S papežem Benediktem XVI. jsem se několikrát osobně setkal. Ve Vatikánu i při jeho návštěvě České republiky. Byl to pokaždé mimořádný zážitek. Vlídný úsměv k němu patřil téměř bytostně. Trochu jiné to bylo s očima. Připadalo mi, že v nich vidím i drobné záblesky nejistoty – tak typické pro “předělané introverty”: Oči člověka, který po většinu života účinkoval na veřejnosti, ač přitom nejvíce “doma” byl ve svém nitru. V duši plně a nehraně oddané Spasiteli.
Nevím, jestli to tak opravdu bylo. Když jsem se na to jednou ptal pana kardinála Špidlíka – jenž byl papeži Benediktovi XVI. opravdu blízko – uculoval se. Tajemně. A rozhovořil se jakoby o něčem jiném. Totiž o tom, jak intenzívní je papežův vztah ke Kristu.
Vypadá to samozřejmě a pro někoho možná i banálně. Jenže roky po Benediktově abdikaci, skandálně poznamenanými mnoha výroky a činy nového “nájemníka” Petrova stolce, mě přesvědčily, že to vůbec samozřejmé není.
Že i hlava katolické církve může být mnohem více zaměřená na svět a na svou pozici v něm než na Království, které není z toho světa. A že Bohočlověk může některým posloužit pouze jako “žebřík” k církevní kariéře a k budování mocenských pozic svého zednářského okolí. Ke zradě – neodmyslitelnému tématu dnů, které právě prožíváme.
Benedikt byl pravý opak. Setkával jsem se s ním také – či především – skrze jeho knihy naplněné vroucím vztahem k Tomu, kterého tolik miloval. A jeho maminku Pannu Marii. Tolik jsem se od něj dozvěděl!
Ano, byl to týž muž, který se v mládí aktivně účastnil přípravy a průběhu zničujícího II. Vatikánského koncilu. Jenže miloval Krista. A tak si na vrcholu moci zjevně uvědomil, do jakého bludného ramene zavedl Církev tento konspiračně zorganizovaný “převrat”. Jak zrazuje Toho, jenž je její věčnou mystickou hlavou. Toho, jemuž byl oddán.
Učinil několik odvážných kroků. Například opět otevřel dveře “klasické” latinské mši svaté (jež jeho nástupce opět s hlučným skřípěním uzavírá). Trval také na tom, aby celebrující nemystifikovali věřící tvrzením, že Kristova krev se prolévá “za všechny”, ale aby se vrátili k autentickému Ježíšovu “za mnohé”. Maličkost? Jedna z mnoha, které nás mohou stát spásu na věčnosti.
Nikoli jen mimochodem: V mnoha zemích včetně třeba Slovenska už tuto zpětnou opravu podle Benediktova příkazu provedli. U nás z nějakých důvodů - ani český Primas mi to věrohodně nevysvětlil - nadále ničíme eucharistii lží “za mnohé” - a Kristus je tam přitom i fyzicky přítomen (a znovu zraňován a zrazován)!
Všichni opravdu nemohou být spaseni, jak vidíme denně kolem sebe v profánním životě – a žel i v mnohých kostelech “okupovaných” modernistickými “knězi” Halíky.
Benedikt XVI. to změnil. Napravil. Jenže právě takové nápravy už síly temnot nemohly akceptovat.
Jenže: Vzdal se jim, nebo nám svou skandální abdikací chtěl spíše cosi sdělit? Vhodit “vzkaz v láhvi” do moře temnot obkličujících katedrálu nad hrobem svatého Petra?
Kamery zaznamenaly, jak do ní v okamžiku zvolení kardinála Bergoglia udeřil obrovský blesk. A když novopečený papež chtěl při svém prvním veřejném vystoupení vypustit z okna tradiční bílé holubice (znak Ducha svatého), zaútočily na ně krkavci a srazili je k zemi.
Že to nic neznamená? Všechno něco znamená. O to více na tomto místě, v tuto chvíli.
Až zpětně jsem pochopil jsem, proč se pan kardinál Špidlík nad mou impertinentní otázkou tak uculoval. Až když jsem měl vzácnou příležitost nést Benediktu XVI. mešní dary.
Při návštěvě naší země totiž uspořádal mši svatou pod otevřeným nebem. Vystupoval jsem po dlouhém schodišti k papežskému trůnu – a třásly se mi nohy. Ze svatého otce totiž vyzařovala neobyčejná síla, kterou jsem nikdy před tím ani potom už nezažil. Chtěl jsem klesnout na kolena, ale věděl jsem, že “dar” musím donést až do jeho rukou. Teprve když jsem se přiblížil, spatřil jsem, že ta síla a záře vychází… z jeho očí. Vlastně to nebyly už úplně jen jeho oči.
Když z Prahy odjížděl, stál jsem na letišti ve špalíru, kterým procházel. Loučil se s ním jeho hostitel prezident Václav Klaus. Ti dva si vzájemně rozuměli, uznávali se a respektovali. To vím docela jistě. Stál jsem ve špalíru a bylo vražedné horko. Blížila se bouřka. A pak jsem vzhlédl a vytřeštil oči:
Na siluetou papežského letadla v chuchvalcích mraků blížící se bouře – řečeno s nádherným (zapomenutým) básníkem Antonínem Sovou - “tak nevrle a tulácky v obzoru Slunce stálo.” Jenže pak se na obloze vylouplo z mraků další Slunce: menší, nové, divné, nepatřičné.
Předzvěst toho, co se zanedlouho mělo stát: dvojpapežství. Sluneční zázrak je v tradici temných proroctví.
Často na něj myslím a modlím se za Josepha Racingera, papeže Benedikta XVI. Když na svatého Silvestra ohavného covidového roku 2022 opustil tento svět, měl jsem v modlitbě za něj rovněž jeden zážitek. Ale ten si (zatím) nechám pro sebe. Zhruba jej však interpretuji, že když se konečně se svým milovaným Ježíšem setkal, přistoupil k němu Pán jako ke svému právoplatnému zástupci v našem slzavém údolí.
Narodil se na Bílou sobotu. Nic není náhoda.
Pokud se o něm chcete dozvědět více od mnohem povolanějších, vstupte za ním Branou poznání.
