Před 300 lety patřil piaristický klášter v Příboru k nejváženějším a nejdražším školám. Proč se její student Ondřej Fuciman nestal knězem, ale legendárním loupežníkem?
Ondráš byl prvorozeným synem janovického rychtáře, takže se bezpochyby mohl mít dobře. Jeho rodina patřila k nejbohatším selským rodům na frýdeckém panství. Synek však už od mládí vynikal divokou povahou. Přípravu na kněze a učitele nedokončil, ze studia byl vyloučen. Po několika letech u vojska se v roce 1711 přidává k místním zbojníkům.
Zkušenosti z armády, nevraživost vůči šlechtě a pravděpodobně i charismatické vzezření z něj za nedlouhou učinily vůdce třicetičlenné zbojnické družiny. Jeho pověst snaží se krášlit řada romantických příběhů. Srovnání s anglickým Robinem Hoodem či slovenským Janošíkem však není na místě (ostatně v obou zmíněných postavách jde rovněž o romantickou idealizaci).
Jenže v tomto případě ani není co idealizovat. Kroniky a soudní záznamy dokládají, že Ondráš z Janovic okrádal každého, kdo se mu v okolí Vsetína připletl do cesty. Kořist si nechával především sám pro sebe, zčásti pro svou družinu.
Snad se snažil jít proti tehdejším poměrům na přelomu století, v dobách selských povstání, sociálních bouří a politické nestability. Snad jako člen takzvané „zlaté mládeže“ cítil přirozený odpor být součástí útlaku “bědných” jako příslušník vrchnosti.
Proč se však rozhodl udělat ze sebe pouhého zloděje? Odpovědi snad najdeme v zajímavém textu Víta Možíše (s pozvánkou na historická místa ve shrnutí Petra Žižky).
