Před 270 lety se v saské Míšni narodil muž, kterého dnešní oficiální farmaceutické učebnice buď ignorují, nebo označují za podvodníka. A přesto mu vděčíme za otázku, která proměnila dějiny medicíny: Co se s pacientem opravdu děje – ne podle diagnózy, teorie, ale podle toho, co vidím, cítím, slyším?
Samuel Hahnemann, lékař, polyglot a překladatel, odešel z akademické medicíny, protože nechtěl dál léčit krvavými pijavicemi, rtutí a omylem. Začal zkoumat skutečné symptomy nemoci u individuálních pacientů – a stejně poctivě pozoroval i účinky látek, které lidem podával. Tak vznikla homeopatie. Metoda dodnes kontroverzní. Ale postavená na něčem, co do té doby chybělo, nebo to bylo zapomenuto: na přesném – a soucitném – pozorování reality.
Člověk, ne statistika
Ještě předtím, než si moderní medicína začala hrát s myšlenkou geneticky přizpůsobené léčby, individualizoval Hahnemann terapii podle člověka. Podle jeho jedinečného projevu. Zkrátka: neléčíme “kašel”, ale paní Annu s kašlem, který je suchý, noční a drásavý. Léčba se vybírá podle toho, co je u pacienta skutečně přítomné – ne podle teorie, průměrů, grafů nebo skupinové statistiky. Stejně tak se přiřazuje lék. Nikoli například podle v něm přítomných chemických látek, ale podle toho, co opravdu s pacientem dělá.
V Hahnemannově době to vyvolávalo nevoli a posměch. A ostatně vyvolává i v té naší. Medicína doby Hahnemannovy předepisovala na základě několik set až tisíc let starých teorií a „vyléčení“ nemocného často zabilo. Právě tak tomu ovšem je s medicínou doby nové, která s čestnou výjimkou medicíny chirurgické přísahá na jiné, nové teorie, někdy lepší, jindy téměř stejně obskurní, jež ovšem často povýšila právě na pozorování reality.
Hahnemann zpochybňoval univerzální řešení zrovna v době, kdy se univerzální zobecnění zvolna stávalo hlavním nástrojem medicíny (záměrně neříkejme nástrojem léčení). Což vedlo k tomu, že místo slávy sklízel výsměch. Tedy kromě zástupů svých spokojených pacientů, oddaných učedníků – a ještě jedné komunity: I mnozí svobodní zednáři jej obdivovali. Ostatně byl jedním z nich.
Zednář, nebo rebel?
Právě jeho zednářství je dodnes důvodem, proč jej i někteří katolicky orientovaní lidé zatracují. Homeopatie je podle nich zednářský výmysl. Jenže tento názor neobstojí. Homeopatie totiž souvisí s Hahnemannovým zednářstvím asi tolik, jako Mozartovy melodie s jeho členstvím v téže lóži. Nejde o ideologii – jde o metodu. O způsob, jak se dívat. O „vnuknutí“. Klasický problém autora a díla.
Hahnemann si znepřátelil tehdejší lékařský establishment, mimo jiné i tím, že byl extrémně důsledný – někdy až fanaticky. Například tvrdil, že nelze souběžně podávat více léků – právě proto, že pak je nemožné pozorovat jejich přesně účinky v konkrétním případě. Kritizoval „polyfarmakoterapii“, tedy postup, kdy lékař pacientovi předepíše několik substancí najednou. Jistě: dnes běžná praxe. Přitom každý, kdo si někdy přečetl příbalové letáky chemických léků, tuší, že vzájemné působení látek je stále velká neznámá. Jak je to možné, když máme „medicínu založenou na důkazech“?
Hahnemann to odmítal už na začátku 19. století – a to i za cenu vlastního profesního vyvržení. Místo lékaře se stal experimentátorem, místo autority terčem posměchu. A přesto dál pracoval. Psal. Léčil. A zemřel v požehnaném věku, obklopen pacienty, kteří se k němu vraceli, ačkoli léčit ani nesměl. Nepřipomíná nám to něco?
Empirické základy homeopatie
Mimochodem, to mluvíme o kombinacích látek v „nehomeopatických“ množstvích. V těch, která mohou ublížit – na rozdíl od množství homeopatického, tedy rozředěného na účinné minimum, které však ublížit nemůže.
„Skeptičtěji“ naladěný čtenář asi pochybuje, zda jsou ona homeopatická ředění opravdu účinná. Pokud se však, v pravém smyslu řeckého slova „skeptó“ (hledám) chce o situaci něco dozvědět, měl by si nejprve pročíst dílo Hahnemannovo. Zjistí, že i k onomu tak kontroverznímu homeopatickému ředění došel empiricky (zkušeností). Přišel prostě na to, že i velmi malé množství dané látky pacientovi vyléčí symptomy, způsobené „otravou“ - již způsobila právě ta látka.
Proč jsou i v dnešní době tenhle „starý zednář“ a jeho dílo užiteční? Bez ohledu na to, zda si kdo myslí, že měl či neměl „pravdu“ – především proto, že se ptal. Nezajímal se o škatulky, nýbrž o člověka a o to, co mu pozorování o něm sděluje. A své dílo vystavěl na jednoduchých a logicky ze sebe vyplývajících obecných principech: „Nejvyšším ideálem léčby je rychlé, nenásilné, trvalé obnovení zdraví, nebo odstranění a zničení nemoci v celém jejím rozsahu, a to co nejkratším, nejspolehlivějším způsobem, na základě jasně pochopitelných principů.“
Medicína pro pacienty? Ale jděte!
Pokud si spolu s tímto druhým paragrafem přečteme i některé další v jeho „Organonu homeopatické léčby“, pochopíme něco o principu této léčebné metody. A už sotva budeme na homeopatii pohlížet jako na pofidérní „šamanismus“ nebo působní zlých duchů, ale na jednoduchou a empirickou metodu, která sice funguje, establishmentům všech věků se však nehodila. A nehodí. Levná a účinná metoda, která je náročná na studium lékaře (který musí být nejen „nabiflovaný“ a znát léky, ale také citlivě probírat případ), nikoli však na peněženku pacienta? Kam bychom to přišli!
Mimochodem, také o tom, komu se Hahnemannova představa, že lékař má především pozorovat a léčit – za co nejméně peněz – nehodila, pojednává skvělá rozhlasová hra, jejíž text najdete za Branou poznání. Napsal ji Jiří Čehovský, scénarista a jeden z „otců zakladatelů“ české homeopatie. Pro zájem přikládáme také anglický text Organonu, který v českém překladu můžete zakoupit v Čehovského nakladatelství Alternativa zde.
Pokud si ho koupíte, podpoříte kromě jiného současně i další, kteří kráčejí v Hahnemannových šlépějích. Proti „proudu“ těch, kterým se homeopatie a další přírodní metody stále nehodí.
V tomto smyslu je typické, že největší Hahnemannův konflikt v Lipsku byl s lékárníky, kteří uznávali účinnost homeopatie, ale nelíbila se jim Hahnemannova utkvělá představa, že léčba by měla být dostupná všem, a to i nemajetným. A tak ho nakonec vyobcovali a prohlásili za šarlatána…
