoha bitev musel zavázat, že po dovršení šedesátky odejde do penze.
V roce 1938 patřil k té části generality, která se Hitlerovi chtěla postavit na odpor. Proto po kapitulaci odešel opět do exilu. Francouzi ho zařadili do aktivní služby, což ovšem zase nelibě nesli mladší generálové. Když kapitulovala i Francie, odešel do Casablanky, kde 13. června 1945 po nezdařené operaci zemřel. Až v roce 1966 byly ostatky manželů Šnejdárkových převezeny do republiky, pro niž statečný generál tolik vykonal. Místo posledního odpočinku nalezl ve svých rodných Napajedlech.
Boj o generála neumřel s ním
V předvečer 28. října 2012 byl na vrcholu hory Polední nad Bystřicí vztyčen členy Československé obce legionářské generálu Šnejdárkovi pamětní obelisk. Proti jeho postavení ostře protestoval předseda Kongresu Poláků v České republice Josef Szymeczek, který generála Šnejdárka označil za „symbol pokoření polského národa“. Do sporu se zapojil i polský konzulát v Ostravě.
V prosinci téhož roku neznámý vandal obelisk poničil. Josef Szymeczek přes svůj nesouhlas se vztyčením obelisku prohlásil jeho poničení za barbarství a srovnal jej s vandalským ničením polských nápisů v české části Těšínska. 27. ledna 2013 byl obelisk slavnostně obnoven členy Klubu vojenské historie I. prapor Ostrava.
