Podívejme se teď společně na fenomén protáhlých lebek, které jsou nacházeny na různých místech světa a pocházejí z různých historických období. Společným prvkem je, že deformace lebky byla praktikována především mezi elitou jednotlivých společností, nejčastěji přibližně před 2000 lety.
Já osobně se zaměřuji hlavně na protáhlé lebky nalezené v Peru a Bolívii. Spolu s Davidem Hatcherem Childressem jsme však zaznamenali, že koncept deformace lebky se vyskytoval napříč různými kulturami. Podíváme se také na Achnatona, takzvaného „kacířského faraona“, jehož umělecká vyobrazení – a zejména jeho dcer – ukazují postavy s protáhlými lebkami. Otázka zní: proč?
Moje nejnovější výzkumy se týkají lidu Paracas z peruánského pobřeží. Zjistil jsem, že ano, přibližně před 3000 až 2000 lety zde také byl záměrně upravován tvar lebky. Existuje však mnoho důkazů naznačujících, že původní obyvatelé Paracasu se s protáhlými lebkami už rodili.
Díky setkání se seňorem Juanem Navarrem z Muzea historie Paracasu jsem měl možnost poprvé spatřit tyto neobvyklé lebky na vlastní oči. Pocházím z lékařského a biologického prostředí, takže moje zvědavost po tomto setkání ještě vzrostla. Jedna věc je vidět fotografie nebo záběry v televizi, ale stát přímo u těchto lebek je úplně jiný zážitek. To mě přimělo začít studovat akademické prameny. Odpovědi, které jsem v oficiálních záznamech našel, mě však zklamaly – byly nedostačující a neuspokojivé.
Seňor Juan na fotografii drží lebku dítěte z Paracasu, kterému bylo přibližně 18 až 20 měsíců. Všimněte si nejen velikosti lebky, ale také její skořicově zbarvené vlasové pokrývky. Zjistili jsme, že toto zabarvení je genetické a nevzniklo stárnutím, oxidací ani jinými vlivy. Už jen pro tuto zvláštnost je kultura Paracas hodna hlubšího studia – a v současnosti jsem v podstatě jediný, kdo se jí systematicky věnuje.
Akademická obec většinou trvá na tom, že všechny tyto lebky vznikly pouze následkem umělé deformace – nic víc. Jak ale uvidíte, biologické a lékařské důkazy ukazují, že tento jev je mnohem složitější, než tvrdí většina odborníků.
Například zde můžete vidět běžné postupy, jakými se deformace lebky prováděla. V tomto případě jde o tzv. kolébkovou úpravu hlavy, která se aplikovala velmi brzy po narození dítěte – opět převážně u příslušníků šlechty. Postupem času se z této praktiky stal způsob, jak odlišit osobu prostého původu od člověka urozeného.
„Kolébkování“ hlavy se praktikovalo v mnoha kulturách po celém světě. Na levé straně vidíte příklad z oblasti Ucayali v peruánské Amazonii, kde se deformace lebky prováděla ještě donedávna. Uprostřed je žena ze západního pobřeží ostrova Vancouver v Britské Kolumbii v Kanadě z konce 19. století. Na pravé straně pak vidíme příslušníky skupiny, která se doslova nazývá „Indiáni s plochými hlavami“ (Ploskolebci).
S tímto jevem se setkáváme i v dalších částech světa. Zde vidíme různá vyobrazení deformace lebky nebo vázání hlavy – v tomto případě u Inků v Peru. Opět jde o další způsob deformování lebky, ale zajímavé je, že lebka vlevo pochází z kultury Paracas a její tvaru a velikosti nelze dosáhnout pouhým vázáním hlavy. V tomto případě je objem lebky skutečně větší, než je běžné – a ten už manipulací nezvětšíte. Objem lebky nelze umělou deformací navýšit, což nás vede k otázkám ohledně přirozeného původu těchto znaků.
V různých částech světa se setkáváme s podobnými nálezy – například u stavitelů mohyl v USA, megalitických stavitelů v Evropě nebo u obyvatel And v Jižní Americe. Podlouhlé lebky byly nalezeny také ve Stonehenge, u Mayů, Hunů v Eurasii a u obyvatel Melanésie.
Otázka zní: mají tyto fenomény nějaký společný původ, nebo se podobná praxe deformace lebky vyvinula nezávisle v různých kulturách jako prostředek, jak vizuálně odlišit šlechtu od obyčejného lidu?
Prvním tématem, kterému se teď budeme věnovat podrobněji, je starověký Egypt – konkrétně období vlády faraona Achnatona a tzv. amarnské období 18. dynastie.
