I v tak politicky ponuré době, jakou byla první polovina 50. let minulého století, vznikaly v Československu technické počiny světové úrovně. Patří mezi ně dodnes uznávané pneumatické železniční brzdy, za jejichž vznikem stál nadaný konstruktér z Jižní Moravy. Ačkoli jeho jméno není dnes široké veřejnosti příliš známo, měli bychom na něj vzpomenout pokaždé, když se vydáme na cestu vlakem. Právě jím navržené a později úspěšné patentované vlakové brzdy totiž zcela zásadně přispěly k bezpečnosti cestujících.
Přirozený talent
Těžko říci, kde se vzal u Josefa Daňka zájem právě o vlaky a jejich brzdné systémy. V Kotvrdovicích tehdy ani dnes železniční zastávka nebyla a není, a k té nejbližší v Blansku to měl z domova téměř patnáct kilometrů. Narodil se v dubnu 1920 v domě č. p. 118, který dodnes stojí, i když muzeum věnované Josefu Daňkovi v něm bohužel nenajdeme. On při své skromnosti, ba až plachosti by o ně jistě nestál. Než vyletěl z rodného hnízda, aby svými vynálezy dobyl svět, vyučil se nejprve soustružníkem a následně vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojnickou v nedalekém Brně. Poté už začala jeho hvězda stoupat a geniální konstruktér neunikl zájmu tehdejších státních podniků.
Úspěšnou kariéru zahájil jako technik v brzdovém oddělení podniku Škoda Adamov. Už tehdy svým talentem a pílí převyšoval kolegy, a proto se v Adamově příliš dlouho neohřál. Přelomovým datem se pro něho stal rok 1949. Vyslali ho do asi 130 kilometrů vzdálené Třemošnice, aby tam jako nejpovolanější vyslanec Škody Adamov zaškolil zaměstnance místního Kovolisu Hedvikov ve výrobě a montáži brzdového systému svého mateřského podniku. Jakožto Moravák tělem i duší bral „výpravu do Čech“ jako záležitost na pár měsíců.
Zakotvil
Kdyby tak tehdy manželka Marie tušila, na jak dlouhou misi balí věci, těžko říci, jak by reagovala. V každém případě rodina dorazila na „výlet“ do Třemošnice a mladý konstruktér se ihned ujal svěřeného úkolu. Jeho nadřízení si od prvního dne uvědomovali, jaký jim štěstěna přihrála (ne)broušený diamant. A tak slovo dalo slovo, a k balení věcí na cestu zpět se manželka Marie za plánovaných několik měsíců už nedostala. Jisté je, že toho rodina Josefa Daňka, do které patřily vedle manželky ještě dvě dcery, rozhodně nemusela litovat. I když si lze představit, že minimálně zpočátku se nějaké to stýskání po jihomoravských Kotvrdovicích jistě dostavilo.
Na dlouhé stesky a vzpomínání na rodnou hroudu však neměl neotřelými nápady sršící a ještě ani ne třicetiletý Josef Daněk čas. Práce v Kovolisu jej zaměstnávala od rána do večera. A přestože poúnorová doba rozhodně nebyla žádná idylka, k závodu uprostřed Hedvičina údolí s protékajícím Zlatým potokem vzdálené pražské hromobití naštěstí příliš nedoléhalo. Zdejší inženýři a konstruktéři tu měli skutečně příslovečný „klid na práci“. A výsledky se začaly záhy dostavovat. Prvním krokem na budoucí cestě k úspěchu bylo jmenování Josefa Daňka vedoucím vývojového oddělení brzd v roce 1952. Za toto prozíravé rozhodnutí si mohlo tehdejší vedení podniku v dalších letech jen a jen gratulovat.
Patent za všechny peníze
Je trochu s podivem, jak vzdělaný a skromný, ale zároveň také poněkud uzavřený Josef Daněk dokázal tak úspěšně dovést svůj různorodý tým až na vrchol. Jisté je, že byl jeho hlavní hybnou silou a základním stavebním kamenem. Stejně tak je jisté, že v inženýrech Bohumilu Fořtovi, Františku Karlíkovi a dalších našel oddané spolupracovníky, na které se mohl v každém směru spolehnout. V dalších letech se skupina vývojářů v čele s Josefem Daňkem snažila dovést svůj projekt do kýženého cíle. Josef o pneumatických železničních brzdách přemýšlel již ve Škodě Adamov, ale až v Kovolisu Hedvikov dostal příležitost přetavit své myšlenky v hmatatelný výsledek.
Již v listopadu 1952 přišel jeden z prvních dílčích úspěchů: Za svůj převratný ventil, součást brzd, dostal patentní listinu podepsanou a zapečetěnou samotnou královnou Alžbětou II. Šlo o první z více než čtyřiceti patentů jeho padesátileté konstruktérské kariéry. Hvězd se dotkl v roce 1955, když brzdový systém DAKO C a C1 (DAněk + KOvolis) dostal mezinárodního certifikaci. V Československu se definitivně zrodil konstruktérský génius. V roce 1957 za svůj vynález dostal teprve sedmatřicetiletý Josef Daněk státní vyznamenání.
Vzpomínky nevadnou
Josef Daněk však rozhodně neusnul na vavřínech. I v dalších desetiletích pokračoval ve zdokonalování svého brzdného systému a ve vývoji dalších inovací. Jeho výsostné postavení dokazuje přejmenování třemošnického závodu v roce 1967 na DAKO – v době národních a státních podniků věc zcela ojedinělá! A to ještě v témže roce obhájil svou kandidátskou práci na Vysoké škole dopravní v Žilině. Ve „svém“ závodě byl jedinečný vynálezce a konstruktér zaměstnán až do svého odchodu do důchodu v polovině 80. let. Ale ani pak si nedal pokoj. Od roku 1990 působil ve svém osudovém závodě v Třemošnici jako technický poradce podnikového ředitele.
Činorodý a energický Josef Daněk nepolevoval ve svých konstruktérských aktivitách po celá devadesátá léta. Nadále byl pro firmu DAKO neocenitelným poradním hlasem a nezpochybnitelným přínosem ve vývoji brzdových systémů. Své životní vášni se věnoval doslova do posledního dechu. Není proto divu, že jej v jeho mateřském podniku (dnes DAKO-CZ), považují za otce svých úspěchů. Loni v létě mu vzdali hold přejmenováním adresy sídla společnosti na „Josefa Daňka 1956“: datum připomíná začátek výroby jeho jedinečných pneumatických brzdových systémů. Vzpomínat budou v Třemošnici na Josefa Daňka, muže, který ve svých pozoruhodných aktivitách nikdy nebrzdil, nejen po celý letošní rok, kdy by oslavil jubilejní sté narozeniny. Táta je táta.
