Navečer tohoto dne přišel Pán, provázen deseti apoštoly, z Bethanie do Jerusalema. S jakým srdcem vstupoval asi do jeho hradeb? Věděl, že svoboden už z něho nevyjde; po málo hodinách jej opustí s křížem na ramenou… Petr a Jan již připravili vše, čeho bylo třeba k večeři beránka.
Poslední večeře. Zelenočtvrteční mše svatá… Kněz sice stoupá k oltáři v paramentech bílých, v barvě jasu a světla, pěje andělský zpěv, ale jaký smutek, jaká truchlivost vane ze všech modliteb!
Sv. Jan praví v evangeliu: »Když byl Ježíš miloval své, projevil jim nakonec svou lásku mírou nejvyšší…«
Sv. Pavel však v epištole podotýká: »Té noci, kdy byl zrazen…« Noc zrazení, noc největšího nevděku vyvolil Pán, aby nám dal největší dar, aby nám odevzdal sám sebe v nejsvětější Svátosti.
Varhany i zvony umlkají (jejich »srdce odlétají do Říma«, jak někde náš lid říká), velebná Svátost se odnáší s hlavního oltáře do vedlejší kaple nebo aspoň na vedlejší oltář, do takzvané Getsemanské zahrady…
Pán opouští s apoštoly večeřadlo a ubírá se s nimi přes potok Cedron na západní svah Olivetské hory… Pak odhalovány oltáře, zhasnuto věčné světlo… To vše, jakož i otevřený prázdný svatostánek nám připomíná, že odešel Pastýř dobrý. Církev odkládá královský háv, a jako staří kajícníci sedí v žíni a popelu…
Smutek dosahuje vrcholu…
Více se o podivuhodném Zeleném čtvrtku dozvíme po otevření Brány poznání.