Právě díky těmto dvěma mužům – vlevo Abd’el Hakimu Awyanovi a vpravo Stephenu Mehlerovi – jsem se začal o Achnatona více zajímat. Začal jsem zkoumat, proč na některých vyobrazeních nejen on, ale i jeho děti mají protáhlé hlavy.
Tady vidíte klasickou, původní Achnatonovu sochu. Všimněte si, že jeho hlava je zde skutečně znázorněna jako protáhlá. Achnaton údajně nebyl typický arogantní faraon jako většina ostatních vládců. Když jeho sochaři tvořili portréty, řekl jim prý jednoduše: „Zobrazte mě takového, jaký skutečně jsem.“
A to je velký rozdíl oproti jiným vládcům, například Ramsesovi II., který chtěl být zobrazován jako ideální muž. Achnaton ale podle všeho neměl takové ego – chtěl být zobrazován tak, jak opravdu vypadal. I tím se velmi odlišoval od jiných postav starověkého Egypta.
Na dalším obrázku vidíme dvě vyobrazení – vlevo Achnatona a vpravo jeho manželku Nefertiti. Obě hlavy jeví známky poškození. Kněžstvo, které tehdy Egypt ovládalo, totiž Achnatona smrtelně nenávidělo.
Existuje teorie, že Achnatona, Nefertiti i jejich šest dcer zavraždili právě kněží Amonova kultu, aby jeho rodinu i jeho ideje vymazali z historie.
Jeho rodokmen je dobře znám. Víme, že jeho otcem byl Amenhotep III. a že Achnaton se původně jmenoval Amenhotep IV., což pravděpodobně znamenalo „ten, kdo uctívá Amona“.
Rozdíl mezi Achnatonem a jeho předchůdci spočívá v tom, že odmítal nadvládu Amonových kněží. Proto si změnil jméno na Achnaton, což znamená „Atonův stín“ – symbolizující znovuzrození dávného Atonova kultu.
Tady vidíme jeho celou sochu. Zajímavé je, že je zobrazen s výrazně vystouplým břichem a téměř ženským torzem. Někteří badatelé se domnívají, že mohl být androgynní. Existují teorie, že trpěl nějakou nemocí, která ovlivnila jeho tělesný vzhled a způsobila tyto androgynní rysy. Někteří lékaři například spekulují o tzv. Marfanově syndromu, jenž může vést k deformacím kostry. Nic z toho však nemáme potvrzeno, protože Achnatonova mumie nebyla nikdy nalezena.
Jisté ale je, že byl žákem staroegyptských mysterijních škol. Díky nim věděl, že před obdobím nadvlády Amonova kultu – což bylo dynastické období Egypta začínající přibližně kolem roku 2500 př. n. l. a trvající až do éry Kleopatry – existovalo ještě dřívější období nazývané Atonův věk. To bylo vnímáno jako období plného osvícení.
Achnaton se snažil toto ztracené vědomí obnovit. Proto je Atonovým symbolem slunce. Lidé si často myslí, že slunce byloo v starém Egyptě symbolem boha Re – ale to byl pouze jeden z pěti aspektů slunečního božství.
Na dalším vyobrazení z Achnatonovy doby si můžeme všimnout poškození povrchu této rytiny. Jde o další důkaz toho, že se Amonovi kněží snažili Achnatona vymazat z historických záznamů.
Teprve v 19. století začali archeologové opět nacházet artefakty spojené s Achnatonem. Do té doby byla většina z nich zničena nebo ukryta pod zemí.
Achnaton byl bezpochyby radikální vládce. Například přenesl hlavní město starověkého Egypta z Théb na úplně nové místo nazvané Achetaten, což znamená „Úsvit Atonu“. Dnes toto místo známe pod názvem Amarna.
Během několika málo let tam nechal vybudovat obrovské město. Přesunul tak nejen administrativní centrum, ale také sídlo moci – čímž odstavil Amonovy kněží sídlící v Thébách a připravil je o značnou část vlivu i příjmů.
Dnes už z Amarny téměř nic nezbylo – město bylo zničeno a prakticky zmizelo z povrchu země.
Kněží Amonova kultu mu nějakou dobu dovolili v Amarně zůstat, ale nakonec si moc vzali zpět. Jejich cílem bylo obnovit plnou kontrolu nad administrativou, náboženstvím i financemi starověkého Egypta – a Achnaton jim v tom překážel.
Proto pravděpodobně odstranili nejen jeho rodinu, ale zlikvidovali i samotné město, aby jeho odkaz navždy zmizel. Amarnu pak archeologové znovuobjevili až o mnoho staletí později.
Dnes už na místě Amarny najdeme jen zbytky. Tyto krásné sloupy, nebo přesněji to, co z nich zbylo, byly rekonstruovány ze skelných vláken, aby nám přiblížily, jak asi město v Achnatonově době vypadalo.
