Bitva skončila porážkou Rakouska, která nebyla jen jednou z mnoha epizod evropské vojenské historie. Byla porážkou principu barvitosti, tradice a svébytnosti ve jménu politické a ekonomické integrace a pokroku. Rakouskem obhajovaný model volného společenství německých států a státečků, který reprezentoval tzv. Německý spolek, byl v důsledku hradecké bitvy nahrazen modelem unifikovaného státu, Německé říše, s hlavním městem v pruském Berlíně. K úsudku, zda tento vývoj byl pro Evropu a svět přínosem, nebo naopak cestou k opakovaným útrapám, postačuje běžná znalost historie dvacátého století.
Rakousko se v důsledku své porážky v roce 1866 stalo závislým na německé politice, což vedlo nejen k jeho pozdějšímu zavlečení do světové války, ale také k postupné ztrátě důvěry českého národa v monarchii. Palacký, který kdysi pravil, že „kdybychom neměli Rakousko, museli bychom si ho vymyslet“, brzy vycítil, k jak velkému „přepólování“ středoevropských poměrů vznikem unifikovaného Německa došlo, a pronesl další známou (a prorockou) větu: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“
Také dnes, v souvislosti s „přepólováním“ euroatlantických vazeb, se Unie, a v první řadě Německo, mění před očima. Už proto je dobré připomenout si muže, který je jeho historickým ztělesněním. Otto von Bismarck se narodil v první dubnový den roku 1815. V kontextu toho, co v dějinách vykonal, to působí jako aprílový žert historie. V roce jeho narození totiž Evropa žila Vídeňským mírovým kongresem, který, jak se zdálo, potvrzoval neotřesitelnost „šťastné Austrie“ a měl být tečkou za revolucemi a válkami. To Bismarck během života smetl ze stolu. Silou, vůlí, ale i demagogií a intrikami. Nicméně, z jeho výroků víme, že chápal každého, včetně svých soupeřů, kdo stejně intenzivně bojoval za své zájmy. Pamatujme na to, chceme-li být pochopitelní tváří v tvář „měnícímu se“ Německu současnosti.
