Ota II. se jako momentálně nejstarší mužský člen dynastie cítil oloupen o svůj nárok na nástupnictví, odvolával se na stařešinský řád, a když nenacházel mezi Přemyslovci ani mezi šlechtou větší ohlas, odjel na Soběslava „žalovat“ do Němec.
Mocichtivý římský král Lothar si uvědomil, že mu touto situací vznikla šance nejen aktuálně zasáhnout do českých záležitostí, ale také vytvořit precedens umožňující podobné zásahy i v budoucnosti, a tedy posílit závislost českého státu na Říši. Zároveň však s přímou akcí váhal a pokusil se nejprve využít celé záležitosti k hlubšímu podrobení stávajícího panovníka Soběslava. Pozval ho za tím účelem k jednání na svůj dvůr. Soběslav chápal, co je pravým účelem pozvání, a k rozhovorům s titulárně výše postaveným sousedem nepřijel. To byl už v Lotharových očích pádný důvod k intervenci. Ota Černý mu navíc za vyžádaný zásah zaplatil doslova zlatem.
Zároveň ho také ujišťoval, že značná část české šlechty Soběslava po vypuknutí války jistě opustí a přidá se na říšskou stranu. Nestalo se tak. Soběslavovi se vyplatila jeho vstřícnost a laskavost, a šlechta zůstala tentokrát pevně stát při svém panovníkovi. Jev v tehdejších neurovnaných českých poměrech spíše výjimečný.
Šestnáctého února 1126 vydal Lothar III. svým vojskům rozkaz k postupu ze Saska Nakléřovským průsmykem do Čech, oficiálně za účelem obnovy zákonnosti a úcty k právnímu řádu. Tažení během únorové oblevy ovšem nebylo nejlepším rozhodnutím. Cesta dosud hlubokým, ale rozbředlým mokrým sněhem způsobila značné zdržení německého postupu a umožnila Soběslavovi soustředit síly na příhodném místě u hradiště zvaného Chlumec, asi devět kilometrů od Teplic.
V čele říšského vojska jel samozřejmě král v doprovodu známého saského válečníka Albrechta Medvěda, a také Ota Černý, který měl vpád legitimizovat. Ota také znal místní terén a plnil úlohu průvodce a navigátora vojska. Je těžko pochopitelné, že si Němci nepovšimli vojenských příprav českých bojovníků v okolí. Zdá se, že Lotharova armáda neměla ani žádný průzkumný předvoj. Král patrně předpokládal, že Soběslav o vpádu na české území vůbec neví.
Útočníkům měl ulehčit práci moment překvapení. Tím, kdo byl překvapen byli však nakonec oni sami. Při průchodu kolony bojovníků lesnatou podkrušnohorskou krajinou bylo dne 18. února 1126 Lotharovo vojsko náhle napadeno připraveným vojskem Čechů. Došlo ke krátké, ale krvavé bitvě.
Vzpomínky na tuto dávnou bitvu mají pohádkově jednoznačné vyznění: vpád říšského vojska je zjevnou agresí, jméno krále Lothara, který ho vede, dává proto vzniknout českému hanlivému výrazu „lotr“. Vojsko knížete Soběslava, hájící vlastní domovy a suverenitu státu, v nastalém boji jednoznačně vítězí, ačkoli je počtem slabší. A nechybějí dokonce ani zázračné předměty, které ke správné legendě patří: jmenovitě kopí svatého Václava, které bývalo přechováváno ve svatovítské bazilice na Pražském hradě, a poněkud záhadný praporec svatého Vojtěcha.
Jejich spojením vznikla první známá česká válečná insignie. Během bitvy se prý rozzářila nadpřirozeným svitem a zajistila Soběslavovu vojsku metafyzickou pomoc nebes. Zatímco kopí bylo dobře známé a nepřetržitě uctívané jako památka na zemského patrona, praporec se objevil zcela nečekaně, krátce před bitvou. Anonymní kronikář, který je historiografii znám jako „Kanovník vyšehradský“, uvádí, že prý sám kníže Soběslav měl velmi živý sen, kde se mu zjevil svatý Vojtěch Slavníkovec a sdělil mu, že v kostelíku svatého Václava ve vsi Vrbčanech na Kouřimsku je za oltářem uložen slavníkovský praporec, který přinese Čechům vítězství.
Kníže hned druhého dne poslal do zmíněné vsi svého kaplana Víta, který skutečně v popsané skrýši nalezl starobylý praporec. Nezachoval se nám bohužel jeho popis. Víme jen, že měl původně patřit knížeti Slavníkovi, otci svatého Vojtěcha. První zprávy o podobě praporce uvádějí až renesanční autoři, počínaje Václavem Hájkem z Libočan. Podle nich mělo jít o raně středověký praporec, takzvaný gonfanon, se dvěma cípy, a měla se na něm nacházet znamení růží a břeven, čili, laicky řečeno, pruhů. Tento popis je zajímavý hned z několika důvodů. Předně, měl-li praporec původně patřit Slavníkovcům, tedy podřízeným knížatům, měl by opravdu jen dva cípy, zatímco praporce vládnoucích Přemyslovců mívaly cípy tři (o tomto smyslu symboliky cípů není pochyb).
Dále je zajímavé znamení růže, která bývá spojována jako jeden z atributů se svatým Vojtěchem. Podle některých autorů ovšem šlo původně o symbol hvězdy, který byl z nepochopení později vykládán jako heraldická pětilistá růže. Právě takový praporec však vidíme vyobrazený na kopí svatého Václava na pečetidle zemského soudu ze 13. století! Má dva cípy a nese obraz hrotitého kruhového znamení, které by mohlo být hvězdou či růží.