Na jedné z fotografií vidíme Stephena Mehlera, jak vzdává poctu Achnatonově památce. Mezi jeho dlaněmi je přesně to místo, kde během zimního slunovratu vychází slunce – symbolizující návrat slunečního cyklu a zároveň připomínku období Atonu.
Achnaton si toto místo nevybral náhodou. Věděl, že Amarna je prastaré centrum, a chtěl nejen duchovně obnovit Atonovu dobu, ale učinit tak právě na tomto konkrétním místě, které mělo svůj význam už v předdynastické době.
Když jsme se vydali do kopců nad Amarnou, po otevření několika bran jsme objevili komplex tunelů a komor vytesaných přímo do skalního podloží. Achnaton tento systém znal díky svému zasvěcení v mysterijních školách a znovu jej oživil.
Jedna z těchto komor je vytesaná do pevného vápencového masivu. Ačkoli vápenec není nejtvrdší kámen, tyto tunely se nacházejí dvě až tři úrovně pod zemí, což je na dobu bronzových nástrojů obdivuhodný výkon.
To, co zde vidíme, je podle všeho práce předdynastických civilizací – vytvořená pokročilou dávnověkou technologií, kterou Achnaton opětovně objevil a využil.
Na některých vyobrazeních vidíme Achnatona a Nefertiti s vysokými, kuželovitými korunami. Nabízí se otázka – mohly tyto koruny symbolizovat skutečný tvar jejich hlav? Měli oni sami nebo jejich předci přirozeně protáhlé lebky?
Tato myšlenka nabývá ještě větší váhy při pohledu na vyobrazení jejich dcer. Nejde zde pouze o zploštění hlavy, jaké vzniká záměrnou deformací. Na jejich hlavách vidíme skutečně výrazně zvětšený objem lebky, který už nelze jednoduše vysvětlit běžnými metodami formování.
Bohužel dnes nemáme k dispozici jejich skutečné lebky, pouze umělecká zobrazení.
Na jednom vyobrazení je tvar hlavy dokonce znázorněn zakloněný dozadu, což působí téměř symbolicky. Ale co přesně to znamená?
Domnívám se, že Achnaton se tímto způsobem snažil naznačit, že jeho rod i rodová linie jeho dcer pochází z velmi odlišné genetické linie. Ta mohla sahat až k samotnému Osiridovi – prastarému bohu předdynastického Egypta, který je často zobrazován právě s takto protáhlou hlavou.
Zajímavé je, že máme k dispozici také rekonstrukci Tutanchamonova těla. Přestože pravděpodobně nebyl Achnatonův syn, ale spíše jeho synovec, jeho lebka vykazuje některé podobné rysy.
Když se podíváme na její rekonstrukci, všimneme si prodlouženého oblasti malého mozku a také prohlubně na temeni. To by mohlo naznačovat, že se v Achnatonově pokrevní linii skutečně vyskytovaly genetické zvláštnosti, které se geneticky předávaly.
Pak se přesuneme do Peru, kde nacházíme celou řadu podlouhlých lebek různých tvarů – nejen takových, které připomínají Achnatona.
Na fotografii vidíte zadní místnost jednoho z muzeí, kde jsou vystaveny lebky s různými tvary protáhlých hlav. Zajímavé je, že většina těchto nálezů pochází z oblastí podél linie známé jako Qhapaq Ñan, neboli Královská cesta.
Právě podél této linie se nachází také většina významných megalitických staveb v Peru. Zdá se tedy, že mezi výskytem protáhlých lebek a těmito megality existuje přímá souvislost.
Pokud se podíváme blíže na rozmístění megalitických staveb a podlouhlých lebek podél Qhapaq Ñan, zjistíme, že celý systém tvoří ještě propracovanější vzorec.
Když totiž na krajinu této oblasti Peru promítneme symbol andského kříže, ukáže se, že všechny megalitické stavby jsou zarovnány podél hlavní linie. Další anomálie a zvláštnosti se pak nacházejí na protínajících se liniích. Jedna z těchto linií navíc směřuje přímo do pobřežní oblasti Paracas.
Co je však ještě zajímavější, mnoho dávných kultur v Peru mělo protáhlé lebky. Nejstarší známé příklady pocházejí z kultury Chinchorro v severním Chile. K dispozici máme jak jejich vyobrazení, tak i autentické fotografie lebek Chinchorro, které jsou staré přibližně 6000 až 8000 let.
Tito lidé navíc mumifikovali své mrtvé dávno předtím, než podobné praktiky začali používat dynastičtí Egypťané.
Lebky z této kultury jsou fascinující také díky svým specifickým rysům. Například jedna z lebek lidu Chinchorro vykazuje výrazný výstupek na čele a zaoblený tvar v zadní části. To naznačuje, že by mohlo jít o přirozeně protáhlou lebku. Její celkový objem se zdá být alespoň mírně větší, než je u člověka obvyklé.
