Naprosto nezbytným logickým předpokladem pro tvrzení, že Kristus vstal z mrtvých, je prázdný hrob. Kdyby Ježíšovo tělo leželo v hrobě, nemohla by zpráva o jeho vzkříšení tak rychle rozšířit. A hlavně – nedávala by smysl. O prázdném hrobu nesvědčí jen Ježíšovi učedníci, ale i jeho protivníci, a to nejen z řad Židů. Římského Tacita či Josepha Flavia jistě nelze ze sympatií k prvotním křesťanům podezírat.
Také oni ve svých úvahách vycházejí z prázdného hrobu jakožto faktu. Všichni to věděli, přeli se jen o to, jak k němu došlo. Není též bez významu, že neexistuje ani stopa po nějakém uctívání nebo opatrování Ježíšových tělesných ostatků, nebo místa, kde jsou jeho ostatky uloženy, jak je tomu v případě svatých.
Lze namítnout, že prázdný hrob ještě není důkazem toho, že Kristus vstal z mrtvých. Co když svému mučení nepodlehl, ač se jako mrtvý jevil, v hrobě náhle obživl a vyplazil se ven? Nebo jej někdo – Židé či Římané, či dokonce samotní jeho učedníci – z hrobu odnesl?
Vezmeme-li v potaz, jak velikému utrpení byl Ježíš vystaven, nelze si dost dobře představit, že by mu nepodlehl. Byl v důsledku dlouhotrvajícího bičování zcela vysílen již dávno před tím, než byl přibit na kříž. Aby si Římané byli jisti tím, že na kříži skonal, nechali mu kopím probodnout bok. A i kdyby Ježíš v hrobě z přirozených příčin obživl, nelze rozumně tvrdit, že by měl dostatek síly k rozvázání pláten, do nichž byl pečlivě a pevně zavinut a následné odvalení mohutné kamenné desky, jíž byl hrob pevně uzavřen. Hrob byl navíc zapečetěn a hlídán.
Pokud jde o zvažování druhé možnosti, tj. zcizení těla, pak existuje osvědčená zásada, známá i z detektivních příběhů, jež zní „is fecit, cui prodest“ – učinil to ten, jemuž to nejvíce prospívá. Otázku „kdo?“ by nám tedy měla pomoci zodpovědět otázka „proč?“
Zkoumejme nejprve případnou motivaci Římanů. Řím chtěl mít ve svých provinciích klid. Proto nejen u Piláta, ale i u jiných římských úředníků byla patrná nechuť zabývat se stálými náboženskými rozepřemi Židů. A vše, co tyto spory zvětšovalo či jitřilo, místní okupační správě v očích centrální moci škodilo. Pohřbením odsouzeného proto pro ně „případ Ježíš“ definitivně skončil a neexistuje motiv, proč by jej měli znovu probouzet k životu. Naopak u nich existovaly motivy, aby šíření zvěsti o Kristově vzkříšení aktivně bránili.
Mohla mít nějaký srozumitelný motiv k vyklizení hrobu židovská velerada, na jejíž popud byl Ježíš zatčen, protiprávně odsouzen a krutě umučen? Židovští předáci znali Ježíšovy předpovědi o Jeho zmrtvýchvstání. Proto učinili všechna potřebná opatření, aby tělo zůstalo tam, kam se je snažili již nějaký čas dostat – v hrobě.
I kdyby udělali tu hloupost, že by Ježíšovo tělo tajně přenesli jinam, třeba proto, aby se hrob nestal místem uctívání či nábožensky motivovaných demonstrací, bylo by v jejich zájmu šířící se zprávu o zázraku okamžitě vyvrátit označením nového hrobu. Nic takového se však nestalo.
Mohli snad tělo potají z hrobu odnést samotní jeho učedníci? Právě tuto verzi událostí šířili představitelé židovského národa: „Po odchodu žen přišli někteří ze stráže do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. Ti se shromáždili se staršími a po poradě dali vojákům mnoho peněz se slovy: V noci přišli jeho učedníci a ukradli, zatímco my jsme spali“ (Mt, 28, 11-13).
Hrob byl hlídán stráží proto, aby jej učedníci v noci nevyloupili a netvrdili potom, že jejich Mistr vstal z mrtvých. Lživý výklad, doporučovaný vojákům židovskými předáky, svědčí o tom, jak zloba a křivý charakter zatemňují rozum. Pokud stráž spala, jak mohla vydat svědectví o tom, co se během jejich spánku v hrobě a kolem hrobu odehrávalo? Kdyby opravdu spali, nic by neviděli, a nemohli by tedy ani vědět, jak tělo zmizelo!