Pokud jde o symbolický význam pruhů, mělo asi jít o kus dřevěné klády – břevna, který podle pověsti kdysi svatý Vojtěch spatřil plavat ve studánce na místě, kde nechal následně vystavět proslulý Břevnovský klášter. Název místa byl samozřejmě odvozen od této historky a břevno, v podobě horizontálního pruhu, přijalo za svůj znak pražské arcibiskupství. Znamení břeven či pruhů ovšem najdeme v hojné míře také vyobrazena na praporcích raně středověkých přemyslovských panovníků: na jejich pečetích a mincích.
Sestavil Hájek svůj popis praporce na základě těchto vyobrazení nebo čerpal z jiných zdrojů? To není možné posoudit. V každém případě byla přítomnost praporce, kterému se připisovala divotvorná moc, významnou morální posilou českého vojska. Během bitvy měli dokonce mnozí bojovníci jakási vidění mohutného orla na nebi, který „bojovně křičel“ proti saskému vojsku, a zjevení svatých Václava a Vojtěcha, kteří spěchali Čechům na pomoc. Hned při první vlně českého útoku se ocitl v obklíčení iniciátor celého konfliktu Ota Černý, a, v duchu bájeslovných pravidel, také zde v nastalém boji nalezl svou smrt jako hlavní padouch příběhu.
Říšští bojovníci byli situací zaskočeni a část z nich prchala z bojiště. Sám Lothar III. se s družinou stáhl na nedaleké návrší, které Čechové vzápětí rovněž obklíčili. Brzy bylo zřejmé, že není žádná šance probít se z obklíčení ven. Král i slavný Albrecht Medvěd, pozdější braniborský markrabě, byli i s doprovodem zajati. Kníže Soběslav ovšem záhy ukázal, že je nejen statečný, ale i prozíravý. Lothara III. velkoryse propustil a zároveň s ním uzavřel spojenectví, které vydrželo až do konce Lotharova života (zemřel roku 1137).
Nad bitevním polem u Chlumce zapěli vítězní čeští bojovníci chorál údajně složený svatým Vojtěchem „Hospodine pomiluj ny“ se závěrečným triumfálním a úlevným zvoláním „Krleš, krleš, krleš“, což byla staročeská zkratka modlitby Kyrie eleison (Pane, smiluj se), a sloužila tehdy jako holdovací a válečný pokřik. Na věčnou paměť chlumeckého vítězství nechal Soběslav také vybudovat rotundu zasvěcenou patronovi rytířů svatému Jiří na vrcholu hory Říp. Tradované zprávy o zázračné pomoci českých světců v boji se pak podílely na vzniku a podobě známé pověsti o Blanických rytířích vedených svatým Václavem, kteří přijdou zemi na pomoc jako zázračné vojsko v nejtěžších dobách. Ostatně nejstarší vypodobnění takového svatého vojska najdeme na jedné z denárových mincí, kterou dal Soběslav razit.
Záhadou je osud zázračného praporce. Je známo, že byl ještě vícekrát použit v bitvách, po porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli roku 1278 ovšem stopa této insignie, a to jak praporce, tak kopí, z pramenů zcela mizí. Zajímavá teorie vznikla během nedávného průzkumu zbroje svatého Václava z desátého století. Bylo totiž objeveno, že část jejího kroužkového pletiva byla za vlády Karla IV. našita na jinou relikvii uchovávanou v pražské katedrále, takzvanou korouhev svatého Jiří.
Jde o kříž z pletiva umístěný jako ozdoba na textilii. Připusťme, že tato kovová aplikace původně zdobila jiný, později zubu času podlehnuvší praporec slavníkovský. Mohlo by se tedy jednat o jeho zachovaný pozůstatek. Zda tomu tak je ovšem nelze tvrdit s jistotou. V dané souvislosti je zajímavá také zmínka, která nás vrací až do desátého století, do časů svatého Václava: tzv. Kristiánova legenda z konce 10. století totiž uvádí, že před Václavem jedoucím do bitvy svítil zlatý kříž. Snad tímto zářivým znamením mohl být právě kříž z kovového pletiva kroužkové zbroje, s vpletenými zlatými kroužky, nesený na nějaké žerdi, například na žerdi praporu. V takovém případě by šlo o insignii opravdu velmi dávnou už v době Soběslavově.
Na příběhu o bitvě u Chlumce, tak jak ho zapsal kronikář známý jako Kanovník vyšehradský, je zarážející ještě jedna podrobnost. Vyskytují se v něm totiž symbolicky jména tehdy v Čechách nejuctívanějších světců. Samozřejmě ochránce státu Václava, ale také svatého Vojtěcha. Praporec nalézá (a během bitvy drží v rukou) knížecí kaplan, nesoucí jméno svatého Víta, patrona pražské katedrály, jehož ostatky kdysi dovezl do Čech svatý Václav (dostal je ostatně od tehdejšího saského krále Jindřicha Ptáčníka na znamení přátelství a míru).
Zdá se, že tato symbolika není v textu kroniky uvedena náhodou. Čtvrtý světec, uctívaný zejména v prostředí přemyslovského dvora, byl svatý Jiří, odkazující ke světu bojovníků, ale svým jménem Georgios (řecky oráč) také k dynastické pověsti o oráči Přemyslovi. Jemu byla na Pražském hradě zasvěcena bazilika a po bitvě u Chlumce také výše zmíněná rotunda na Řípu.