Pokračujeme dále po Qhapaq Ñan, známé také jako Arequipská stezka, a dorazíme ke starověké sopce. Za touto sopkou byly objeveny hrobky lidí s protáhlými lebkami. Tyto lebky sice nejsou až tak extrémně prodloužené, nicméně jasně nesou známky záměrné deformace.
U jedné z nich je dobře patrné zploštění zadní části lebky a čela, což odpovídá metodám cíleného tvarování hlavy.
Ještě dál po cestě se dostáváme do Cerro Potosí, slavného naleziště stříbra, které tvoří celý horský masiv. I v místních hrobkách byly nalezeny protáhlé lebky.
Na jednom z nálezů si můžeme všimnout lebky vpravo, která nese typické znaky umělé deformace – zploštělou zadní část i čelo. Lebka vlevo ale patří přibližně dvouletému dítěti a zaujme především svou velikostí. Její objem je zhruba o 50 % větší než u běžné dětské lebky tohoto věku.
Cesta nás pak vede dál na severozápad, kde narazíme na kulturu Wankarani, existující kolem roku 2000 př. n. l. I zde nalezené lebky vykazují nadprůměrné rozměry a velmi komplexní tvarové znaky.
Když pokračujeme po Královské cestě dál, dostaneme se do Tiwanaku, záhadného a významného archeologického naleziště poblíž jezera Titicaca. I zde se našly protáhlé lebky, což jen potvrzuje spojitost mezi významnými megalitickými lokalitami, linií Qhapaq Ñan a nálezy těchto neobvyklých lebek.
Některé z těchto lebek jsou datovány do období před 2000 až 3000 lety a rovněž vykazují zvětšený objem lebky oproti běžným lidským proporcím.
Pokračujeme dál a dostáváme se k Ostrovu slunce na jezeře Titicaca. I zde, mezi pozůstatky megalitických staveb, byly nalezeny protáhlé lebky.
V mnoha případech šlo pravděpodobně o lebky upravené cílenou deformací. Jeden z objevů ale zvlášť vyniká – lebka dvouletého dítěte s výrazně větším objemem, než je v tomto věku obvyklé.
Tento nález může být jedním z našich nejstarších důkazů o člověku, který se s protáhlou lebkou skutečně narodil, a nešlo tedy o výsledek umělého tvarování.
Další významnou lokalitou je Sillustani, rovněž u jezera Titicaca. Zde stojí velká kamenná věž, která je tradičně připisována civilizaci Inků. Důkazy ovšem naznačují, že Inkové takto pokročilou technologii pro stavbu těchto monumentálních staveb neměli. Spíš se zdá, že stavby zdědili po starších kulturách a následně je upravili a využili.
I v Sillustani byly nalezeny lebky se známkami deformace, ale ty už nejsou tolik výjimečné – odpovídají spíše společenskému rozlišení mezi šlechtou a prostým lidem.
Podobné nálezy protáhlých lebek doplňují i objev v Arequipě a potvrzují, že tento vzorec výskytu podlouhlých lebek se v oblasti opakuje.
A právě tady věci začínají být opravdu fascinující. Stále sledujeme tuto energetickou linii a dostáváme se k dalšímu mimořádnému nálezu. Nedaleko Cusca byly objeveny pozůstatky mumifikovaného dítěte, které podle odhadů zemřelo asi před 800 lety ve věku dvou let.
Co je na tomto nálezu šokující? Lebka dítěte je stejně velká jako jeho trup. Takové proporce nelze vysvětlit umělou deformací lebky – jde o genetickou záležitost.
Tělesné proporce jsou naprosto neobvyklé: lebka je stejně velká jako trup, krk dítěte je nezvykle dlouhý, a navíc mělo o jednu sadu žeber méně, než je běžné u člověka.
Při bližším pohledu na lebku zjistíme, že fontanela – měkké místo na temeni, které se u dětí běžně zavírá přibližně ve dvou letech – zůstala u tohoto dítěte stále otevřená.
To ovšem není jediná anomálie. Při zkoumání obličeje si všimneme neobvykle velkých očnic, které jsou navíc výrazně protáhlé ve vertikálním směru. Takové rysy rozhodně neodpovídají běžné lidské anatomii dítěte tohoto věku.
A pak tu máme ještě jeden překvapivý detail – Waiki, jak toto dítě pojmenováno, měl stálé zuby. U dvouletého dítěte bychom očekávali mléčný chrup, nikoliv plně vyvinuté stoličky typické pro desetileté až dvanáctileté děti.
Vše nasvědčuje tomu, že tento jedinec nepatří k druhu Homo sapiens sapiens.