Ale i kdyby vojáci opravdu spali a Ježíšovo tělo odnesli jeho učedníci, není představitelné, že by se další události seběhly tak, jak o nich svědčí nejen křesťanští, ale i pohanští či židovští autoři.
Předně Ježíšovi blízcí byli jeho smrtí zdrceni, znamenal pro ně konec všem nadějím. Nyní tušili, že trest nemine ani je, že i oni budou zajati a odsouzeni. Proto se také rozprchli a ukryli, aby takovému osudu unikli. Proč by na sebe upozorňovali tak krkolomnými činy, jako jsou demontáž dobře střeženého hrobu, pracné sejmutí pláten a přenos Ježíšova těla na neznámé místo?
Je tu však ještě jeden důvod, proč je tato varianta „Ježíšova únosu“ nesmyslná. Tím je radikální proměna chování jeho učedníků v následujících dnech, měsících a letech. Titíž lidé, kteří se ze strachu před židy báli vystrčit nos, stojí nyní na těch nejfrekventovanějších místech a obviňují mocné tohoto světa z ohavného zločinu a současně radostně ohlašují, že Ježíš vstal z mrtvých. Nic je v tom nezastaví – ani nebezpečí ztráty majetku, ani života. Čeká je systematické pronásledování, věznění, mučení a s výjimkou apoštola Jana také mučednická smrt.
Toto všechno byli ochotni snášet jen proto, že věděli, že Ježíš Kristus svou vlastní božskou mocí přemohl smrt a žije. Stačí takové svědectví také současným malověrným?
Komu by se rozumové zdůvodnění přesvědčení, že Kristus vstal z mrtvých, zdálo nedostatečné či příliš komplikované a dává raději přednost smyslům, tak i na něj Autor tohoto velikonočního dramatu pamatoval. Stačí pohlédnout na předmět, představující jednu z nejnevysvětlitelnějších záhad moderní doby.
Jde o pruh lněného plátna dlouhého 435 cm a širokého 110 cm, uloženého v kapli katedrály v italském Turínu. Nalezneme na něm pět druhů skvrn: čtyři souvisí s požáry, pátý je však zcela jiné povahy. Jde o hnědorůžový zrcadlový otisk postavy asi 180 cm vysokého muže mezi 30-40 lety, vousatého a neoděného.
Postava je otištěna dvakrát, zepředu a zezadu, a to tak, že hlavy jsou u sebe a nohy obou otisků směřují ven k protilehlým okrajům plátna. Postava muže jeví velmi zřetelné známky předchozího mučení – silné podlitiny, zejména v obličejové části a tmavě rezavé stopy po krvi z pěti různých druhů poranění. Stopy na zádech svědčí o krutém bičování. Zápěstí a chodidla mají otvory po hřebech, na pravém boku hrudníku je rána, způsobená ostrým předmětem. Tento obraz vznikl nepochybně krátce po smrti muže, neboť tělo nejeví známky hnilobného rozkladu. Ať na něj pohlížíme z jakékoli stránky, i v jednotlivých detailech odpovídá popisu Kristova těla po umučení, jak je podávají evangelisté.
Povaha obrazu byla zkoumána mnoha vědeckými týmy, tvořenými ateisty. Nikdo z nich dosud nepodal jediný důkaz, že se jedná o podvrh. Naopak. Závěr výzkumu zní, že obraz zmučeného těla nevznikl v malířské dílně, ale ozářením. A že jeho stáří odpovídá době z počátku našeho letopočtu.
Na světě existuje jediná obdoba něčeho takového – stínové obrazy lidí na zdech Hirošimy. V jedné podstatné věci se však tyto obrazy liší. Otisky lidí v Hirošimě jsou jen stínovými obrysy těl, zatímco na látce se stejnoměrně promítla jak přední, tak zadní strana těla, a to s mnoha vnitřními podrobnostmi. Není prozatím jiného vysvětlení, než že záření vycházelo z těla samého.
Neexistují přímý důkaz, že je toto plátno identické s plátnem, do něhož bylo zabaleno Ježíšovo tělo. Nelze však nevidět, že se obraz na plátně zcela shoduje s popisem těla, jak jej známe z evangelií.
Kristovo zmrtvýchvstání však není primárně o rozumových důkazech. Je minimálně stejnou měrou o otevřenosti našeho srdce pro téměř dva tisíce let staré poselství, jež proměnilo tehdejší svět a dalo vznik i tradici a kultuře, do níž jsme se narodili.
Hlavní otázka zní: můžeme tyto tradice a naši kulturu uchovat i pro příští generaci, ztratíme-li živý vztah k velikonočnímu příběhu a jeho hlavnímu „protagonistovi“?