Z téhož královského pohřebiště poblíž Cusca pochází i další fascinující nález – ostatky patnáctileté dívky, která také patřila k místní elitě.
Když byla podle její lebky provedena rekonstrukce obličeje, ukázala mimořádně složitý tvar lebky, jaký běžně u Homo sapiens sapiens nevídáme.
Další lebky nalezené přímo v Cuscu bývají připisovány inckému období. Problém je, že dosud nebyly datovány radiokarbonovou metodou, a tak jejich přesné stáří zůstává neznámé.
Tyto lebky mají často větší objem, než je obvyklé, a některým dokonce chybí některé lebeční švy, například jedno- až dvouleté děti nalezené na témže pohřebišti měly lebky výrazně větší než průměr. Byly to rovněž děti ze šlechtických rodin.
I v těchto případech se zdá, že nejde umělou deformaci lebky, ale pravděpodobně o zděděné fyzické rysy, jaké se vyskytovaly v konkrétních liniích urozených rodin.
Pokračujeme dál do rozsáhlého archeologického komplexu Ollantaytambo v peruánském Posvátném údolí. Právě zde můžeme dobře pozorovat kontrast mezi různými typy lebek.
Na pravé straně jedné vitríny je vystavena výrazně velká protáhlá lebka s nápadnými výčnělky na čele. Vedle ní se nacházejí běžně vypadající lidské lebky, i když i mezi nimi najdeme jednu, která je znatelně větší než ostatní.
A čím více se přesouváme do odlehlejších muzeí peruánských And, tím častěji se setkáváme s dalšími anomálními lebkami.
Například jedna lebka, pravděpodobně patřící dítěti kolem jednoho roku věku, vykazuje několik zásadních odchylek: fontanela, která by v tomto věku měla být ještě otevřená, je zcela uzavřená, chybí jí podélný šev mezi hemisférami, a navíc má na čele výrazný kostěný výstupek.
Další zajímavou lokalitou je starověké megalitické naleziště Wari ve vysokohorské oblasti Peru. Najdeme zde obrovské čedičové desky, které ale nevytvořila samotná kultura Wari. Spíše tyto stavební prvky převzala od starší, technologicky vyspělejší civilizace a zapojila je do svých staveb.
Z této lokality pochází také několik dalších výjimečných lebek, přičemž jedna z nich výrazně vyniká mezi ostatními – nejen svou velikostí, ale i neobvyklými anatomickými znaky.
Dalším specifickým jevem, který v souvislosti s protáhlými lebkami opakovaně nacházíme, jsou stopy po trepanaci (operaci lebky). Tyto nálezy ukazují, že u některých jedinců s protáhlými lebkami byla provedena poměrně složitá kraniální chirurgie.
To nás přivádí k otázce, zda šlo o běžné lékařské zásahy, nebo zda měly tyto operace speciální účel, možná rituální nebo dokonce genetický, související s unikátní stavbou lebek těchto lidí.
I v dalších menších muzeích v oblasti And nacházíme další protáhlé lebky, které vyvolávají podobné otázky. Některé z nich možná pocházejí z období kultury Wari, která předcházela Inkům, nicméně bez radiokarbonového datování zůstává jejich skutečný původ stále nejasný.
A nyní se dostáváme k samotné kultuře Paracas, která existovala přibližně před 2000 lety. V jednom malém muzeu jsou dnes uloženy tři mumie, které byly dříve vystaveny veřejnosti, než byly kvůli své výjimečnosti a křehkosti přesunuty do bezpečnějších prostor.
Jedna z těchto mumií patřila přibližně pětiletému dítěti. Opět zde nacházíme stejný fascinující jev – lebka je svou velikostí srovnatelná s trupem. Ani v tomto případě nelze její tvar vysvětlit umělou deformací. Vše nasvědčuje tomu, že jde o genetickou odlišnost.
Když se zaměříme na tvar lebky, uvidíme hladce zaoblenou zadní část a velmi složité zakřivení. To opět naznačuje, že zde máme co do činění s jedincem, který se s protáhlou lebkou narodil – a že tedy nejde o výsledek kulturní praxe formování hlavy.
Dalším významným bodem našeho zkoumání je slavná lebka z pobřeží Peru, která je považována za vůbec nejznámější protáhlou lebku na světě a pochází právě z kultury Paracas.
Existují různé teorie o tom, koho mohla tato lebka patřit. Někteří se domnívají, že jde o důkaz existence biblických Nefilim, jiní ji spojují s legendárními Anunnaki, další uvažují o křížencích mezi mimozemšťany a lidmi, nebo dokonce o čistě mimozemském původu.
Takové domněnky však nelze potvrdit bez důkladného DNA testování – a právě to jsme naštěstí mohli provést.
V malém muzeu v Paracasu se nachází sbírka 45 protáhlých lebek, které podle všeho patřily elitě tehdejší kultury Paracas. Samotné město Paracas leží asi tři a půl hodiny jízdy jižně od Limy a je proslulé tím, že leží v největším přírodním zálivu na pobřeží Peru.
Existují důkazy, které naznačují, že lidé z Paracasu nemuseli být původními obyvateli této oblasti, ale že sem přišli z jiných končin.
Jedním z vodítek je rákos zvaný totora, který roste v jezeře Titicaca i na pobřeží Peru. Tento odolný materiál umožňoval stavbu nejen malých kánoí, ale i velkých námořních plavidel o délce až 50 metrů.
Dalším faktorem je bavlna, která se na pobřeží vyskytovala a mohla sloužit k výrobě plachet. Díky těmto technologiím tak bylo možné stavět velká námořní plavidla.
Tuto teorii podporují i archeologické nálezy – například byly v Paracasu objeveny lastury, druhu Spondylus, které pocházejí výhradně z vod u ekvádorského pobřeží. Je nepravděpodobné, že by se na takovou vzdálenost dostaly po souši. Mnohem pravděpodobnější je, že se obyvatelé Paracasu s využitím převládajících větrů plavili na sever k Ekvádoru na svých rákosových lodích.
Zdejší větry totiž převážnou část roku vanou z jihu na sever, a zbytek roku se obracejí zpět, což umožňuje pohodlnou plavbu tam i zpět.
Dalším důležitým vodítkem je monumentální geoglyf známý jako Candelabro, který se nachází v paracaském zálivu. Tento obrovský útvar měří na výšku přibližně 150 metrů a je viditelný pouze z moře nebo z nebe.
Jeho tvar a poloha naznačují, že mohl sloužit jako navigační značka pro dávné mořeplavce. Za tímto geoglyfem se navíc zvedá souhvězdí Jižního kříže, které bylo významným orientačním bodem pro starověké námořníky.
Candelabro je zároveň začátkem pásu geoglyfů a linií v Nazcu, který se táhne od Paracasu asi 250 kilometrů směrem na jih.
A teď se podíváme přímo na lebky lidí z Paracasu a jejich fyzické zvláštnosti.
Jedním z nejzajímavějších příkladů je mumie příslušníka šlechty s velmi komplikovaným tvarem lebky a geneticky ryšavými vlasy. Tato kombinace naznačuje, že tito lidé mohli mít nejen světlejší pleť, ale i zelené nebo modré oči – což jsou znaky, které rozhodně nejsou typické pro původní obyvatele Peru před 2000 až 3000 lety.
Podle běžné přijímané verze historie se evropské geny do této oblasti mohly dostat až se španělskými dobyvateli v roce 1532. Tyto nálezy ovšem naznačují, že ke genetickému mísení došlo mnohem dříve.
Zajímavé je také to, že lebky z Paracasu vykazují různé tvary. Některé jsou na temeni zaoblené, což by mohlo naznačovat existenci různých skupin nebo genetických větví v rámci kultury Paracas.
Naopak u lebek z pozdějšího období této kultury vidíme zřetelné zploštění čela a zadní části hlavy, což ukazuje spíše na praktiky umělého tvarování lebky, jaké známe z jiných částí světa.
Pokud ale porovnáme běžnou lebku Homo sapiens sapiens s lebkou z Paracasu, vidíme několik klíčových rozdílů.
Jedním z nejvýraznějších je absence sagitálního švu, který je běžnou součástí lidské lebky. Paracaské lebky mají navíc zvláštní otvory – foramina – kterými procházejí nervy a také krev do oblasti obličeje, což naznačuje odlišnou anatomii i fyziologii.
Dalším významným rozdílem je poloha foramen magnum – otvoru, jímž do lebky vstupuje páteř a cévní systém.
U lidí z Paracasu je tento otvor posunut přibližně o 2,5 centimetru dozadu oproti běžné lidské lebce. Jedná se o jasný genetický rys, který se nedá vysvětlit pouhou deformací hlavy.
Navíc když porovnáme běžné lidské lebky a ty z Paracasu, zjistíme, že foramen magnum u paracaských lebek je nejen posunuto, ale je také menší a užší.
Zcela zásadní informace pak přinesly krevní testy provedené v 70. letech 20. století. Zkoumalo se 14 jedinců z Paracasu a výsledky byly překvapivé.
Zatímco původní obyvatelé Peru mají prakticky výhradně krevní skupinu 0, u paracaských ostatků bylo zjištěno 28,6 % krevní skupiny A, 6,1 % skupiny B, 12,2 % skupiny AB, a pouze 53 % skupiny 0.
To naznačuje, že obyvatelé Paracasu byli geneticky mnohem rozmanitější, než bychom očekávali, a že k mísení s jinými populacemi došlo dávno před příchodem Evropanů.
Navíc dnes už víme, že paracaská kultura zanikla v důsledku genocidy.
Skupiny přicházející ze severu se pokusily zcela vyhladit královskou krevní linii Paracasů a ovládnout jejich území.
Důkazy o tom nacházíme přímo v hrobech – lebky z pozdějšího období Paracas často nesou známky násilných zranění, mnohé byly neuctivě naházeny do společných hrobů, místo aby byly uloženy podle tradičních pohřebních rituálů šlechty.
Další zajímavostí je spojitost Paracasů s oblastí Nazco. Většina lidí zná slavné geoglyfy z Nazca – jako je kolibřík nebo pavouk –, které jsou připisovány kultuře Nazco.
Málokdo ale ví, že jeden z nejznámějších geoglyfů oblasti – takzvaný „Astronaut“ – byl s největší pravděpodobností vytvořen právě lidem z Paracasu, dávno před vznikem kultury Nazco.
Mezi Paracasem a Nazcem se také nachází oblast zvaná Palpa, kde najdeme více než 1000 menších, ale mimořádně složitých geoglyfů, které byly rovněž vytvořeny Paracasy.
A v samotné poušti Nazco se skrývá další ohromující nález – obřadní město Cahuachi. To je dnes považováno za největší známé obřadní centrum na světě. Původně jej vybudovali Paracasové, později bylo převzato kulturou Nazco.
Kultura Nazco ovšem neměla dostatečné znalosti a schopnosti v zemědělství, což v kombinaci s klimatickými změnami vedlo k tomu, že musela oblast okolo roku 600 n. l. opustit.
Podle dochovaných záznamů se tehdy Nazcové v zoufalství uchýlili ke zvláštním praktikám – vykopali hroby Paracasů, vyzvedli lebky šlechticů, rituálně je vzývali a prosili je o přivolání deště.
Z období Paracasů nám zůstaly také artefakty, které zobrazují protáhlé hlavy, a mumie se zachovanými geneticky ryšavými vlasy.
Odborníci, kteří tyto vlasy zkoumali, potvrdili, že geneticky jde o tmavě ryšasvou barvu, která se svou strukturou a odstínem mnohem více podobá evropským vlasům než vlasům původních obyvatel Ameriky.
Na pohřebištích Paracasů byly nalezeny mumie nejen s ryšavými, ale dokonce i světle blond vlasy – což je opět detail, který nelze vysvětlit jen přirozeným stárnutím nebo oxidací.
Když srovnáme lebku 18- až 20měsíčního dítěte z Paracasu s lebkou přibližně ročního dítěte Homo sapiens sapiens, uvidíme dramatické rozdíly nejen v celkovém tvaru a velikosti, ale i ve stavbě lebky, velikosti očnic a dalších anatomických detailech.
Zajímavostí je také to, že i samotné božstvo Paracasů – známé pod jménem Khan – bývá zobrazováno s červenými vlasy.
A co víc, genetický rys ryšavých vlasů se na paracaských pohřebištích vyskytuje dodnes.
V muzeu v Paracasu se dnes nachází sbírka 45 protáhlých lebek, které patřily šlechtě této dávné kultury.
Paracas leží přibližně tři a půl hodiny jízdy jižně od Limy a pyšní se největším přírodním zálivem na peruánském pobřeží.
Mnoho důkazů naznačuje, že lidé této kultury nepocházeli z Peru. Přibývá indicií, že se do oblasti přistěhovali z jiných částí světa.
Podle obecně přijímaných teorií by všichni dávní obyvatelé předkolumbovského Peru měli mít mateřské předky z haploskupiny B, která pochází z jihovýchodní Asie a souvisí s migrací přes Beringův pevninský most před více než 12 000 lety.
Výsledky DNA testů však přinesly překvapivá zjištění.
Například u 18měsíčního dítěte z Paracasu byla potvrzena mateřská haploskupina U2e1, která pochází z oblasti Černého a Kaspického moře. Další testovaná lebka patřila do haploskupiny T2, jejíž původ sahá do Evropy a Eurasie.
U jiné lebky byla zjištěna haploskupina H1, která se běžně vyskytuje po celé Evropě a její zdrojová oblast se nachází opět v oblasti Černého moře a Krymu.
Tato zjištění výrazně zpochybňují teorii o tom, že k migraci do Jižní Ameriky došlo pouze suchozemskou cestou přes Sibiř a Severní Ameriku.
Naopak naznačují možnost námořní migrace, která mohla proběhnout už kolem roku 3000 př. n. l. nebo ještě dříve.
Další testy DNA potvrdily podobné výsledky – například u jedné lebky byla zjištěna haploskupina H2a, která opět ukazuje směrem k oblasti Černého moře a Krymu.
Celkem bylo analyzováno 17 lebek a výsledky ukázaly velmi komplexní genetickou skladbu.
Namísto očekávané dominance haploskupiny B se objevila směsice haploskupin: U2e1, H1, H2a, J1, E1 a samozřejmě i některé případy haploskupiny B (konkrétně B4 a B5).
Většina zjištěných haploskupin ovšem směřuje k původu mimo americký kontinent – konkrétně do oblasti Černého a Kaspického moře, což je mimochodem i místo nejvýznamnějších nálezů největších dlouhých lebek na světě.
Například na Krymu, poblíž Černého moře, byly nalezeny protáhlé lebky, z nichž některé měly navíc jeden šev táhnoucí se přes čelo. Tento znak se vyskytuje i u některých lebek objevených v Peru, avšak u Homo sapiens sapiens se nevyskytuje.
Nedávno byla na Krymu nalezena také lebka dvouletého dítěte, jehož lebka byla stejně velká jako jeho trup – tedy opět velmi podobný případ tomu, co známe z Paracasu.
Tento objev vedl k dalšímu zkoumání možných migračních tras. A skutečně – je možné, že se dávní mořeplavci vydali z Černého moře přes Středozemního moře do Rudého moře, a následně je oceánské proudy přepravily přes Tichý oceán.
Proud známý jako rovníkový protiproud by je zanesl nejspíše k pobřeží dnešního Ekvádoru, odkud by mohli s využitím větrů snadno doplout až do Paracasu – oblasti, která tehdy nebyla hustě osídlená a pro uprchlíky prchající před válkou nebo invazí mohla představovat ideální místo pro nový začátek.
Zajímavým dokladem z Paracasu je i kresba plodu z 19. století, který byl nalezen při vykopávkách. Tento plod měl hlavu velkou jako trup, prodloužený krk a zdálo se, že už v sedmém až devátém měsíci těhotenství měl vyvinuté zuby. Takové znaky jednoznačně představují genetickou anomálii, která neodpovídá druhu Homo sapiens sapiens.
Podobné nálezy máme také z oblasti jezera Titicaca, kde byla objevena kompletní kostra s mimořádně velkou lebkou. Americký radiolog, který ji zkoumal, prohlásil: „To není člověk.“
Podle jeho odhadu patřila kostra dvanáctileté dívce, která už byla v plodném věku. Ve stejném hrobě byl nalezen i plod starý sedm až devět měsíců, který měl rovněž lebku velkou jako trup. Radiolog s 90% jistotou prohlásil, že šlo o matku a dítě a oba zemřeli při porodu.
Další novorozenec nalezený v Paracasu měl lebku s objemem o 50 až 100 % větším, než je běžné u lidských novorozenců.
A co je zvláštní – i dnes se najdou lidé s protáhlými lebkami. Například ve Španělsku žije bankéř, který má podobný tvar lebky, ačkoli není jasné, jak častý tento jev dnes ještě je.
Na pobřeží Peru pak byly nalezeny i další zvláštní objevy. Jedním z nich je tzv. mumie Maria, kterou někteří považovali za důkaz existence mimozemšťanů či jejich kříženců s lidmi.
Pozdější výzkumy však ukázaly, že jde o podvrh – tělo pravděpodobně pochází z doby kultury Nazco (přibližně před 1800 lety), lebka mohla pocházet z období Paracas a celá postava byla účelově sestavena, aby působila neobvykle. Dokonce i tříprstá ruka, která k Marii patřila, byla podvrh – rentgenové snímky ukázaly, že některé kosti byly obrácené a některé pocházely z různých těl.
O něco zajímavější je práce americké umělkyně Marcii K. Mooreové, která se jako první po více než 2000 letech pokusila rekonstruovat tvář příslušníka národa Paracas.
Použila k tomu pryskyřičný odlitek lebky dítěte ve věku 10 až 12 let a na základě její stavby pečlivě modelovala svaly a kůži. Pracovala bez předsudků – podobu obličeje podřídila tvaru lebky.
První návrhy vytvořila digitálně, později přešla k tradiční ruční práci s hlínou.
Všechny uvedené důkazy naznačují, že je velmi nepravděpodobné, že se lidé kultury Paracas vyvinuli pouze na peruánském pobřeží.
Jejich složité a pestré genetické znaky, světlejší pleť, (možná) zelené či modré oči a ryšavé vlasy ukazují na mnohem komplikovanější původ.
Je tedy docela možné, že přišli z druhého konce světa.
Výzkum stále pokračuje – zejména analýzy DNA nám snad pomohou odhalit skutečný příběh těchto dávných lidí.
Děkuji vám za pozornost.
